3. Sbohem

20. září 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Dlouhá noc
Když se probudila, byla velmi zmatená. Naposledy si pamatovala, jak se jí ten upír zakousl do krku. Byl to snad jenom sen?

Ne nebyl. Když totiž otevřela oči, zpozorovala, že leží v cizí posteli a ze shora se na ni dívají dva páry očí. A navíc byla celá nahá. Od boků dolů ji sice zakrývala lehká dečka, ale to bylo všechno. Chtěla si ji přitáhnout až ke krku, ale nemohla se pohnout. Zpanikařila. Kde to je? Co od ní chtějí? Jak to, že ještě vůbec žije?
Ozval se smích. "Opravdu ji chceš nechat žít, Luciáne? Vypadá uboze. Cítíš, jaký má strach? Má vůbec cenu kvůli někomu takovému riskovat život? Víš přece, že stačí jediný můj pohyb a bude mrtvá," řekl jeden z těch mužů.
"Drž hubu!" okřikl ho ten druhý, Lucián, "nevidíš, že je už vzhůru a všechno co řekneme, slyší? Ty vážně neznáš soucit Rafaeli."
"Že to říkáš právě ty, který jsi ji chtěl zabít," ušklíbl se Rafael.
Přeběhl jí mráz po zádech. Takže to byla pravda. Opravdu potkala upíra a opravdu ji chtěl zabít. Proč tedy ještě žije?
"Ale neudělal jsem to," procedil Lucián skrze zatnuté zuby. Bylo vidět, že je mu celý rozhovor nepříjemný. "Víš co?" pokračoval po dlouhé odmlce, "jsem ochotný v této diskuzi pokračovat, ale nejdříve ji uspi. Čím míň toho bude vědět, tím lépe."
Bála se. Co když se probudila naposled? Co s ní chtějí dělat?
"Dobře," přikývl Rafael. Pomalu přešel k ní. Chce snad to s ní nadobro skoncovat?
Potichu se zasmál. "Vy lidé máte tak zvláštní myšlenky," zašeptal. Luskl prsty a najednou jí všechno zčernalo. Její mysl byla vržena do víru snů a nočních můr, ze kterého se bude velmi těžké dostat. Možná to nezvládne vůbec a bude jím bloudit navěky…

Dívka ihned usnula. Byl rád, že je naživu, ale víc toho slyšet nemusela. Jen, co zavřela oči, k ní přistoupil, aby si mohl prohlédnout Rafaelovu práci. Byla odvedena vskutku mistrovsky. Po zlomeninách a ostatních ranách nezůstala sebemenší jizvička, dokonce byly pryč i všechny její modřiny. Prostě nádhera.
Zamyšleně jí přejel prsty po hrudníku přes její dokonale vytvarovaná ňadra. Jak je to vlastně dlouho, co viděl tak krásnou ženu? To nevěděl, ale byl si jistý, že víc jak padesát let to bude. Povzdechl si. Proč jen nemůže zůstat s ní? Rukou jí pomalu přejížděl po prsou, až se dostal ke krku. Zde byly k vidění dvě krvavé tečky- vpichy od jeho špičáků. Tázavě se zadíval na Rafaela.
"Nejde to," vysvětlil mu, " jakmile se jednou napiješ její krve, už bude natrvalo označená. Každý upír bude vědět, že už z ní pil někdo jiný. Možná jí to pomůže, protože si budou myslet, že je zadaná, ale možná je to bude lákat natolik, že se pokusí ochutnat. Nevím, co bude převažovat, ale vím, že si ji změnil. Už není tak úplně člověk. Nikdy mezi ně natrvalo nezapadne nebo alespoň ne úplně. Doufám, že si uvědomuješ, co si způsobil."
Lucián přikývnul, avšak jeho myšlenky se ubíraly zcela jiným směrem. Očima zalétl k jejímu bříšku. Bylo pevné, i když ne úplně hubené a bylo přesně takové, jaké měl rád. Jeho oči pokračovaly dál, až k pokrývce. Chystal se ji odstrčit pryč, když v tom ho zadržela Rafaelova ruka.
"Co je?" zavrčel na něj.
"Není to správné Luciáne. Ty jsi upír a ona je člověk. Nemůžeš to udělat. Ona nepatří do našeho světa," řekl Rafael. Jeho hlas byl mírný, ale přece v něm bylo znát, že to myslí smrtelně vážně.
"Co ty o tom můžeš vědět?" zasyčel Lucián.
"Víc než si myslíš," odpověděl mu Rafael, "věř mi, je lepší ji nechat být. Když to neuděláš, tak tě zničí. Copak to chceš?"
Lucián zavrtěl hlavou, avšak ona zvláštní touha z jeho očí nevymizela. To co cítil, nemohl zničit. Mohl to pouze schovat za betonovou zeď, ale pořád to někde hluboko uvnitř něj bude. Odvrátil se od Rafaela. Ten jeho vševidoucí výraz už dál nesnesl. Znovu pohlédl na dívku. Vypadala tak klidně, tak andělsky. Rafael měl pravdu. Nemohl s ní být. Byl zrůda, kdežto ona ne. Byla čistá a nevinná, kdežto on? Měl na svých rukou tolik krve, že by se v ní mohl koupat. Copak to mělo vůbec nějaký smysl?
"Dobře," zašeptal nakonec, " nechám ji na pokoji. Vím, že máš pravdu, ale chtěl bych si s ní alespoň naposledy promluvit." Rafael přikývl, avšak ve tváři měl znepokojený výraz.
"Za chvíli se probere," řekl a potom odešel z místnosti. Asi to neměl dělat, ale co jiného mu zbývalo? Luciána varoval a to bylo vše, co mohl udělat. Teď už to je jen na něm.

Znovu se probrala. Opět byla ve stejné místnosti, avšak tentokrát se mohla pohybovat. První, co udělala, bylo, že si přitáhla pokrývku až ke krku a posadila se. Potom se rozhlédla po místnosti. Byla zde sama. Na židli, jak si všimla, leželo její oblečení. Přišlo jí divné, že není od krve. Asi ho někdo vypral, ale na tom teď nezáleželo.
Rychle se oblékla. Byla ráda, že už konečně není nahá. Přemýšlela, co bude dělat. Má vyjít ven z místnosti nebo čekat. Ani jedna z variant se jí nelíbila. Nakonec se však rozhodla pro tu první. Vstala tedy a vydala se ke dveřím. Už měla prsty na klice, když tu se za jejími zády ozval čísi pobavený hlas: "Proč odcházíš tak rychle? Myslel jsem si, že by sis se mnou ráda promluvila." Polekaně se otočila.
Kousek za jejími zády stál upír. Byl to ten samý, co ji chtěl zabít. Co tady dělá? Myslela si, že ji nakonec nechal na pokoji. Nebo přeci jenom baží po její smrti? Pobaveně se na ni usmál. "To si opravdu myslíš, že bych si dal práci s tvojí záchranou, abych tě mohl potom znovu zabít?" zeptal se. Zavrtěla hlavou. Tato možnost se jí opravdu zdála nepravděpodobná. Co tedy od ní ale chce? "Chci si s tebou pouze promluvit," ozval se znovu, jako aby slyšel její nevyslovenou otázku. "Nic víc, nic míň. Pouze si chci vyjasnit pár věcí."
Chvíli se rozmýšlela. Bylo jí jasné, že má jenom jednu možnost a ne zrovna nejlepší. Přešla tedy místnost zase zpátky a posadila se na postel. On zůstal stát na stejném místě, pouze se opřel o stěnu. "Co teda chceš vědět?" zabručela nevrle. Neměla chuť se s ním vybavovat. Ne potom, co ji málem zabil.
"Co tak zhurta, krasotinko," zašklebil se na ni. Bylo vidět, že ho ta její nejistota a odpor baví. "Co se takhle nejdřív lépe poznat?"
Nemohla věřit vlastním uším. "Ty se se mnou chceš lépe poznat?" vybuchla. "Potom co jsi mě málem zabil? No, to je vážně úžasné. Nejprve se ze mě pokusíš vysát všechnu krev, potom se probudím, kupodivu naživu, někde v cizím domě a nakonec přijdeš ty a chceš se mnou po tom všem mluvit. Co to má všechno sakra znamenat? Proč si se mnou pořád tak hraješ. Já nejsem hračka, jsem normální myslící člověk a to bys měl konečně pochopit. Buď mě zabij, nebo mě pusť, ale já opravdu už nemám sílu si s tebou hrát." Už neměla daleko k pláči a k celkovému kolapsu. Chtěla domů, pryč od něj, pryč z tohoto domu a pryč z tohoto upířího světa. Nepatřila do něj, stejně tak, jako nepatřila do toho lidského. Možná ji přece jenom měl zabít. Aspoň by měla konečně od všeho pokoj.
"Promiň," zašeptal. Udiveně zvedla hlavu. Hledala v jeho tváři stopy jakékoliv ironie či sarkasmu, ale byla v ní znát pouze čistá upřímnost. Opravdu ji tedy litoval. Proč? Byla přece pouhý člověk, pouhá kořist…
"Ty nejsi obyčejný člověk," přerušil její myšlenky.
"Jak si to…" nechápala.
"Udělal?" dokončil za ni větu. "Myslím, že už si na to přišla," pokračoval. "Ano, je to pravda. Dokážu číst lidem myšlenky. Alespoň částečně. U tebe to bylo ze začátku velmi těžké. Dokázala sis ve své mysli vytvořit neproniknutelnou bariéru. Možná i to byl jeden z důvodů, proč ses mi tak líbila. Když si však odstupem času slábla, tvá bariéra se začala bortit. Nyní už v tobě můžu číst jako v otevřené knize."
Teď už začal cítit tu novou myšlenkovou zeď, kterou si začala budovat. Neubránil se malému škodolibému úsměvu. Stejně nebude dost silná, aby ho zastavila. Ona to věděla, ale co jiného mohla dělat? Lepší něco než nic.
"Říkal jsi," znovu začala rozhovor, "že nejsem obyčejný člověk. Co tedy jsem?"
Zašklebil se. Tuto otázku zřejmě čekal, avšak nějak se mu nechtělo na ni odpovídat. "Pravda je," řekl nakonec, "že ani já nevím, co jsi zač. Vím jenom, že jsem tě nedokázal úplně celou vysát. Mé instinkty mi říkaly, že v tobě není ani kapička krve, ale ty jsi žila dál. Mohl jsem tě zabít. Mohl jsem ti zlomit vaz, ale něco mi bránilo. Netuším, co to bylo, avšak myslím, že toho jednou budu litovat."
"Ne!" zašeptala. Vstala z postele a postavila se přímo naproti němu. Nyní se mu dívala přímo do očí. "Záchrany života se nikdy nelituje. Ať je to upír, člověk nebo pouhý pes. Vzít někomu život je strašně lehké, ale vrátit mu ho, je skoro nemožné. Ty buď rád, že si alespoň ten jeden zachránil."
Zavrtěl hlavou. "Ale já nemluvil o záchraně tvého života," povzdechl si.
"Tak o čem?"
"O mém srdci,"zašeptal, "protože ty sis ho získala." Dříve, než stačila cokoliv udělat, ji popadl kolem pasu a na svých rtech ucítila ty jeho. Nejdříve se vzpouzela, ale pak mu zcela podlehla. Jeho jazyk se hladově dobýval dovnitř a ona ho nakonec pustila dál. Bylo to, to nejlepší co kdy zažila. Ten okamžik byl tak neskutečně dlouhý a oba dva se za něj dozvěděli o tom druhém víc, než by jim řekly tisíce slov.
Ani neslyšeli to prudké otevření dveří a kroky, které se k nim rychlostí blesku hnali. Naposledy ještě ucítila jeho rty, a potom nastala tma.

"Co to sakra děláš Rafaeli?" vykřikl, když pod sebou ucítil dívčino nehybné tělo.
"Jen tě zachraňuji Luciáne," odpověděl mu jeho dávný přítel až moc ledově klidně.
"Co tím myslíš?" nechápal.
"Tak už se konečně prober!" zařval na něj Rafael a přitom ho uhodil pěstí do obličeje. Zapotácel se, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Na levé tváři cítil teplý pramínek krve. "Ona je člověk a ty si upír," pokračoval Rafael. "Už zapomínáš, co jsme měli v plánu. Buď to tak uděláme, nebo ji vlastnoručně zabiju, ale nedovolím ti s ní zůstat. Zničilo by tě to a ty to víš. A ne jen tebe. Zničilo by to i ji."
Vycenil na Rafaela zuby. Jeho proslov se mu vůbec nezamlouval.
"Nech toho Luciáne," zavrčel na něj Rafael, "stejně mě neporazíš. Už jsi to zkoušel mockrát a já pochybuji, že dnes by to skončilo jinak." Měl pravdu. Lucián nakonec opustil svůj bojový postoj, ale pořád se v něm držela zuřivost.
Rafael sice měl pravdu, ale… Těch ale tam bylo hned několik, avšak Rafael měl pravdu a to bylo to nejdůležitější. Nesmí podléhat svým emocím. Musí si udržet zdravou mysl. Musí postupovat podle plánu. "Máš pravdu," souhlasil nakonec, "bude to tak nejlepší."
Rafael přikývl. Tato slova mu stačila. Sehnul se nad spící dívkou. Bude to tak pro oba nejlepší. Lucián časem zapomene. Obě ruce přitiskl k jejím spánkům. "Zapomeň," šeptal, "zapomeň na události dnešního dne. Zapomeň na to, co jsi prožila. Zapomeň na lidi, které jsi viděla. Zapomeň."
Jeho hlas byl velmi uklidňující a i Lucián měl problém mu nepodlehnout. Jeho vzpomínky na tu dívku začaly blednout, ale neztratily se. To nedovolil. Když Rafael konečně skončil, vzal ji do náruče. Měli málo času, než se probere. Nyní už věděl, kdy bydlí, takže jejich plán by měl proběhnout bez problémů. Když si vzpomněl, co všechno viděl v její hlavě, tak se smutně pousmál. Bude mu chybět.

Probudila se do krásného slunečného rána. Za okny jejího pokoje poletoval nějaký malý ptáček a cvrlikal na celé kolo, jakoby se ji snažil vytáhnout z postele. Jí se ale vůbec nechtělo vstávat. I když bylo už po desáté hodině ranní, pořád se cítila malátná a zralá ještě tak na další tři hodiny pořádného spánku.
Co vlastně celou noc dělala? Nějak si nebyla schopna vybavit, jak se vlastně dostala domů. Odešla z toho večírku asi v jednu hodinu ráno, pak si ještě pamatovala, jak šla Zámeckou ulicí a potom už nic. Naprostá tma. Jediné, co jí ještě uvázlo v paměti, byl kousek snu o nějakém krásném muži. Nejdříve se ho bála, ale potom jí začal líbat. Jeho tvář byla už rozmazaná, skoro ji neviděla. Jenom jeho oči stále viděla jasně. Oči šedé jako bouřkové mraky…
Zavrtěla hlavou a vyhnala tak tyto pochybné myšlenky ze své hlavy. Byl to přece jenom sen a ona je teď zase zpátky v realitě. V realitě, do které tak úplně nezapadá, ve které se pokouší splynout s davem a ve které nemá kluka, ale pořád tu je. Nemá smysl chodit s hlavou v oblacích a snít o skleněných zámcích a krásných princích. Musela prostě dolů na zem a basta! Jinak to nešlo.
Když zvedala hlavu z polštáře, na krku ji začalo něco svědit. Po bližším ohledání v zrcadle zjistila, že jsou to dvě malé ranky blízko u sebe. Jako kousance od upířích špičáků, napadlo ji. Při té představě se zasmála. To čtení fantasy knížek by měla trochu omezit. Asi se zase o něco poškrábala…

Stál tam, skrytý před sluncem a před cizími pohledy ve stínu stromů a všechno sledoval. Rafaelova kouzlo tedy zabralo. O ničem neví, nic si nepamatuje. Tak to mělo být.
Povzdech si. Proč jenom jeho druhá polovina říká pravý opak? Nikdy si nemyslel, že někoho bude milovat, ale stalo se. Stalo se to a on s tím nemohl nic dělat. Musí to však překonat. On je upír a ona člověk. Nemůže s ní být, ať si to přeje sebevíc.
Ještě jednou, naposled, se na ni podíval a pak se otočil a rozběhl se pryč. Slunce ho spalovalo a on musel několikrát hledat úkryt ve stínech, aby ho nespálilo úplně. Už bylo po všem. Znovu bude žít svůj život, jakoby se nic nestalo. Stalo se vůbec něco vážného? Ne. Jen se uzavřela další kapitola v jeho zkaženém, upířím životě. Zase půjde od města k městu a bude rozsévat smrt. Tak to přece bylo vždycky a on to neměl v úmyslu měnit. Alespoň zatím ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama