Nekonečno

14. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Stála tam, před portálem. Za ním se nacházelo nekonečno. Nechápala, jak něco takového vůbec může existovat. Ale přesto to tu bylo. Věděla, že nyní stojí před něčím, co bylo úplně na začátku. Před lidmi, před stvořením Země i vesmíru. Bylo to na začátku všeho.

Měla by vstoupit. Ale odváží se? Bála se. Ten strach ji přímo pohlcoval a nedával jí možnost pohybu. Skoro ani nedýchala, jak moc se bála.
"Vstup," šeptal jí ten dotěrný hlásek v hlavě. "Vstup a konečně se setkáme. To si přece chtěla, ne?"
Sevřela ruce v pěst. Proč ho pořád slyšela? Proč jí nedal pokoj? Už to bylo víc než rok, co se tento hlas vetřel do její mysli. Už víc než rok, co jí nenechal klidně spát a pořád k ní promlouval.
A teď měla možnost poznat, kdo to je. Ta brána bude otevřená pouze dneska. To jí už pověděl. Zvědavost ji poháněla v před, ale ona přesto nebyla schopna zaplašit obavy z toho, co se stane, až vejde.
"Copak teď zahodíš tu poslední naději, kterou máš?" znovu slyšela v mysli. "Teď, když ses dostala tak daleko?"
Měl pravdu. A to jí na tom tak štvalo. On měl totiž vždycky pravdu. Pak si ale vzpomněla na to, jak dlouho jí trvalo, než portál našla. Kolika útrapami si díky tomu prošla. To rozhodlo.
S novým odhodláním udělala první a zároveň poslední krok. Krok do neznáma. A pak portál zmizel a ona se ocitla v ničem.
Nevěděla, jak je tu dlouho. Mohly to být roky, či pouze vteřiny. Byla v temnotě a temnota byla v ní. Už neměla žádné závazky ani sny. Byla prázdná a při tom plná. Možná se vznášela na hoře, nebo dole, šla, anebo pouze proplouvala ničím. To nic bylo vlastně všechno a přece nic. A ona se nacházela v něm. Nacházela se v té prázdnotě, která byla zároveň středem vesmíru a ona s ní. Mělo to logiku a při tom to bylo zcela rozházené a nepochopitelné.
To všechno jí v tu chvíli docházelo. To nekonečno bylo vlastně i nic. Co ale tedy byla ona? Taky nic? Nebo všechno?
Pak najednou tu tmu prozářil paprsek světla a ona ho konečně uviděla. Toho zvláštního muže, který k ní promlouval a zjevoval se jí ve snech. Blížil se k ní.
"Tak jsi konečně přemohla svůj strach," slyšela ho říkat. A potom už byl u ní. Popadl jí za ruku a kolem ní se najednou objevila krajina. Kousek napravo rostl strom a oni nyní stáli na štěrkové cestičce. Několik metrů od nich pak uprostřed cesty někdo postavil portál, podobný tomu, kterým sem vešla.
"Jak jsi to udělal?" nechápala.
"Iluze," odpověděl jí stručně. "Není to opravdové. Když se ale budeme držet na cestě, nic se nám nestane."
Pořád nechápala, co tím myslel, ale už se dál nevyptávala. Když vykročil k portálu, tak ho následovala. Bála se pustit jeho ruky.
A pak prošel portálem. Měl se objevit na druhé straně, ale místo toho zmizel. A s ním začala mizet i krajina kolem.
Zpanikařila. Chtěla utéct pryč, daleko od těch děsivých dveří. Stále ji však něco drželo a nechtělo ji to pustit. Ruka, došlo jí. Jeho ruka.
"Nepanikař!" ozvalo se v její mysli. "Uklidni se a potom projdi portálem."
Přikázala si, ten hlas poslechnout. Uklidnila se, potom zavřela oči a prošla. Chvilku jí to připadalo, že se noří do vody. Ale nepřestala. Pořád šla dál a dál, až stála na druhé straně.
Opatrně otevřela oč. Před ní stál ten muž a usmíval se na ni.
"Tak co?" zeptal se. "Jaké to bylo?"
"Šlo to," zašeptala a zkoumavě si ho začala prohlížet. Byl přesně takový, jako v jejích snech. Vysoký, docela svalnatý s kratšími blond vlasy a šedýma očima. Jeho obličej měl ostře řezané rysy. Všimla si, že i on si ji se zájmem prohlíží. Když zjistil, že ho pozoruje, tak se znovu usmál.
"Takhle nějak jsem si tě představoval," řekl. "Jen jsem myslel, že budeš mít delší vlasy."
"Vysvětlíš mi, o co vůbec jde?" zeptala se ho a ignorovala jeho řeči o délce vlasů.
"Já zapomněl, že jsi vždy tak přímá," povzdechl si. "Jde o to," začal vysvětlovat, "že jsem se už delší dobu pokoušel navázat kontakt s někým jiným z opačného světa. Zkoušel jsem to pořád znovu a znovu, až jsem narazil na tebe. Přišlo mi zajímavé, se s tebou pomocí myšlenek bavit a tak jsem v tom pokračoval. Dozvěděl jsem se mnohé o vašem světě, což jsem právě chtěl, ale také jsem začal poznávat i tebe. Říkal jsem si, že bych s tím měl skončit, protože příliš ovlivňuji tvůj život, ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se probudit, aniž bych na vteřinu nahlédl do tvé mysli a nezjistil co se s tebou děje. A také jsem nedokázal nadále ignorovat tvé prosby, že mě chceš vidět. Že chceš vědět, co je ten hlas zač a najít za každou cenu jeho zdroj. Dlouho jsem tedy hledal, až jsem portál. Portál, který skrz nekonečno pojí naše světy."
Nevěděla, co si o tom má myslet. Toho člověka před sebou dnes viděla poprvé a přece se jí zdálo, že ho zná skoro celý život. Věřila mu, ale kdo to doopravdy byl? Co skrýval?
"Kdo jsi?" chtěla vědět. "Jak to, že máš tak velkou moc, že můžeš otevřít brány do jiných světů či komunikovat s lidmi pouhými myšlenkami? Co jsi zač?"
Viděla na něm, že tuto otázku čekal a že se mu na ni stejně nechce odpovídat. Že by raději všechno, co o sobě řekne, zamlčel.
"Tu otázku jsi mi kladla už několikrát, ale až dnes ti na ni můžu odpovědět," řekl. Pochopil, že se z toho nevyvleče. "Dříve jsem nemohl. Nechtěl jsem tě zatahovat do svých problémů. Ale jak sama vidíš, stalo se. Jsem nejvýše postavený čaroděj našeho společenství. Měla bys vědět, že magie, kterou praktikujeme je velmi temná a také velmi silná. Nikdo se jí zatím nedokázal postavit. Uvnitř našeho společenství řešíme různé spory a jediné pravidlo, kterým se řídíme, je neštítit se využít jakýchkoliv prostředků. Nikdo z nás nemá žádné vazby s ostatními lidmi ze strachu, aby je někdo proti nám nepoužil. Já jsem měl stejný strach, ale nakonec jsem podlehl tvým prosbám a přivedl tě sem."
Možná jí toto přiznání mělo vyrazit dech, ale ona to svým způsobem čekala. Věděla o něm, že je někdo velmi mocný a také už párkrát zahlédla temnotu v jeho duši. Tak proč jen se tak bála této odpovědi?
"Co se mnou bude?" položila poslední nevyslovenou otázku, která ji tak tížila. "Uvidím ještě někdy svůj svět?"
"To nevím," řekl jí popravdě. "Nevím, jestli se mi ještě někdy podaří otevřít průchod. A i když ano, nějaký čas to bude trvat. Nevím jak dlouho. Možná měsíc, možná deset let. To znamená, že tu budeš muset zůstat."
"Ale kam půjdu?"
Váhal. Dost dlouho. "Půjdeš se mnou," rozhodl nakonec. "Jedině tak tě můžu ochránit před nástrahami tohoto světa. Není totiž ani zdaleka takový, jako ten váš. Skrývají se v něm hrůzy, které jsi v životě neviděla a doufej, že ani neuvidíš."
Věděla, že nic jiného jí nezbude, než jít s ním, takže přikývla a společně se vydali na cestu.

Znovu stála před portálem do nekonečna. Před portálem, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuvidí. Ale tentokrát tu nebyla sama. Vedle ní stál on. Muž, který ji přivedl do tohoto světa a se kterým z něj nyní i odejde.
Vybavila si, kolik toho s ním za tu dobu stihla prožít. Jak se stala jeho osobní služkou a pak, když zjistil, že má magický potenciál, i jeho žačkou. Jak ji jednou políbil a potom spolu měli poměr. Jak se báli, že na to ostatní přijdou a jak se to nakonec provalilo. Jak dlouho hledali možnost spolu utéct. A pak ji našli. V jedné staré knize, kde byl návod na otevírání portálů. Ten návod spálili, aby je nikdo nemohl následovat. Nemohli si dovolit další chyby. Teď už ne. Společnými silami se jim podařilo otevřít bránu do nekonečna. Z něj se pak vydají do jiného světa. Kam, to sami netušili, jen věděli, že se sem už nikdy nevrátí, pokud štěstí bude stát při nich.
"Tak jdeme zase tam, kde to všechno začalo. Kde jsme se poprvé potkali," řekl jí a přitom se usmíval.
"Já vím," zašeptala. "A taky vím, že s nikým jiným do tohoto portálu nevejdu raději, než s tebou."
Ještě chvilku se na sebe láskyplně dívali, než společně vkročili do portálu a pohltilo je nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama