1. Lov

18. září 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Dlouhá noc
Hodiny odbíjely jednu hodinu ráno. Bylo velmi pozdě a na ulici nebylo ani živáčka. Právě v tuto dobu se vydal na lov. Cítil, že někde v okolí je jeho kořist. Byl vyhládlý. Jeho tělo už toužilo po nové krvi a on mu ji nemohl odepřít. Kdyby to udělal, zemřel by.

Kromě toho se poslední dobou nudil. Lov pro něj bude alespoň nějakým rozptýlením. Byl proto rozhodnut si ho plně užít. Už se nemohl dočkat, až se jeho oběť bude svíjet bolestí a prosit o rychlou smrt. Tu jí však nedopřeje. Bude ji vysávat kapku po kapce a vychutnávat tu znamenitou chuť krve. Strach a bolest jí přidají ještě lepší aroma.
Vybavilo se mu jeho minulé jídlo. Při té vzpomínce se ušklíbl. Ta dívka byla až příliš bojácná. Místo prošení o milost mu řekla, že je zrůda, což skutečně byl. Dokonce někteří z jeho vlastní rasy ho odsuzovali za krutost, kterou zabíjel svoje oběti, ale to mu bylo jedno.
Čekal. K jeho nosním dírkám se donesla vůně mladé dívky. To je dobře. Zbývá mu jen doufat, že tahle nebude tak tvrdohlavá a průbojná jako ta minule. Jestli tomu tak skutečně bude, tak ho čeká veliká zábava a zároveň i dobrá hostina.

Kráčela prázdnou ulicí a doufala, že bude co nejrychleji doma. Někde hluboko v sobě cítila strach, ale odmítala si ho přiznat. Možná přece jenom měla zůstat na tom večírku. Co kdyby se ještě vrátila zpátky? Pak ale ten nápad zavrhla. Bylo jenom dobře, že odešla. Mezi tou společností, která tam byla, se necítila zrovna nejlépe. Vůbec mezi ně nezapadla a ani se o to vlastně nepokoušela. Vždycky se držela tak trochu stranou. Dříve to sice bylo spíše z nucenosti, avšak později zjistila, že jí to vůbec nevadí. Spíš naopak. Samota jí vyhovovala a nepřála si to nijak měnit.
Z myšlenek ji vytrhl jakýsi hluk. Zastavila se a očima rychle začala prohledávat všechna temná zákoutí ulice hledajíc jeho příčinu. Nic. Všude bylo pusto a prázdno. Znovu se dala do kroku, tentokrát však nasadila ostřejší tempo. Tahle situace se jí nelíbila. Pouliční lampa najednou začala poblikávat, a poté zahasla úplně. Nyní už běžela. Její strach přece jenom zvítězil a ona se rychlostí blesku řítila směrem domů. Pak do něčeho narazila. Ten náraz ji odhodil metr zpátky.
Vzpamatovala se, až když ležela na zemi. Celé tělo ji bolelo a třeštila ji hlava. Pokusila se vstát, ale nemohla. Něco jakoby ji pevně drželo připoutanou na asfaltovém povrchu. Do čeho to vlastně narazila? Zvedla hlavu, aby našla tu překážku a právě v ten moment ho spatřila. Stál tam ve světle měsíce s očima skrytýma za hustými černými vlasy. Jeho kůže měla bílou barvu stejného odstínu, jako čerstvě napadaný sníh a pod ní se rýsovaly vypracované svaly. Vypadal jako anděl.
Byla pohledem na něj tak fascinovaná, že úplně zapomněla dýchat. Nedostatek kyslíku jí však připomněl, že by opět měla začít používat své plíce, takže raději sklopila zrak a zhluboka se nadechla. Myšlenky měla pořádně zpřeházené. Snažila se uklidnit, ale nešlo to. Ten muž byl pro ni záhadou. Jak se tu mohl tak najednou objevit? V jednu chvíli utíkala po prázdné ulici a okamžik na to zde stál on. Pohledem znovu zalétla k němu. Ještě nikdy neviděla nikoho, kdo by jí připadal tak sexy jako on. Někteří kluci, které viděla, byly sice hodně hezcí, ale tenhle je převyšoval ve všech ohledech.
Pomalu se začal přibližovat k ní. Vypadal uvolněně a na tváři mu hrál úsměv. Když dorazil k ní, tak jí podal ruku a ona se tak mohla konečně postavit. Jakmile se zvedla, její ruku pustil a začal se omlouvat: "Omlouvám se, nechtěl jsem do vás vrazit. Je mi to strašně líto." Jeho hlas byl docela hluboký, ale jemný jako samet. Měla chuť se mu podívat do očí, což také nakonec udělala. Měly šedou barvu, jako bouřkové mraky. To co v nich spatřila, ji však vyděsilo. Viděla v nich hlad a chuť zabíjet.
Naskočila jí husí kůže. Poodstoupila od něj. Nejdříve se od toho muže začala vzdalovat velmi pomalu, pak se ale otočila a rychle začala utíkat. Za zády slyšela jeho smích.
Nezastavovala se. Hrozilo, že jí nohy vypoví službu, ale ona pořád běžela, dál a dál. Doufala, že ho setřásla. Možná za ní ani neběžel. Ale pak, když začala mít naději, že ji ztratil, stál přímo před ní. Objevil se tam z ničeho nic. Nestačila zastavit a znovu do něj vrazila. Tentokrát ji však chytil za ruce, místo aby spadla na zem. Jeho sevření jí bylo nepříjemné. Bolelo to. Snažila se z něj vykroutit, ale s každým pohybem se tlak na její ruce zvyšoval.
"Ještě jsme spolu neskončili," zašeptal. Jeho hlas byl nyní zlověstný. Ukrývala se pod ním nevyřčená hrozba. Kopla ho do holeně, ale nic se nestalo. Pouze se usmál, a potom ještě více zesílil svůj stisk. Bolest už byla nesnesitelná.
Vykřikla. Za svými zády slyšela jeho tichý smích. "Jak to tak vidím, tak asi půjdeme jinam. Nerad bych totiž někoho vyrušil z klidného spánku," řekl tlumeným hlasem. Poté se všechno seběhlo velmi rychle. Nejdříve ji vzal do náruče a potom během jednoho mrknutí oka stáli ve slepé opuštěné uličce někde na okraji města. Většina domů zde byla opuštěná, takže tady opravdu nebyla šance, že by je někdo zaslechl. Pustil ji. Na rukou měla podlitiny, ale to ji teď nezajímalo. Důležitější byl ten muž, který stál naproti ní.
"Co ode mě chceš?" vypravila ze sebe nakonec. Hlas se jí třásl a v krku měla sucho. Zatím ještě dokázala udržet strach na uzdě, ale ta za chvíli povolí a dá průchod panice. Nyní se však snažila tvářit ledově klidně.
"Co od tebe chci?" zopakoval zamyšleně ten muž. "Je to už dávno, co se mě někdo ptal na takovouto otázku." V očích měl nepřítomný výraz, který ale okamžitě zmizel, když udělala krok vzad. "Na tom ovšem nezáleží," pokračoval, "zeptala ses mě na to a já ti tedy odpovím. Chci od tebe tvou krev."
Jakmile to vyslovil, přepadla ji náhlá hrůza. Celé tělo se jí začalo třást. Tak tohle opravdu ten člověk byl? Upír? "Ach bohové," pomyslela si, " vždy jsem chtěla upíra potkat a teď přede mnou stojí a baží po mé krvi. Není to snad jedna velká ironie?"
Pomalu se k ní začal přibližovat. V očích mu zářila touha, touha po její krvi. Udělala krok dozadu, a pak ještě jeden. Couvala tak dlouhou, dokud se zády nedotýkala cihlové zdi. Nyní už nebylo kam utéct. Upír stál přímo před ní. V jeho postoji byl znát triumf z vítězství. Neměla šanci mu uniknout a on to věděl. Přimáčkl ji ke zdi. Ruky jí zkroutil za záda a přičichl k jejím vlasům. Netušila, proč to dělá a ani nechtěla. A pak najednou stisk na její pravou ruku nečekaně zesílil. Její kosti se začaly lámat.
Křičela. Vůbec si to neuvědomovala, až do chvíle, kdy ji začalo bolet v krku. Když skončil, nemohla s tou rukou pohnout. Cítila jenom bolest. Vzhlédla k němu. Ve tváři se mu zračilo pobavení. "Bolí tě to hodně?" zeptal se s hranou lítostí v hlase.
Přikývla. To bylo to jediné, na co se vzmohla.
"Neslyšel jsem tě," zašeptal, "mohla by si to prosím tě zopakovat?" Jako důkaz toho, že to myslí smrtelně vážně, jí začal drtit i tu druhou ruku.
"Ano," zavzlykala, "šíleně mě to bolí."
"Tak to je dobře," řekl a poté jí zlomil i levou ruku. Do tmy se vznesla směsice vzlyků a smích. Ten smích jí připadal strašidelný. Pustil ji. Neměla už žádnou sílu, takže se skácela k zemi. To ho rozesmálo ještě víc. Potom, co se zklidnil, jí dupl na nohu. Ozvalo se lámání kosti. Zavřískala. Ta bolest pro ni byla nesnesitelná.
Tentokrát se však nesmál. Místo toho si k ní klekl a pohladil ji po krku. Jeho nehty byly tak ostré, že za sebou zanechávali rozříznutou kůži, z níž se vyvalila krev. Olíznul ji. Nemohla nic dělat, jenom sledovat, jak ji zabíjí. Už necítila strach, jen pouhou beznaděj.
"Neboj se," zašeptal jí do ucha, "dobře jsem se s tebou pobavil, takže tě zabiji rychle." Pak už jenom cítila, jak se jí do krku zabořily jeho zuby a jak ztrácí krev. Nakonec už to nevydržela a upadla do bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama