Boj s myšlenkami

26. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Dívenka na fotce si k hrudi pevně tiskla svou hadrovou panenku. Měla na tváři šťastný usměv a oči jí zářily nadšením. Za ní pak s pozadí stála ještě jedna dívka a dělala holčičce s panenkou rohy.

Po očích jí začaly stékat slzy. Tohle bylo focené už hodně dávno. Předtím, než jí život podkopl nohy a ona se zřítila na zem přímo do bahna.
Ano, její dětství bylo idylické. Měla milující rodinu, dobré kamarády, hodně hraček. Pak si s ní ale život zahrál ošklivou hru s názvem šikana. Tehdy to bylo těžké období. Skoro pořád měla slzy na krajíčku a přestala mít chuť žít. Trvalo dlouho, než se jí ta chuť vrátila. Podařilo se jí poznat nové lidi, kteří se s ní spřátelili, a ona se konečně znovu začala smát. Jenže i přes to se úplně dokázala povznést nad všechno, co jí někteří lidé udělali. Ztratila svou dřívější sebejistotu a taky důvěru v ostatní. Bylo to těžké, pořád potkávat ty tváře, které jí kdysi ubližovaly na chodbách školy a na ulicích města. Někdy až příliš. Tolik se chtěla dostat pryč z toho kraje, aby už ty lidi potkávat nemusela. Chtěla utéct někam hodně daleko, kde by mohla začít svůj život nanovo. Jenže to nešlo. Neměla kam. Nemohla si dovolit opustit svou rodinu, bez toho aniž by dodělala školu. A tak zůstávala.
Postupem času se ale všem začala odcizovat. Hlavně rodičům. Přátel nikdy moc neměla. A když ano, tak ji ani pořádně neznali. Až na jednoho člověka. Byla to ta dívka, co jí na té fotce dělala rohy. Ta dívka, které ji ze všech znala asi nejlépe. Která se s rodinou odstěhovala do jiného města a se kterou se nyní vídala sotva jednou za měsíc.
Slzy jí pomalu přestaly téct, ale ona pořád tiše vzlykala. Bylo toho na ni moc. Vzala fotku a hodila ji do šuplíku. Neměla odvahu ji zmačkat. Po čase by toho litovala. Jde si vyčistit zuby a pak ulehá do postele. Cítí se, jako kdyby byla zavřená v nějakém obalu a všechno co se kolem ní děje, se jí vůbec netýká.
Možná by i chtěla brečet, ale nemůže. Její city jsou pryč. Připadá si bezmocná a bezbranná. Nemá šanci vyhrát boj proti osudu. Všechno je jí jedno. Co bude zítra, za týden, za rok.
Zavírá oči a pokouší se těmto myšlenkám vyvarovat. Děsí ji, a přesto jsou s ní skoro každou noc. Je to už delší doba, co ji začaly pronásledovat. Má strach sama ze sebe.
Pokouší se je vytěsnit z hlavy. Moc dobře to nejde. Jakmile se jí to jednou povede, trvá jen pár vteřin, než se myšlenky znovu vrátí. Rozčileně otvírá knížku a pokouší se od ní začíst, ale ani to nepomáhá. Myšlenky jí pořád šeptají to samé. Že je sama, bezmocná, nemá nikoho, kdo by ji podržel.
Knihu po pár minutách zavírá a opět se pokouší usnout. Je vyčerpaná. Možná právě to nakonec pomáhá a zlé myšlenky jdou stranou. Už nemyslí na nic. Po chvilce usíná. Ale i ve spánku ji pronásledují divné sny. A pak znovu přijde ráno, po něm večer a boj s myšlenkami začne nanovo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sante Sante | 3. června 2014 v 3:07 | Reagovat

pekne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama