Původně psáno k TT
Když v kolébce jsme poprvé spatřili svět,
byli jsme malí, nerozumní.
A potom už nám bylo více let než pět
a už jsme si velké cíle plánovali.
Chtěli jsme objet zemi, navštívit všechny její kouty, leč pak jsme vyrostli a na sny zapomněli.
To tehdy byly zvláštní dny, kdy i ty nejjasnější hvězdy najedenou potemněly.
A pak znovu prozřeli jsme, však jiní, poblouznění.
Beze snů a tužeb, jenom z půlky naplnění.
Hledali jsme cesty, tam kde nejhlubší byl les. Kde už ani zvěř nechodila.
Když konečně jsme ji našli a z lesa se vynořili, už jsme všechny dětské sny ztratili.
Ztratili jsme víru v pohádky a překvapení.
Dostalo se nám rozumu a velmi smutného prozření.
Pak zastárli jsme, děti další měli.
A když umřeli jsme, tak na nás ostatní zapomněli.




