Plyšový medvídek

6. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Zapadající slunce svými paprsky osvětlilo skládku odpadu a s ní i poslední popelářské auto, které zde zrovna vysypávalo svůj nepůvabný náklad. Jakmile s touto nemilou, zato však velmi potřebnou prací skončilo, rozjelo se pryč. Dveře od skládky se zavřely a na prostranství s hromadou odpadků nastalo ticho.

Jediná bytost, která dělala těmto starým, vyhozeným věcem společnost, byla vrána. Většinou zde sháněla zbytky jídla, kterými by se mohla nasytit, ale dnes upoutalo její pozornost něco jiného. Něco, co leželo na vrcholku jedné z hromad. Zvědavě se k té věci přikradla blíž.
Byl to plyšový medvídek. Chybělo mu jedno oko a na boku měl díru, ze které vyčnívala vata, jíž byl vycpán. Taky měl utrhlé ouško a jeho kdysi hebká srst nyní byla politá nějakou lepkavou tekutinou, snad sirupem.
Vrána se na něj se zájmem dívala. Nikdy nic takového neviděla. A jak by taky mohla. Vždyť nic jiného než skládku a její okolí neznala. Nikdy nebyla ve městě.
Proto ani nemohla přemýšlet nad tím, kdo toho plyšového medvídka vyhodil. Jaké dítě by se chtělo dobrovolně zbavit své oblíbené hračky. Vyrostlo snad v nějakého dospělého, který už nemá potřebu si hrát? Nebo dostalo většího, daleko krásnějšího medvídka a na toho starého zapomnělo?
Kéž by to tak bylo. Možná, kdyby tohle byl důvod, proč se tento medvídek ocitl na skládce, by netekly žádné slzy. Nikdo by nebrečel kvůli holčičce, které tento medvídek patřil. Nikdo by nemusel umřít.
Avšak tento medvídek všechno viděl. Všechno by mohl dosvědčit, jen kdyby uměl mluvit. To, jak se rodiče od holčičky, které patříval, hádali. I to, jak si její otec na ní vybíjel zlost. Jak jí nedával najíst, řval na ni a občas i bil. Jak její matka jen nečinně přihlížela a nezastala se jí. Na to se všechno díval. Byl jejím nejlepším kamarádem. To jemu se holčička se vším svěřovala. To u něj hledala pomoc.
Ale jak by mohl něco udělat? Byl jen plyšová hračka vycpaná vatou. Neuměl mluvit a ani se samovolně pohybovat. Mohl jen tiše sledovat, co se dělo.
Pak jednou otec holčičku zbil tak, že omdlela. Potom odešel. Nic neudělal. Nechal ji ležet v pokoji na zemi s tím, že to jen předstírá a že se za chvilku probere. Mýlil se. Nikdy se neprobrala. Měla vnitřní krvácení, které jí způsobilo smrt.
Až pozdě matce té holčičky došlo, že měla něco dělat. Že ji nějak měla před otcem ochránit. Ale bylo pozdě. Příliš pozdě.
Medvídek ještě dlouho po té nešťastné události ležel v pokoji na posteli a svýma smutnýma očima sledoval strop. Pak ho najednou dali do krabice a společně s dalšími hračkami ho odvezli do dětského domova. Tam už nikomu nebyl důvěrníkem. Byl jen jednou z mnoha hraček, se kterou si děti mohli dělat, co se jim zachtělo. Neuplynul ani rok od doby, co ho do domova přivezli, a už byl na odpis. Skončil v popelnici, jako mnoho jiných starých hraček.
On, který viděl věci, které by vehnaly slzy do očí mnohým lidem. Ale nemohl brečet. Byl jenom hračka. Hračka holčičky, kterou zabil vlastní otec.
To vránu však nezajímalo. Zaujal ji korálek, ze kterého bylo medvídkovo oko. Klovla do něj. Pak znovu a znovu až korálek vypadl. Vrána hlasitě zakrákala. Vzala si ten korálek do zobáku a letěla si ho uložit do svého hnízda.
Medvídek tam zůstal. Sám. Už neviděl nic. Byl jen harampádí. Další zbytečná, ošklivá hračka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama