Proč zrovna já?

30. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Utíkala jsem, jak nejrychleji to šlo. V hlavě jsem měla jen jednu myšlenku. Běž!

Věděla jsem, že to nedokážu, ale někde hluboko v srdci, mi přece jen uvízla naděje, že ano. Že jim uniknu. Bylo ale už příliš pozdě. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že mě dohánějí. Cítila jsem za krkem jejich dech.
Ale běžela jsem dál. Vzdát se by bylo příliš zbabělé a otočit se a bojovat naopak příliš bláhové. Nic z toho jsem nehodlala podstoupit. A pak už jsem cítila, jak jeden z nich běžící přímo za mnou natahuje ruku a chytá mě za moje tričko. Má snaha se mu vytrhnout byla neúspěšná. Pevně mě držel, ať jsem se snažila sebevíc.
Začali k nám dobíhat ostatní. Celkem jich bylo šest. Všichni měli na sobě černé oblečení, aby tak co nejvíce splynuli s nocí. Utvořili kolem mě kruh, abych nemohla uniknout. A pak do středu vešel on, Olivier. V jeho tváři se odrážela zloba, stejně jako v jeho černých očích. Najednou jsem si vzpomněla na doby, kdy ty oči měly krásnou oříškově hnědou barvu. Ty doby ale byly už dávno pryč, stejně jako ten starý, usměvavý kluk.
Popadl mě za vlasy a druhou rukou si vytáhl dýku, kterou měl až doteď zastrčenou za opaskem.
"Proč?" nechápala jsem. "Proč zrovna já? Můžeš mi alespoň tohle prozradit před tím, než mě zabiješ?"
Podíval se na mě a potom mě pustil. Věděl, že nemám kam uprchnout.
"Protože si tě můj pán vybral," odpověděl mi. "Chce, abychom tě proměnili a potom k němu dovedli."
"Jsi blázen," řekla jsem mu, "to si opravdu myslíš, že se ti povede mě k němu po proměně dovést?"
Olivier pokrčil rameny. "Mě je to jedno. Tohle je můj úkol a já ho do posledního puntíku splním. Tak jsem přísahal."
Dál už neotálel. Přitáhl si mě k sobě a jedním plynulým pohybem mi prořízl hrdlo. Bolelo to. Víc než hodně. Před očima se mi zatmělo a já spadla na zem. Slyšela jsem je, jak odříkávají ta slova, která mě měla zničit a zároveň i mi znovu dopřát život. Ta slova, jejichž obsah ani význam jsem neznala, přesto jsem však věděla, že jsou plná magie.
Mlhavě se mi vybavilo, že bych je měla zastavit, ale taky jsem věděla, že je to zhola nemožné. Že můj osud je zpečetěn.
Cítila jsem, jak krve postupně ubývá. A pak nastala tma.

Probrala jsem se na tom samém místě, kde jsem umřela, i když o pár metrů dál. Kolem mě ležely zbytky lidských těl. Nade mnou se tyčil muž a zvědavě si mě prohlížel.
"Kdo jste?" chtěla jsem vědět.
"Tvůj nový pán," odpověděl mi. Ta představa se mi vůbec nelíbila.
Zvedla jsem se ze země. Pozorovala jsem toho muže, a postupně jsem si také uvědomovala, koho jsou ty lidské ostatky kolem. Oliviera a ostatních. Při té představě se mi udělalo nevolno, ale zároveň jsem pocítila i jistou radost. Já je zabila. Zabila jsem muže, kteří ze mě udělali nestvůru. Pohledem jsem střelila po tom muži stojícím naproti mě. Vypadal staře.
Na nic jsem tedy nečekala a dala jsem se do běhu. Mé šance, že uteču, byly dosti vysoké. Avšak jen co jsem udělala druhý krok, mi došlo, že jsem se mýlila. Ten muž najednou stál přede mnou a blokoval mi cestu.
"Nikam nepůjdeš," řekl. "Od této chvíle jsi moje."
Polkla jsem. Tato situace si mi nezamlouvala ani v nejmenším. Útěk nepřipadal v úvahu. Tak co tedy? Vzdát se.
Podřízeně jsem svěsila hlavu. "Dobře," zašeptala jsem, "půjdu s vámi."
"Přesně to jsem chtěl slyšet," přikývl muž a vydal se po cestě. Já ho následovala. V hlavě mi zněla jenom jedna otázka. Proč zrovna já?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sante Sante | 3. června 2014 v 2:58 | Reagovat

to je dobre

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama