Achilles

24. září 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
"Achille, nebojuj," prosila jsem ho znovu. "Dnes zemřeš, vím to."
Podíval se na mě těma svýma hlubokýma hnědýma očima. "Já vím. Vím, že je tento den můj poslední, ale přesto půjdu a budu bojovat. Je to můj osud."

"Nevěřím na osud."
"Niké," oslovil mě něžně. "Myslíš si, že bohové neexistují? Zrovna ty, která k nim má blíž než kdokoliv jiný?"
"Nevěřím v osud, ne v bohy," namítla jsem.
"Osud nebo bohové, to je jedno a to samé."
"Není. Bohům se nemusíš podřídit."
"A nechat se tak jimi proklít?"
Tentokrát jsem už mlčela.
"Ty víš, že je mi určeno bojovat," řekl a objal mě kolem pasu. "Kdo jiný to může vědět lépe než ty. Ty, která vídáš bohy každý den. Víš, že stejně jednou odejdeme a po nás zůstanou buď činy, nebo děti. A víš také, že já se boje nikdy nevzdám. Dokážeš si mě snad představit jako dědečka s kupou vnoučat?"
Ne, to jsem opravdu nedokázala.
"Půjdu," prohlásil a vzal si ze stolu svoji přilbici.
"Tak aspoň slib, že na mě nezapomeneš," požádala jsem ho. "Slib mi, že v podsvětí u převozníka budeš mít na rtech moje jméno."
"Dobře," svolil, "slibuji." Pak vyrazil na bitevní pole. Víckrát jsem ho živého neviděla.

Nastoupil na Charónův člun. Převozník se na něj se zájmem podíval.
"Tak už jsi tady, Achille? Co tě sem přivedlo?" zeptal se ho tím svým chraplavým hlasem.
"Ty sám bys to měl vědět nelépe," odpověděl. "Kolik přece bylo mužů, které jsi už převezl. Copak ti nikdo nevyprávěl svůj příběh?"
"Ano, vyprávělo mi ho hodně z nich, ale já bych to chtěl slyšet od tebe. Nikdy jsem si nemyslel, že zemřeš zrovna v téhle válce, a přece teď sedíš tady."
"Co víc ti mám povídat?" povzdechl si Achilles. "Není nic, co bys už neslyšel. Apollón dobře radil, kam mířit. Jen jeden šíp stačil, abych nyní plul s tebou."
"Věděl jsi, co tě potká, tak proč si bojoval?" nechápal Charón.
"Měl jsem snad nechat umřít nevinné muže? Všichni z nich byli jen nástrojem moci králů a já je měl nechat na pospas?"
"Kolik ale bylo lidí, kteří padli pod tvým mečem," namítl Charón.
"A kolik bylo lidí, kteří zemřeli jen kvůli válce," opáčil.
Pak nastalo ticho, které trvalo až do konce cesty. Když loďka zastavila, Achilles se rozhodl splnit svůj slib. "Niké," zašeptal ještě jednou její jméno.

Trója padla. Niké se procházela po zpustošeném městě. Achájci už odtáhli a Trójané ze strachu před nimi uprchli. Achilles, jak sama předvídala, padl. Bríseovna na jeho hrobě spáchala sebevraždu, tak moc ho milovala. A Niké zůstala opět sama.
"Už zase přemýšlíš?" ozvalo se za jejími zády.
Neotočila se. Neměla chuť s Apollónem mluvit.
"No, tak," přemlouval ji, "alespoň se na mě podívej."
"Proč?" zeptala se. "Proč bych se měla dívat do očí vrahovi?"
"A proč druhého vraha bráníš? Já zabil jenom jednoho, on stovky."
Měl pravdu. Jako vždycky. Přesto se však nehodlala vzdát.
Apollón si povzdechl a obešel ji. Rukou jí zvedl obličej a nyní se jí díval přímo do očí.
"Já pouze chtěl zachránit Tróju," řekl a pustil ji. "Však se rozhlédni, kolik toho tu Achájci napáchali," vyzval ji. "Zavraždili nevinné lidi, ne muže, ale i ženy a děti. Srovnali město se zemí. Ty krásné paláce, sochy a chrámy tu už nikdo nepostaví. Slehne se po nich zem. Trosky za pár let zarostou a zde zbude jenom prázdná pláň. Nikdo nebude vědět, kolik mužů pro toto město padlo."
"Máš pravdu," zašeptala. Z očí jí začaly padat slzy. "Proč raději neseděli doma?" nechápala. "Proč bojovali kvůli jedné ženě?"
"Protože králové jim to poručili," odpověděl jí.
"Není to ironické, že to budou právě jména králů, která zůstanou?" hořce se usmála. "Jen na pár vyvolených hrdinů se nezapomene. Všichni ostatní se ztratí v čase."
"Na nás taky lidé nezapomenou," prohlásil Apollón.
"Vy jste bohové. Nesmrtelní. Na vás lidé opravdu nezapomenou. Alespoň na vaše jména ne. Ale možná zapomenou na hodnoty, které dnes představujete. Na hodnoty, které jsou teď všem svaté. Na doby, kdy jste pobývali na zemi."
"Myslíš, že to tak někdy nebude?"
"Nevím. Tak daleko do budoucnosti nevidím. Avšak obávám se, že ano. Že lidé postupně zapomenou na vás i na mě. Že slovo jako Pýthia jim už nic neřekne."
"Mluvíš o dalekých dobách," namítl Apollón. "Bude trvat věky, než ten čas nastane."
"Nikdy není čas příliš dlouhý," řekla mu na to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama