Náhoda je blbec

8. září 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Jako každý den jsem i dnes zamířila ze školy rovnou domů. Touto dobou nebylo radno se zdržovat na ulici.
Cesta domů byla docela dlouhá, asi půl hodiny chůze. Mohla jsem zkusit jet na černo tramvají, ale kdyby mě chytli, vzali by mě na četnickou stanici a možná by mě i vyslýchali. Toho jsem se bála. S Němci nebylo radno si zahrávat, zvláště ne teď, když prohrávali válku.

Teda, možná prohrávali. Nevěděla jsem, jestli je to pravda. Díky cenzuře se nám mnoho informací o válce a o postupu spojenců nedostalo. Mohli jsme pouze číst o bitvách, které Němci vyhráli, a o tom, co nám hrozí, budeme-li spolupracovat s odbojem.
Potřásla jsem hlavou. Teď nebyla rozumná chvíle na to myslet. Poté, co kolem mě prošli dva němečtí vojáci s dosti podezřívavým pohledem, rozhodla jsem se, si raději zkrátit cestu přes vybombardovanou továrnu, kudy skoro nikdy nechodil.
Už jsem byla skoro na konci továrního komplexu, když se ozval výstřel. Asi jsem měla, co nejrychleji vypadnou, ale zvědavost mi nedala a já se potichounku začala plížit k místu, odkud jsem zaslechla střelbu.
Potom jsem je uviděla. Byli tři. Jeden z nich měl na sobě německou vojenskou uniformu, další dva byli v civilu. Vedle nich pak ležel muž, jen ve spodním prádle.
Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak jim ten Němec udílí rozkazy. Neslyšela jsem, co říká.
Přiznávám, asi jsem měla vypadnout. Ale když ten v uniformě zvedl zrak a podíval se do míst, kde jsem se nacházela, už bylo pozdě. Tehdy jsem celá zkameněla a modlila se, ať mě nevidí.
A jak bylo vidět, opravdu to zabralo. Němec za chvíli sklopil zrak a dál se věnoval svým kumpánům. Jeden z nich potom kamsi odešel, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Můj pohled se stále upíral na ty dva.
Když mě někdo popadl za ramena, už bylo pozdě utíkat. Ječela jsem a kopala kolem sebe, ale nebylo to nic platné. Ruce mě stále pevně držely.
"Tak už se uklidni," houkl na mě ten někdo ze zadu.
Tehdy se mi zastavilo srdce. Ten hlas jsem poznala.
"Petře!" vykřikla jsem a zprudka se otočila. Jak velká byla má radost, když jsem zjistila, že je to opravdu on. Už sice byl o hlavu a půl vyšší než já a na čele se mu táhla jedna nezřetelná vráska, ale jinak se za těch šest let, vůbec nezměnil.
"Co tady děláš?" zeptala jsem se. Naposledy jsem ho viděla, když před válkou utíkal do Ruska. Tenkrát mu bylo teprve třináct let.
"A co tu děláš ty?" opáčil s kamenným výrazem ve tváři.
Pokrčila jsem rameny. "Prostě náhoda."
"Jo," řekl, "náhoda je blbec." A potom se do široka usmál.
Pak mě vzal za ruku a zavedl mě ke svým společníkům.

A tak jsem se seznámila s ruským odbojem. Konec války byl už jen měsíc vzdálený. A když válka skončila, začalo se bouřlivě slavit.
"Víš, co bylo na tom setkání nejlepší," zeptal se mě jednou Petr.
"Nevím." odpověděla jsem.
"To, že jsem si uvědomil, jak moc tě miluji," řekl a dlouze mě políbil.

Přiznávám, že tehdy to byla opravdu velká náhoda. Mohli to být skuteční Němci a zastřelit mě. A i když Petr říká, že náhoda je blbec, já si myslím, že je to někdy ta nejúžasnější věc na celém světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama