Deprese

16. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Sklonil se k dívce před sebou, které pomalu, ale jistě dohasínal život. Ještě chvíli a ona přejde na druhý břeh. A on bude jejím průvodcem.

Pod ní se rozlévala kaluž krve. Oblečení měla zašpiněné prachem a do vlasů se jí zapletly bodláky. V jejích hnědých očích byl vidět smutek a odevzdanost.
Jemně ji pohladil po tváři, nyní zašpiněné od krve. Vzhlédla k němu a jejich oči se na chvíli setkaly. Věděl, že ho už vidí. Tak to bylo vždycky. Vždycky měl lidem pomoci při umírání. To byl jeho úkol.
A pak to všechno najednou skončilo. Vydechla naposled a její duše opustila tělo. Byla volná. Nic jí neřekl. Neměl slova, která by dostatečně vystihovala jeho bolest. Smutek, který ho zaplavil, se nerovnal ničemu, co kdy poznal.
Tu dívku sledoval již delší dobu. Přesněji od chvíle, kdy se objevila na jeho seznamu. Za tu dobu stihl poznat, s čím vším se potýkala. Jaké deprese měla, i jak jim odvážně čelila. Jak si s ní osud zahrával, a jak i přes jeho nepřízeň dál bojovala o své místo na zemi. Jak málem skočila ze skály, aby měla od všeho pokoj, ale nakonec to neudělala a bojovala dál. Nezemřela svou vlastní rukou. To kůň ji ušlapal. To kůň jí sebral naději na život, kterým se tak svérázně a odhodlaně protloukala.
Rychle zahnal slzy, které se mu draly do očí, a znovu nasadil svůj nic neříkající výraz. Byl přece anděl smrti a ten nesměl dát najevo žádné emoce. Nikdy. Ať byla jeho bolest sebevětší. Ještě pořád ho udivovalo, že se někdy najde případ, který se mu dostane pod kůži. Za tu řadu let, kdy tuto profesy vykonával, by se to už přece nemělo stávat.
"Pojď se mnou," zašeptal a chytl ji za ruku. Dívka nic neříkala. Ještě pořád se vzpamatovávala ze své smrti.
Vedl ji skrz mraky k bráně. U ní se zastavil. "Dál už musíš sama," pronesl smutně. "Já tam s tebou nesmím. Mohu ti pouze popřát hodně štěstí, ať už tě na druhé straně čeká cokoliv."
Přikývla. "Ráda jsem tě poznala," řekla ještě před tím, než vešla.
Dlouho se díval na tu bránu, i když věděl, že ji už nespaří. Pak ale potřásl hlavou a vydal se pryč. Musel se zase pustit do práce.

Oblohu zakrývaly šedé mraky a vypadalo to, že se co nevidět rozprší. Ze severu foukal silný studený vítr a zem pokrývala mlha. Na malém hřbitůvku stál u nového hrobu jen jeden člověk. Všichni ostatní už odešli.
Bylo mu smutno, když si na tu dívku vzpomněl. Nebyl to ani týden, co odešla. A ostatní na ni už stihli zapomenout. Na jejím pohřbu bylo ani ne pět lidí. Jedním z nich totiž byl farář, další dva lidé, co jenom přišli zaházet hrob. Pak už přišla jenom její matka a sestra. Nikdo víc. Tak málo pro všechny znamenala. Ale pro něj ne. Pro něj to byla zářící hvězda na jinak černé obloze. Záblesk světla v jeho ponurém životě.
Avšak už bylo pozdě nad tím přemýšlet i litovat. Nyní mohl jenom věřit Gabrielovým slovům, že je na lepším místě. A asi měl pravdu. Vždyť kdo jiný, než archanděl to mohl lépe vědět.
Položil na hrob kytici aster. Tyto květiny byly její oblíbené. Ještě naposledy se podíval tím směrem a v myšlenkách poprosil nebe, ať její duše najde klid, než se definitivně otočil a zamířil pryč. V tu chvíli nenáviděl smrt, protože si ji vzala, avšak kdo lépe by měl chápat její zákony, než on?
"Nikdo z nás nemůže porušit přírodou dané zákony, Azraeli," slyšel za sebou Gabrielův hlas, ale neotočil se. Myšlenky, které se mu teď honily hlavou, si musel srovnat sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sante Sante | 3. června 2014 v 4:05 | Reagovat

krasne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama