Nedočkavost

24. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Osmnáct let. Věk, kdy se člověk stává dospělým. Jak nedočkavá jsem jako dítě byla, až ho dosáhnu. Budu moct pít, kouřit a sednout za volant auta. Budu moci opustit svou rodinu a konečně se vydat do světa. Tehdy mi bylo teprve třináct let a už jsem přímo dychtila mít osmnáct a stát se dospělou. Ale to bylo předtím, než se k moci dostali oni.

Když vyhráli volby, tak se všude slavilo. Na ulicích stály davy lidí, snad všechny domy měly vyvěšenou jejich zeleno modrou vlajku a plakáty vylepené na ulicích hlásaly: Dnešním dnem nastává vláda lepších zítřků. Však proč taky ne. Slibovali všechno. Menší daně, zlepšení ekonomické situace, nová pracovní místa. Ale to, že ve skutečnosti chtějí zavést tvrdý diktátorský režim, už nezmínili. Nehodilo se jim to do volební kampaně.
A možná bych to nevěděla ani dnes. Možná bych si dál naivně myslela, že máme demokratickou vládu a všechno je stejné jako dřív, kdybych nebyla u toho, když si vrchní představitelé strany přerozdělovali moc. Ve špatném čase, na špatném místě. Možná by mě zabili už tehdy, kdyby můj otec nezastával post ředitele v jedné dosti významné firmě. A možná by to udělali nenápadně, beze svědků, kdyby nechtěli poslat vzkaz všem ostatním, kteří by chtěli do jejich záležitostí strkat nos, ať se od nich drží dál.
Je to asi měsíc, co mě neprávem obvinili z vraždy dvaceti lidí. Ve skutečnosti ti mrtví byli odpůrci jejich režimu. Všechny důkazy mluvily v prospěch vlády. Dostala jsem trest nejvyšší. Dnes před soumrakem mám být oběšena.
Ten čas už pomalu přichází. V rychlosti dopisuji poslední slova, která mám na srdci.
Bojovali jsme statečně. Měli jsme odvahu, ale i ta někdy nestačí. To, čemu jsme se pokoušeli vzdorovat, bylo silnější než my. Já sama byla do konce slepá. A až jsem prozřela, už bylo pozdě. Jestli někdo nalezne tento list, tak ať ho pošle dál. Ať lidé nezapomenou, že byli i tací, kteří sice prohráli, ale bojovali.
Papír rychle skládám na malý čtvereček a opatrně ho vsouvám do zdi mezi cihly. Je to to jediné, co po mně zbude. Jediná moje myšlenka, která možná spatří světlo světa. Dál už nemám čas cokoliv udělat. Stráže přicházejí. Slyším, jak odemykají dveře od cely.
Za pár minut už jsem venku. K vyvýšenému pódiu vede uzoučká ulička a kolem ní je dav lidí. Jsou tak nedočkaví. Všichni se těší na tu show, kterou má smrt představuje.
Procházím kolem nich. Mnozí mi plivou do tváře a pokřikují, že jsem zvíře, stvůra, netvor, který si zasluhuje zemřít. Já to ale nevnímám. Stejně bude za pár minut konec, tak proč si tím lámat hlavu.
Vstupuji na pódium. Křik davu umlká, když soudce vedle mne začne číst soupis mých hříchů. Když utichne, dav se znovu rozeřve. A pak už na scénu vstupuje kat. Já si stoupám na bednu a on mi utahuje smyčku kolem krku.
Dav šílí. Začíná jednohlasně skandovat jediné slovo: Smrt. Přemýšlím, kolik tu je lidí, kteří byli pověřeni ten dav vést. Kolik z přihlížejících jenom slepě papouškuje slova někoho jiného.
Někdo za mnou začal s odpočtem. Deset, devět, osm… Říká se, že člověku chvíli před smrtí proběhne před očima celý život. U mě to bylo podobné. Na chvilku jsem se opravdu vrátila do těch šťastných, dětských let, kdy jsem se nemohla dočkat, až budu dospělá. Kdy jsem si lámala hlavu s tím, kolik dostanu pod vánoční stromeček hraček a jestli můžu dát klukovi pusu. Jak ráda bych se do těch let vrátila. Kéž by to šlo. Jenže tohle přání nejde splnit, to moc dobře vím.
"Čtyři, tři," znělo odpočítávání. Mé tělo se napnulo ve snaze posledního marného vzdoru. "Dva." Zhluboka dýchám. Ještě naposledy si užít těch pár slastných doušků vzduchu. "Jedna." Dav ztichne a všechny jeho oči se upírají na mě. Na hlavní atrakci tohoto dne.
"Nula." Zem pode mnou se propadá a já padám s ní. Náhle však ucítím tlak ze shora. Je to rychlé. V jednu chvíli ještě sleduji rozlícený dav a potom nic. Tma. Konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama