Místo, kde chci žít

18. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Dívala jsem se na město pod sebou a přemýšlela, co dál. Mám zůstat nebo odejít? Sice jsem se tu narodila a vyrostla, ale byl nějaký důvod tu déle zůstávat?

Nic už mě k tomuto místu nevázalo. Většina mých přátel odešla do jiných měst za prací a má rodina už mě nepotřebovala. Naopak já potřebovala od ní na nějaký čas pryč. Na chvilku cestovat po světě a srovnat si za tu dobu myšlenky. V batohu na zádech jsem měla těch pár nezbytně důležitých věcí, jako byly peníze, doklady, oblečení, spacák a nějaké jídlo, takže jsem se mohla prostě otočit a odejít. Ale byla jsem schopná to udělat? Milovala jsem toto místo. Bylo pro mě vším. A právě proto musím pryč. Věděla jsem totiž, že když neodejdu teď, tak už neodejdu nikdy. A já chtěla cestovat po světě. Chtěla jsem poznávat nové věci, lidi, učit se novým způsobům, vidět, co bych tady nikdy neviděla.
"Na shledanou," zašeptala jsem do větru. "Doufám, že se sem ještě někdy vrátím." S těmito slovy jsem se otočila a rozběhla se pryč. Chtěla jsem mít to město co nejrychleji z očí. Neodvážila jsem se tím směrem podívat, dokud jsem si nebyla jistá, že už nebude na dohled.

Znovu jsem stála na kopci, na tom samém místě, ze kterého jsem před třemi lety odešla a shlížela jsem na město pod sebou. Tak jsem se tedy vrátila. Procestovala jsem snad celý svět, ale nikde nebylo tak krásně, jako tady. Za tu dlouho dobu, kdy jsem byla ve světě, jsem pochopila, že tohle je místo, kde chci žít. Jsem si jistá, že se opravdu nic velikostí a dlouholetostí nevyrovná pyramidám v Egyptě, že nenajdete krásnější vodopády než Niagarské a že Rio de Janeiro bude jedno z nejzářivějších a nejpestrobarevnějších měst na celém světě, ale taky vím, že místo, kde chci zůstat, je zde.
I když jsem toho tolik procestovala a poznala, je čas se vrátit. Znovu začít žít svůj starý život, který jsem opustila. Je mi jasné, že to nebude snadné, ale to jsem ani nečekala. Jen vím, že už potřebuji něco stálého a ne jenom mlhavé tušení, co bude zítra.
S procitem vyrovnanosti jsem se vydala dolů, do města, které bylo, je a bude mým domovem. Vzpomněla jsem si na pár veršů z jedné básně od Baudelaira: "Jak veliký je svět, když v záři lamp nás mámí, a jak maličký je svět v naší vzpomínce." Možná na tom bylo něco pravdy. Tehdy se mi opravdu zdál svět velký a nyní už mi připadá menší. Ještě bych mohla hodně objevit a procestovat, ale ne teď. Teď si nejdřív musím srovnat vlastní život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jose Jose | 3. června 2014 v 3:41 | Reagovat

znam to

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama