Alexandrova dcera

28. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
"Všechno to začalo v Babylóně, kde tou dobou zrovna končil příběh jednoho z největších panovníků všech dob. Alexandra Velikého.

Mě samotnou velmi překvapilo, když si mě Alexandr nechal zavolat do svých komnat. Tohle se moc často nestávalo. Možná přece jenom ta nemoc neměla tak lehký průběh, jak lékaři tvrdili.
Při tom pomyšlení mě zamrazilo. Při představě, že ho ztratím, se mi hrdlo sevřelo úzkostí. Jen díky němu jsem ještě na živu. To on mě vzal do opatrovnictví, když mi ve dvou letech zamřela matka a nechal mě vychovat. Jen díky němu jsem se nestala děvkou na ulici. Ale co se stane, jestli zemře? O tom, že jsem jeho dcera, věděl jenom on. A když si to tajemství vezme do hrobu, tak už nikdo nebude mít důvod, aby mě držel u dvora. Budu bez peněz, pozemků i bez titulu. Nebudu nic.
Nikdy jsem vlastně pořádně nepochopila, proč mě neuznal, jako svého potomka. To proto, že jsem žena? Nebo spíš proto, že moje matka byla jen jednou z mnoha žen, se kterou se vyspal a nikdy se s ní neoženil? Možná proto. Nemělo cenu nad tím dál přemýšlet. Stejně nemám šanci něco změnit. Je to jeho vůle.
Dveře do jeho komnat se přede mnou hned otevřely a já vešla dovnitř. Ten pohled, který se mi naskytl, mě doslova šokoval. Alexandr ležel na posteli, jeho tvář byla bledá a pohublá. V místnosti panovalo šero.
Pomalým krokem jsem se vydala k němu. Bylo mi těžko. Pochopila jsem, že je to konec. Že on opravdu umírá. Když jsem byla u postele, tak jsem si klekla na zem, abych měla hlavu stejně vysoko jako on. Vypadalo to, že spí, ale jakmile jsem byla v jeho těsné blízkosti, tak otevřel oči, jakoby vycítil mou přítomnost.
"Tak už jsi tady," konstatoval suše. Při těchto slovech se mi málem zastavilo srdce. Mluvil tak tiše a chraplavě. Jako nějaký stařec a ne muž v nejlepších letech.
"Ano, jsem," přitakala jsem a potlačila tak mrazivé zachvění, které mi proběhlo celým tělem.
Zkoumavě se na mě podíval. Došlo mi, že mu to neuniklo. Vždycky byl velmi bystrý. "Já vím," zašeptal. "Už tu dlouho nebudu. Je se mnou konec. A ta máš strach, protože beze mě nic neznamenáš."
Mlčky jsem přikývla. Vystihl to dokonale.
Povzdechl si. "Tolik jsem si přál, aby k této situaci nikdy nedošlo. Chtěl jsem tě provdat za někoho ze svých generálů a zajistit ti tak dobrý život. Ale na to teď už není čas. Je příliš pozdě."
Znovu přikývla. Neměla sebemenší tušen, kam tím míří.
"Ale něco málo přece jen můžu udělat," pokračoval. Natáhl se ke svému nočnímu stolku a otevřel šuplík. V něm ležel pečlivě srolovaný svitek pergamenu s královskou pečetí. "Vezmi si ho," pobídl mě Alexandr.
Váhavě jsem pergamen vytáhla z šuplíku.
"Je v něm všechno, co potřebuješ. Měl by ti poskytnout ochranu i po mé smrti. Stačí, když ho dáš některému z mých generálů a oni se o tebe postarají."
"Co v něm je?" chtěla jsem vědět.
Záhadně se usmál. "To ti neřeknu. Dozvíš se to, až přijde tvůj čas."
Měla jsem takové pokušení si ten svitek přečíst. Ale věděla jsem, že kdybych to udělala, porušila bych pečeť a už by to neznamenalo nic. Byl by to jenom cár papíru s pochybným původem.
Víc mi Alexandr neřekl. Jen opět zavřel oči a ponořil se do spánku. A já odešla z jeho komnat, abych ho nerušila.
To bylo naposledy, co jsem ho viděla živého. Tři dny poté zemřel. Jeho impérium se rozpadlo. Rozdělili si ho mezi sebou jeho vojevůdci. Země se znovu ocitla ve válce. Nikdo už nechtěl dál objevovat a rozšiřovat území. Všichni chtěli jen to, co znali a co rychle bylo k mání.
Já se rozhodla odejít. Pod rouškou noci jsem opustila Babylón. Tentokrát už jsem brečela. Bylo po všem. Můj otec umřel a mně nic nezanechal. Jenom bezvýznamný svitek pergamenu, který jsem měla schovaný v šatech. Nikomu jsem o něm neřekla. Mé obavy, že spíš než aby mi byl k užitku, mě pošle na smrt, byly silnější.
Možná to bylo bláhové rozhodnutí, odejít, ale já to tak chtěla. Chtěla jsem alespoň z poloviny dokončit to, co můj otec začal. Chtěla jsem objevit východ. A proto nyní stojím před vámi, císaři. Protože jsem měla odvahu objevovat, i když jsem pouze žena."

Těmito slovy dokončila svůj příběh. Už dál neměla, co říct. Tohle byl její život. Zbytek už ostatní znali. To, jak se usadila v jedné z vesniček, kde se naučila čínsky i to, jak ji našli císařova vojáci a přivedli ji sem. Jak zde měla vyprávět, kdo je a odkud přišla, protože nikdy v životě v těchto končinách nebyl viděn člověk s takovou tváří, jako měla ona.
"A co bylo na tom pergamenu, který ti dal tvůj otec?" otázal se císař.
"Nevím, pane," odpověděla. "Pořád ho nosím ve vnitřní kapse svého kabátu, ale nikdy jsem ho neotevřela."
"Tak to nyní udělej a přečti mi to," poručil.
Bez protestů ten svitek vytáhla. Teď už jí stejně k ničemu nebude. Domů se nevrátí. Nepustí ji. Zalomila pečeť a rozvinula pergamen.

Má nejdražší Heleno, stálo tam, zdali tento dopis čteš, tak jsem mrtev a ty jsi odešla z Babylonu, stejně tak jako z říše, kterou jsem vybudoval. Možná se divíš, proč jsem ti tento dopis dával se slovy, že když ho dáš kterémukoliv z mých generálů, tak budeš v bezpečí. Pravda je taková, že všichni z nich mi odpřísáhli, že se o tebe postarají a tento dopis je jenom jakési pojítko tebe a mě.
Jak jistě víš, ty jsi můj jediný potomek, kterého jsem poznal blíže a, i když nepocházíš z legitimního manželství, tak bych tě rád viděl jako svou následnici, kdybych nevěděl, že moji vojevůdci by tě nikdy nepodpořili, protože jsi žena. Rád bych tě viděl po boku některého z nich, ale také nechci, abys kvůli tomu byla nešťastná. Vím, jak nerada máš pravidla, stejně jako vím, že i přes to je dokážeš plnit.
Tolik bych ti toho chtěl říct, ale je velmi pozdě. Když tento dopis píši, už je na tom mé zdraví špatně a já sotva udržím psací brk. Jen chci, abych věděla, že tě miluji a vždycky tě milovat budu. Že i přes to, že jsem tě nemohl prohlásit za svého legitimního potomka, tak vždycky budeš moje dcera, moje krev. Jsi můj dědic a, i když možná nebudeš mít můj majetek a říši, vždycky budeš mít mou krev.
Alexandr III. Makedonský

Po tváři se jí začali řinout slzy. Tohle nečekala. Čekala všechno možné, jen tohle ne. I tak ale zvedla oči a znovu čelila císařovu pohledu.
"Byl by na tebe hrdý," řekl císař po chvilce. "On sám nikdy do této země nedošel. Ty ano. Šla si v jeho stopách a posunula si se o něco dál."
"Nevím císaři, o jak moc to bylo, protože nevím, co bude dál," řekla mu na to.
"To už bude jenom na tobě," odpověděl jí císař. "Jsi volná."

"Nikdy jsem nečekala, že mě jen tak nechá jít. Byl to přece neomezený vládce ve své zemi. Lidé ho považovali za boha. Stejně jako mého otce. V Číně jsem prožila řadu let, ale poté se mi přece jenom zastesklo po mé vlasti a já se rozhodla pro návrat. Otcova říše se podle očekávání nás obou rozpadla. Generálové si ji rozdělili mezi sebe. Já sama nakonec našla oporu u Ptolemaia. Spolu jsme převzali vládu nad Egyptem a pokusili se obnovit alespoň to málo, co z říše mého otce zbylo. Alexandrie je nyní opravdu krásné město, ale s Babylónem se nikdy nebude moc rovnat. Tehdy jsem měla pravdu, když jsem odcházela. Opravdu to bylo naposled, co jsem toto krásné město viděla."

"Zní to spíš jako pohádka, matko," řekl na to její syn.
"Kéž by byla. Protože kdyby ano, tak by můj otec nikdy nezemřel," posteskla si smutně Helena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sante Sante | 3. června 2014 v 3:03 | Reagovat

uplne me zamrazilo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama