2. Plán

19. září 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Dlouhá noc
Ten večer se bavil dobře. Zlomil dívce sice jenom tři končetiny, ale to mu stačilo. Asi už začíná měknout. Jindy by jí rozdrtil všechny čtyři a návdavkem by k tomu přidal i žebra. Možná to bylo tím nepovedeným lovem předtím. To však bylo pro tuto chvíli jedno. Zábava se mu sice tím, že dívka ztratila vědomí, trochu pokazila, ale to nevadí. Slíbil jí rychlou smrt a to také splní. Měl už hlad.

Znovu se zahryzl do její krční tepny a začal nasávat onu životodárnou tekutinu. Ta krev chutnala lahodně. Byla to snad ta nejlepší, jakou kdy pil. Měla lehce nasládlou chuť a příjemnou vůni, trochu připomínající mátu. I dívka mu voněla naprosto úžasně. Měla takový jemný květinový zápach s trošku ostřejší vůní skořice. Dnes si našel prostě oběd podle svého gusta.
Krve měla požehnaně. Když ji celou vysál, byl plně nasycený. Na chvíli si k ní sedl, aby ještě naposledy mohl nasát tu její příjemnou vůni. Teprve teď zaregistroval, jak ta dívka vůbec vypadá. Měla dlouhé kaštanové vlasy a jemnou olivovou pleť. Její oči neviděl, ale vsadil by se, že jsou zbarvené do modra. Ale to už bylo jedno. Ta dívka je stejně mrtvá, takže nemělo cenu se zatěžovat takovými detaily jako je barva jejích očí.
Vstal a chystal se odejít, avšak něco ho zadrželo. Něco tu bylo špatně, i když netušil, co. Znovu se na ni podíval. Ležela tam, naprosto nehybná, když v tom se její hrudník asi o centimetr zvedl. To ho ohromilo. Měla být přece už dávno mrtvá! Znovu k ní přistoupil, aby zkontroloval její množství krve. Stačil mu k tomu jediný dotyk. Tehdy ho zamrazilo. Jeho mysl mu totiž říkala, že obsah krve je nulový. Ale to přece nemohlo být možné! Když neměla žádnou krev, tak proč tedy ještě žila? Co se sakra pokazilo?
Povzdechl si. Svou práci tedy bude muset dokončit silou. Nemohl ji nechat žít. Riziko, kterému by se vystavil, bylo příliš velké. Jeho zdravý rozum tedy nakonec přehlasoval emoce a velel zabíjet.
Stoupnul si vedle ní, a potom jí svou plnou vahou dupl na hrudník. Zapraskalo to. Většina žeber se pod tím tlakem zlomila, ale některá zůstala. Proto na ně dupl ještě jednou. Tentokrát se zlomila všechna. Čekal, že už to bude stačit, ale nestačilo. Dívka pořád ještě dýchla. Zaklel. Bude jí muset zlomit vaz. Sklonil se a chtěl to ukončit, avšak v tu chvíli dívka otevřela oči. Byly modré, ale ne tak, jak předpokládal. Na okrajích duhovky ta modrá byla světlá, pak se ztmavovala a u zorničky přecházela v sytě šedou.
Tehdy si uvědomil, že to nemůže udělat. Nechápal proč, ale něco mu v tom bránilo. Bylo to tak silné, že nemohl odolat a musel se tomu podřídit. Musel ji nechat žít. To bylo ale nebezpečné. Když si to ta dívka bude pamatovat a začne o tom mluvit, tak ohrozí celý jejich druh. Takové selhání by bylo neodpustitelné. Kdyby se okolnosti opravdu takto vyvinuly, stal by se vyvržencem, kterého by každý chtěl zabít. Má cenu takto riskovat?
V hlavě se mu však najednou začal rodit plán. Závisel pouze a jedné osobě, o které nevěděl, zda ji přesvědčí. Jestli se mu to podaří, tak ji zachrání a zároveň přežije i on. Avšak opravdu měl na něj spoléhat? Co když ho zradí. Zbývalo mu však něco jiného? Ne, nezbývalo.
Opatrně dívku zvedl, a poté si ji položil přes rameno. Vypadalo to sice, že spíš než člověka nese pytel brambor, ale bylo to, to nejrozumnější řešení, jak ji přenést. To, že měl alespoň jednu ruku volnou, mu totiž zaručovalo větší obratnost a pohyblivost, které byly nyní potřeba. Svižným krokem se vydal ke konci města.
Neběžel, protože dívka byla zraněná a už jen to že ji nesl, ho činilo velmi nápadným. Kdyby běžel, tak by si ho všiml každý. Skrýval se ve stínech, které mu teď byly zárukou bezpečí. Pospíchal, protože čas ubíhal velmi rychle a každá další minuta znamenala buď život, nebo smrt jak pro tu dívku, tak i pro něj.
A pak konečně stál před jeho dveřmi. Zaklepal na ně a čekal. Nic. Až na vítr hrající si s jeho vlasy a dívčinu krev, která odkapávala na schody, se nic nedělo. Znovu zaklepal, tentokrát silněji, avšak opět se nikdo neozval. Tehdy mu došla trpělivost. Do třetice zabušil na dveře a zařval: "Rafaeli, vylez ven, já vím, že tam někde jsi."
Tentokrát se ozvaly tlumené kroky, jak někdo sbíhal schody, poté cvakl zámek ode dveří, které se následně otevřely. Stál v nich vysoký pohledný muž s krátkými blond vlasy a hlubokýma hnědýma očima. "Luciáne," zvolal s úsměvem na rtech, "už jsme se dlouho neviděli. Jsem rád, že ses stavil. Co tě vůbec přivádí do mého domu?"
"Ušetři si těch zbytečných proslovů a radši mě pusť dovnitř," zavrčel Lucián namísto odpovědi, "nechci zde totiž působit větší rozruch, než je zdrávo." Bylo vidět, že Rafael mu chtěl poskytnout nějakou jízlivou odpověď, ale když na něj pohlédl, raději si to odpustil. Lucián měl totiž ve tváři vepsané takové rozhořčení, že byl schopen se na něj vrhnout. Jen co za ním Rafael zavřel dveře, opatrně položil dívku na kanape, které stálo v hale.
"Co to děláš," vyjekl na něj jeho hostitel, když to uviděl, "vždyť to kanape bude celé od krve. Víš jak špatně se to čistí?"
Lucián si nemohl odpustit malý úšklebek. Za tu dobu, co se neviděli, se Rafael vůbec nezměnil. Když se podíval na jeho dům, mohl konstatovat, že si jeho známý ještě pořád potrpí na honosná sídla a luxusní vybavení. Proč ho to jenom nepřekvapovalo? Už si na to připravoval nějaký pichlavý komentář, ale v poslední chvíli se zarazil. Jeho slovíčkaření teď muselo jít stranou. Šlo o hodně a on si nemůže dovolit riskovat.
Mezitím, co Rafael lamentoval nad stavem své pohovky, přemýšlel, co mu řekne. Jak jen mu to všechno vysvětlí a jak ho přesvědčí, aby mu pomohl? Avšak než si stihl cokoliv vymyslet, tak Rafael přišel přímo k věci. Jeho vzácná pohovka šla stranou a na rovinu se ho zeptal: "Proč sis sem přinesl tu dívku?" Lucián se zamračil. Bylo vidět, že Rafaelovy kromě záliby v krásných věcech zůstala i jeho přímočarost.
"No," spustil po chvilce, " mám na tebe takovou malou prosbu. Potřeboval bych, abys…"
"Abych ji vyléčil," dokončil za něj netrpělivě Rafael, "to je mi jasné. Nejsem úplný hlupák Luciáne. Mám oči. Když ke mně přijdeš po dvaceti letech a přineseš mi sem polomrtvou dívku, tak je mi jasné, že to nebude z nějakého jiného důvodu. Ale proč ji chceš zachránit? Proč ji prostě celou nevysaješ, jako si to dělal vždycky. Co za tím stojí Luciáne?"
Lucián nevěděl co říct. Rafael ho znal až příliš dobře, než aby se mu pokusil lhát. Každou nepravdivou informaci by ihned zaregistroval, takže musel s pravdou ven. Jak ji mu má ale podat? "Jde o to," řekl nakonec, " že ji vysát nemůžu. Zkoušel jsem to, ale nešlo to. Nebo spíš to šlo, ale když v ní nebyla ani kapka krve ona ještě pořád dýchala."
Rafael vypadal zamyšleně. Po tichu, které následovalo, pronesl svoji další otázku: "Dobře, dejme tomu, že ji nemůžeš zabít tak, že ji zbavíš veškeré krve. Proč si ji ale nezabil normálně? Mohl si jí zlomit vaz nebo utrhnout hlavu. Znám tě dobře, takže vím, že to pro tebe není až takový problém. A to mi právě vrtá hlavou. Proč riskuješ svůj život kvůli obyčejnému jídlu?"
Tohle ho zaskočilo. Myslel si, že ho Rafael nezná až tak dobře. Byly to již řady let, kdy se neviděli a on přesto, přese všechno se k němu chová jako k dávnému příteli. Kdyby tak jen věděl, čím se za tu dobu stal… Tyhle myšlenky však pro teď nechal ležet stranou.
Rafael byl už netrpělivý, takže Lucián už dále neztrácel čas a začal mluvit: "Popravdě řečeno nevím. Nevím, proč jsem ji nezabil, i když sem mohl. Avšak něco mě na ní jaksi okouzlilo, takže to mohlo být tím. Původně jsem jí chtěl zlomit vaz, ale ona otevřela oči a podívala se na mě, chápeš to? Já jsem jí zlomil obě dvě ruce a nohu, potom jsem jí ještě dupl na žebra ve snaze ji zabít, ale ona to přežila a ještě se na mě dívala. Prostě jsem nemohl. Když jsem v ní uviděl to odhodlání žít, tak se ve mně něco zlomilo a já…" Tu větu nedokončil. Hlas se mu zlomil a on nebyl schopen vydat ani jedno slovo. Poprvé za svůj život chtěl plakat, ale nedovolil si to. Nesměl si připustit sebemenší slabost.
Rafael k němu přistoupil a ve znamení podpory ho poplácal po zádech. "Dobře," řekl mu, " tu dívku vyléčím, ale potřebuji vědět, co přesně ode mě potřebuješ. Ta dívka nás může prozradit, takže vylož karty na stůl. Jaký máš plán?" Tehdy Luciánovi spadl kámen ze srdce. Jeho plán byl velmi prostý, ale měl by fungovat. Poté, co ho Rafaelovi vysvětlil, se dali do práce. Měli totiž velmi málo času…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama