Živel

30. září 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
"Co to tam píšeš?" chtěl vědět učitel.
"Ale nic," zalhala dívka a rychle schovala papír do sešitu.

Ne, že by jí to bylo nějak platné. Věděla, že když učitel Kastlík přistihne kohokoliv ve své hodině, že nedává pozor, je s ním amen.
"Dej mi to," přikázal jí.
Dívka s povzdechem vytáhla papír a podala ho učiteli. Bylo jí jedno, že ho už neuvidí. Slova měla dokonale zapsaná v hlavě. Zato jí však vadilo, že to uvidí někdo další. Někdo, kdo to nikdy neměl spatřit. Jen ona znala toto děsivé tajemství.
"Už se tím netrap," řekl jí ten dotěrný hlas v hlavě. Ten hlas, který začala pravidelně slýchat před měsícem a který jí řekl, ať to napíše. "Stejně nepochopí, o co jde."
Věděla, že má pravdu. Učitel to opravdu nepochopí. I tak se ale bála, co z toho vzejde.
Učitel se se zájmem podíval na ten papír. "Tak ty píšeš poezii," řekl a znovu se začetl do řádků psaných jejím úhledným krasopisem. "Ovšem, jak se tak dívám, není to moc pozitivní," komentoval to, když se dostal až na konec. A potom to začal předčítat celé třídě:
"Až měsíc slunce v novém roce zakryje,
tak naše země světla navždy pozbyje.
Živel každý tu zkázu začne.
Nikdo ji nezvrátí. Vše zbytečně.
Řeky se vyřítí ze svých koryt,
vulkány po světě budou lávu chrlit.
Země se propadne, do temna zřítí.
Pro lidi na světě nebude bytí.
Lidský rod vyhyne, do nicoty padne
a všechno na zemi uhyne, zvadne."

Když konečně skončil, vrátil jí papír se slovy, ať si ho schová, a opět se začal věnovat učivu. Ona ale nebyla schopna dávat pozor. Pořád musela myslet na ty řádky, které napsala.
"Proč jsi mi to vůbec diktoval?" nedokázala si odpustit otázku, která ji tak dlouho tížila.
"Protože někdo musí znát pravdu," odpověděl jí ten hlas.
"Co tím myslíš?" zeptala se ho.
"Že to, co jsi napsala, je pravda. Napsala jsi proroctví, které se jednoho dne změní ve skutečnost."
"Ale to je přece nesmysl. Jsi jen hlas v mé hlavě. Nemůžeš to vědět. Nikdo to nemůže vědět. Už tak jsem cvok, že s tebou vůbec mluvím. Jsi jenom výmysl mého podvědomí. Nemůžeš být skutečný. Nebo snad ano?"
Tentokrát však ten hlas mlčel. Vytratil se neznámo kam. Nezůstala jí po něm jediná stopa. Měla pouze papír s pár řádky nějaké nesmyslné básně, kterou jí nadiktoval. To jediné jí po něm zbylo.

Svět se hroutil. Byly to již tři roky od doby, kdy napsala tu básničku. Za tu dobu na ni zapomněla. Pak se to ale stalo. Přesně jako v té básni. Nastalo zatmění slunce, první v novém roce. V tu dobu vybuchla sopka a její prach zakryl slunce. Poté začaly vybuchovat další a další vulkány. Řeky se vylily ze svých koryt a společně s oceány zaplavily většinu pevniny. Zbytek země se začal propadat. Častá zemětřesení otvírala nové a nové trhliny, ze kterých se začalo valit zemské magma. Nebylo kam utéct.
Patřila mezi posledních pár jedinců, kteří ještě žili. Skrývala se vysoko v horách, kam zatím nedosáhla voda a otřesy tu byly nejslabší. Sopky zde pořád spaly, ale věděla, že to nebude nadlouho.
"Tak co? Opravdu jsem byl jenom tvůj výmysl?" ozvalo se za jejími zády.
Polekaně se otočila. Za ní stál muž, snad ten nejhezčí, jakého kdy spatřila. Měl dlouhé vlnité vlasy, světlé, skoro bílé barvy, oči šedé a jeho mladistvá tvář měla ostře řezané rysy. Jeho svalnaté tělo zakrývala volná bílá tóga.
"Kdo jsi?" nechápala.
Usmál se na ni. Jeho oči však byly smutné. Moc smutné. "Jsem ten, kdo ti nadiktoval to proroctví. A taky jsem ten, kdo jako jediný chtěl, aby váš rod nadále žil."
Podívala se na něj se směsicí nedůvěry a překvapení. To co říkal, znělo bláznivě. Ale kdo jiný mohl vědět, že tu básničku nepsala sama? Nikomu to neřekla. Ten papír schovala na dně svého šuplíku a později ho spálila, když si myslela, že to byla jen pitomá, nic neříkající báseň. Avšak nyní, když se proroctví naplnilo, už byla schopná věřit všemu.
"Kdo tedy jsi?" dožadovala se dál odpovědi.
"Přemýšlej."
Přemýšlela. Dlouho a urputně, ale na nic nemohla přijít. Ten muž mezitím čekal. Stál kousek od ní a díval se na zpustošenou krajinu pod nimi.
"Nevím," přiznala se na konec. "Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic mě nenapadá. Neznám nikoho, kdo by měl tak velkou moc, aby mohl rozhodovat o tom, zda lidé přežijí či nikoliv. Snad jen bohové, ale ti jsou na naší víře přece závislí, tak proč nás chtěli zabít? Navíc se ani neukázali, když jsme je potřebovali. Ne, ty nejsi ani člověk, ani bůh. Jsi něco daleko víc."
Podíval se na ni. Jeho výraz nic neprozrazoval, ale přesto poznala, že na něj udělala dojem. "Ano, máš pravdu," řekl. "Jsem něco víc než člověk. A nejsem bůh. Pravda je taková, že jsem jedním ze čtyř živlů, kteří kdysi vládli zemi. I když na nás lidé po čase zapomněli, pořád jsme byli zde a rozhodovali o jejich osudu. Byli jsme vám příznivě nakloněni až do doby, kdy jste začali zneužívat naše dary. Do vod jste vypouštěli jedovaté látky, vzduch se zaplnil toxiny a země se začala ztrácet pod zástavbou měst. Tehdy jsme se sešli a začali rozhodovat o vašem osudu. Já byl toho názoru, že se můžete změnit. Ostatní však ne. Rozhodli se vyhladit váš druh z povrchu zemského a začít s něčím novým. S něčím méně ničivým."
"Jsi tedy vzduch," došlo jí. "O něm jediném není v proroctví ani zmínka."
"Ano, je to tak," potvrdil. "Jsem pán vzduchu i vzduch sám o sobě. Beze mne by nebylo života, stejně jako bez zbylých tří živlů. Jsme tu s vámi od začátku věků a budeme tu až do konce dnů naší planety."
"Proč mi to říkáš?" nechápala. "Stejně za pár dnů zemřu. Nikdo nepřežije. Sám jsi mi to řekl. Země a oceán pohltí všechno kolem a potom začtete od znova. Vybudujete nový svět s novými bytostmi. S někým, kdo bude lepší, než my."
"Protože jsem si tě vybral," řekl prostě. "Ostatní živly mi nabídly, že když nepůjdu proti nim, můžu jednoho člověka zachránit. A tím člověkem jsi ty."
"Já? Proč právě já?"
"Protože právě ty jsi v nás věřila. Věřila jsi, že existuje něco víc, než lidský svět. Když jsi byla sama, tak jsi zpívala a vyprávěla a já tě slyšel. Slyšel jsem to, co ostatní ne. Vím, jaká jsi. A také vím, že cítíš, že už to tak dál nemůže pokračovat. Že lidé musí odejít, aby země mohla žít. Že není šance je napravit."
"Máš pravdu. Vím to. Vím, že náš druh musí odejít, aby země mohla dál žít. Ale zapomínáš na jedno. Já jsem taky člověk." S těmito slovy se rozběhla a skočila z útesu, který stál za jejími zády. Pod ní se rozprostíralo lávové pole. Věděla, že to bude bolet, ale byl to její osud. Osud jich všech. S posledním nádechem a pohledem na nebe zakryté sopečným prachem ji pohltila láva.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iva* Iva* | Web | 3. října 2013 v 7:30 | Reagovat

A ja som si už ozaj naivne myslela, že to bude koniec typu, chytili sa za ruky a keď ich obklopila nejaká záhadná žiara ocitli sa v tom úžasnom novom svete...
Bože, ale toto je tísíckrát lepšie. Ja by som ju pravdepodobne nechala žiť.
Tú báseň som si čítala niekoľko krát a tiež som si vravela, že tam nie sú všetky živly, ale že ten muž je vzduch by ma teda nenapadlo. Skrátka --- máš úžasné nápady.
Neskutočné, keď sa do prózy vkladá poézia má to vždy také čaro...
Z toho, čo som si stihla všimnúť na tvojom blogu, dosť sa zameriavaš na "koniec sveta", ale takto by som to asi nenazvala, len ma teraz nenapadá nič lepšie:/. Poukazuješ na zlo ktoré  ľudia napáchali a kam to všetko smeruje takým úžasným spôsobom (napríklad aj tá jednorázovka - Není ruže bez trní). Vďakabohu za každého človiečika ktorý si uvedomí to čo ty.

2 Jose Jose | 11. července 2014 v 15:08 | Reagovat

hezke

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama