Lidmi opuštěná

4. října 2013 v 18:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Sama, samotinká,
lidmi opuštěná,
láskou zavržená,
přítele nemající.


Byla sama ve svém pokoji, ostatně jako vždycky. Ponořená, do světa snů a iluzí, ve kterém trávila většinu svého času. Jenže tentokrát jí to nepřinášelo takovou úlevu, jako jindy.
Bylo jí zle. Zle z pohrdání, výsměchu i vlastní pokory. Zle z toho, že neměla nikoho, kdo by ji podpořil. Ani vlastní rodinu. Byla jen sama s hlavou plnou starostí. Neměla se komu vypovídat. Navždy sama.
Ne, že by lidi neměla ráda. Jen většině z nich nedůvěřovala. Své pocity a myšlenky si proto raději nechávala pro sebe. Jenže jak dlouho člověk může vydržet bez toho, aby se někomu svěřil? Jak dlouho v sobě dokáže nosit smutek a zášť, aniž by se z toho zbláznil?
Z šuplíku vytáhla kapesní nožík a zamyšleně přejížděla po jeho ostří. Je to správné? A má vůbec odvahu to udělat? S rozporuplnými myšlenkami si na sebe hodila bundu a nožík dala do kapsy. Aniž by cokoliv řekla, vydala se ven. Aspoň tu krev nikdo nebude muset čistit.

Temnota blíží se,
den se už krátí.
Člověk ten bojí se,
smrt se zas vrátí.

"Mám o tebe strach," řekl jí.
"Neboj se," odpověděla mu, "bude to zas dobrý."
Však ona to zvládne. Zvládla to i před tím, než ho potkala. A tehdy to nezůstalo jen u myšlenek. Tenkrát měla v ruce nůž připravený zabořit se do jejího zápěstí. Ani nyní netušila, proč to vlastně neudělala. Neměla sebemenší důvod zůstávat. Tak co ji přimělo se zastavit?
Ne, poručila si. Teď na to nechtěla myslet. Chtěla si užívat jeho objetí. Objetí člověka, který byl její nejlepší přítel. Někoho, kdo ji jako první poznal ze všech stran a ne jen z jedné. Tak proč byla tak hloupá a milovala ho? Proč milovala někoho, kdo už má přítelkyni a chce si ji udržet? Proč milovala někoho, kdo k ní cítí jenom přátelství a nic víc?
"Ty pláčeš," podivil se, když mu na rameno začaly dopadat její první slzy. "Co se děje?"
"Ale nic, jen je toho na mě dost," zašeptala. "Potřebovala bych na pár dní oddech."
"Tak zkus na chvilku zastavit a na některé věci se vykašlat. Za pokus to přece stojí, ne?" poradil jí.
"Možná…" odpověděla mu na to neurčitě.

Pár listů papíru,
krví pošpiněných.
Zapomeňte na víru,
smrt nezná vykoupených.

Konec. Nic víc ji nečeká. Jenom smrt. Žádná víra v lepší zítřky. Ta se navždy ztratila. A s ní i vůle žít.
Sbohem, píše na malý útržek papíru. Nic víc se tam nevleze. Ale ona toho ani víc napsat nechce. Chce jenom odejít. Nadobro skoncovat se všemi starostmi. Nadobro se přestat bát a nenávidět. Nadobro přestat milovat.
Život nemá smysl. Neměl ho nikdy a ani mít nebude. Je to jenom hra, kde většina lidí je jen figurkou na šachovnici. Jen jedna velká komedie bez šťastného konce. Jen prázdno naplněné věcmi bez hlubšího významu.
Možná prožila všechno, co prožít mohla. Lásku, přátelství, soudržnost. Ale nebylo by lepší tohle všechno nemít, než to dostat a poté ztratit?
Kdysi byla silná. Věřila, že když není dobře teď, bude dobře někdy jindy. To bylo ale pryč. Něco se v ní zlomilo a ona už nevěřila na nic. Jen na smrt.
Nůž prořízl žíly na zápěstí. Bolelo to, ale věděla, že to ještě není všechno. Z posledních sil pozvedla nůž k loktu a bodla do místa, kde měla být tepna. Úspěšně. Pak už se jen skácela k zemi a dožívala poslední vteřiny svého života.

Už čas nám všem došel,
člověk má teď na vždy spát.
Azrael k němu přišel,
za hříchy ho zpovídat.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 4. října 2013 v 20:15 | Reagovat

Moc pěkná povídka :) a to i navzdory tomu, že je napsána poněkud tragicky. Líbí se mi  tvůj styl psaní a určitě tě budu navštěvovat častěji :)

P. S. Tvou povídku dávám na Blogosvět :) 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama