Zavři oči a otevři mysl

26. září 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Za oknem se proháněly sněhové vločky smíchané s deštěm. Už byla tma, ale díky světlu pouličních lamp se je nedalo přehlédnout.
Někdo vstoupil do krámku. Ode dveří se ozval zvonek a potom šustění korálků, jak někdo rozhrnoval z nich vytvořený závěs.

Dívka za pultem se podívala na nově příchozího. Tvář měl schovanou pod kápí svého promoklého pláště. Pak si ji sundal a ona konečně poznala, kdo přišel.
Byl to on. Člověk, který nikdy nepřicházel jenom kvůli tomu, aby si s někým popovídal a taky ten, kdo z ní udělal to, co nyní je. Moc se nezměnil. Jenom jeho bílé vlasy se nyní zdály o několik centimetrů delší. Pořád vypadal stejně mladě, jako před pěti lety, snad jen oči mu jakoby trochu zestárly a zmoudřely.
"Co tu chceš?" zeptala se ho. Tón jejího hlasu byl neutrální. Neměla důvod být na něj zlá, ale ani přehnaně milá. Ne po tom, co v ní probudil. Ta moc, kterou jí ukázal, jí změnila život. Nedokázala určit, zda k lepšímu nebo k horšímu. Prostě ho celý od základů překopala.
"Potřebuji od tebe jeden náhled do budoucnosti," vysvětlil jí.
"Tak to si na špatné adrese. Do budoucnosti se nedívám. Musíš to zkusit u někoho jiného," oznámila mu.
Byla to pravda. Zařekla se toho. Svým zákazníkům ukazovala jenom minulost a přítomnost. Budoucnost nikdy. Bylo to zlé. Zakázané. Copak ji přece tohle tehdy neučil?
"Tady jde ale o hodně. Potřebuji, ať se podíváš. Záleží na tom osud nás všech," pokoušel se ji přesvědčit.
"Proč mi to říkáš?" nechápala. "Byl jsi to přece ty, kdo mi vykládal, jak moc je to špatné. Že se o to nikdy nemám pokoušet. Že nikdo nemá právo vidět budoucnost."
"Já vím," řekl. "Ale to jsem ještě netušil, jak moc to budu potřebovat."
"Tak se podívej sám," navrhla mu.
"Ne. To, co potřebuji, můžeš vidět jenom ty."
Povzdechla si. Tak moc se tomu přála vyhnout. Ale ten muž stojící před ní ji učil. Jenom díky němu tu teď stála. Dal jí nový domov, o který předtím přišla. Nikdy si nemyslela, že ji bude o něco prosit, ale stalo se. A ona mu teď musí pomoci."
"Tak dobře," souhlasila nakonec.
Muž přikývl. Čekal, že ji nakonec přesvědčí. "Zavři oči a otevři mysl," řekl jí. "Co vidíš?"
Udělala to. Překvapivě to bylo velmi lehké.
A pak přišel obraz. A pak další a další. Skládaly za sebou zpomalený film.
"Ne, to přece není možné," vydechla, když pochopila pravý význam své vidiny. Když vše skončilo, sesunula se do křesla stojícího za pultem.
"Řekni, co jsi viděla," naléhal na ni muž.
Chvíli trvalo, než byla schopna promluvit. "Zlo," zašeptala. "Velké zlo, které zanedlouho přijde. A ty budeš v jeho středu. Budeš ve středu veškerého dění. To kvůli tobě budou umírat lidé a bojovat jednotlivé národy. A budeš to taky ty, kdo je bude moc jako jediný zastavit."
Muž sklopil hlavu. "Byla to tedy pravda," povzdechl si. "Můj osud je skutečně plný krve a smrti."
Víc toho neřekl. Bez jakéhokoliv vysvětlení odešel z krámku. Ani se na ni nepodíval. Jenom otevřel dveře a pak mizel ve tmě panující venku.

Stalo se, jak mu předpověděla. Kvůli němu lidé umírali. Toužili po moci, která kolovala v jeho žilách. Králové chtěli, ať se stane jejich nejcennějším pěšákem. A začal hon. Hon na něj, coby největšího mága věků.
Nepočítal, kolik lidí zabil. A pak ho zajali. Král Prétom ho přinutil k poslušnosti. Stal se jeho mágem. Bylo to velmi význačné postavení, to vskutku, ale on si nepřipadal nic víc, než otrok.
Tím však boje nebyly u konce. Ostatní králové ho chtěli získat pro sebe. A tak posílali další a další vojáky, aby jim ho přivedli. Další nevinné oběti.
A pak ho povinnosti jednou zavedly do krámku, kde tohle všechno začalo. Do krámku, kde mu předpověděla tu krvavou budoucnost.
Už na něj čekala. Nevěděl, jak je to možné, ale bylo to tak. Smutně se na něj usmála a poté mu do ruky vložila dýku.
"Můžeš to zastavit," řekla mu.
Pochopil. Přikývl. Dívka se na něj smutně usmála a pak sledovala, jak odchází z krámku.
Zvony odbíjely poledne, když ho našli. V kaluži krve s dýkou přímo v srdci.

Sledovala, jak smuteční průvod kráčí přes ulici. Snažila se potlačit slzy v očích. Proč ho jenom nenechali na pokoji? Byl jako její otec, kterého nikdy nepoznala.
Málem si začala vyčítat, že mu tu dýku dávala, ale pak se zarazila. Tohle by si nepřál. Není to její chyba. Je to chyba králů, kteří prahli po moci. Chyba králů, kvůli které zemřel nevinný člověk a zároveň největší mág všech dob.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sante Sante | 11. července 2014 v 15:13 | Reagovat

libi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama