Jedno slovo

6. září 2013 v 15:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Ulice byla tichá a prázdná. Všude byla tma a jediné, co vrhalo alespoň trochu světla do tohoto ponurého místa, byla lampa stojící v její polovině u dávno opuštěného činžáku.

Jeho tmavý plášť mu poskytoval dokonalé krytí před cizíma očima. Neudivovalo ho, že jeho šéf vybral takovéto místo. Vždy to totiž byl nějaký zapadákov, kde se nikdo na nic neptal, a kde spolupráce s mafií byla na denním pořádku.
Zastavil u lampy a čekal. Netrvalo to dlouho, když se ze stínů vynořila jeho spojka. To, že to je muž, poznal jen ze způsobu jeho chůze. Kapuci měl staženou hluboko do obličeje, takže jediné, co mu z ní trochu vyčnívalo, byl nos a pár vlasů neidentifikovatelné barvy.
"Mám pro tebe další objednávku," pronesl ten muž šeptem a podal mu obálku.
Přijal ji a jedním zkušeným pohybem ji otevřel. Jako vždy v ní byl štos papírů se jménem osoby a dalšími informacemi o ní. Jen zběžně je prolistoval, aby věděl, do čeho se pouští. Pak si ke své hrůze uvědomil, o koho jde.
"To přece nejde," vykřikl a bylo mu jedno, jak hlasitě to je. "Já ji nemůžu zabít."
Mladík pokrčil rameny. "Dělej, jak myslíš. Je jedno, zda to budeš ty, nebo někdo jiný. Musíš však počítat s následky, které z toho vzejdou."
Přemýšlel. Nebyla možnost úniku. Buď ji zabije on, nebo někdo jiný.
"Dobře," přikývl nakonec. "Beru to."
"Přesně to jsem chtěl slyšet," řekl mladík a odešel.
On tam ještě dlouho stál a přemýšlel. Miloval ji, ale nebyla šance ji zachránit. Proč si jenom s nimi tak zahrávala, když věděla, že jsou rozptýlení po celém světě? Nyní však již bylo pozdě. Musel vykonat svoji práci.

U dveří od krámku zazvonil zvonek. Nevšímala si toho. Měla plné ruce práce, takže ji hodně překvapilo, když ji někdo ze zadu objal. Věděla, kdo to je. Takhle ji totiž objímal pouze jeden člověk.
"Damijáne," řekla s úsměvem. Jen jedno slovo. Víc toho povědět nestihla. Na levé straně hrudníku ucítila prudkou bolest. Na jejích bílých šatech se najednou objevila krev. Když spadla k zemi, byla už mrtvá.

Šel zrovna kolem, když ho spatřil. Stál na kraji útesu a díval se dolů. Dlouho se neviděli, takže zamířil přímo k němu.
"Ahoj Damijáne," řekl, když stál asi deset metrů od něj. "Už dlouho jsme se nepotkali. Jak se ti daří, starý brachu?"
Damiján se odtočil. Ve tváři měl provinilý výraz a jeho oči byly zarudlé od slz.
"Sbohem," zašeptal. Bylo to to jedno jediné slovo, které chtěl říct. Pak se vrhl z útesu. Letěl krátce, ale byl to ten nejlepší pocit v jeho životě. Ještě viděl zem, jak se přibližuje, když potom nastala tma.

Dlouho tam stál, neschopný uvěřit tomu, co viděl. Měl ho zastavit. Ani když se pak doopravdy dozvěděl, co se stalo, nepřestával cítit vinu. Tu vinu cítil až do konce svého života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 6. září 2013 v 16:38 | Reagovat

Je to hodně dobré, líbí se mi nápad, ale trochu bych to osekala, některé popisy jsou zbytečně dlouhé a vyplynou z textu tak jako tak.

2 moje-dimenze moje-dimenze | Web | 7. září 2013 v 20:36 | Reagovat

Už třetí komentář, snad se nebudeš zlobit??? :D Tohle už jsem někde četla... Na tvém předešlém blogu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama