Realita

8. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Doma panovala pohoda, ostatně jako každý večer. Společně s rodiči jsme s bratrem seděli v obýváku a dívali se na televizi. V ní zrovna běžely nejnovější večerní zprávy.

"Česká republika dnes podepsala dohodu o vzájemné spolupráci s Chile," důležitě hlásil moderátor a poté, co krátce proběhly obrázky podepisujících ministrů, přešel k dalším aktualitám. Moc jsem to nevnímala. Měla jsem důležitější starosti, jako byly úkoly do školy. Ještě jsem musela napsat vypravování do češtiny a zopakovat si dějepis. Hlavou se mi zrovna honily myšlenky, jestli jsem na něco nezapomněla. Neměli jsme náhodou ještě nějaký úkol do chemie?
"Mírová konference v Izraeli proběhla úspěšně," opět ke mně dolehl hlas moderátora, "po dlouhé době tak možná na hranicích této země s Palestinou nastane klid. Podle našich zdrojů oba dva státy podepsaly smlouvu, která…"
V kuchyni začala pískat konvice. Musela jsem jít zalít čaj, takže jsem to nedoposlouchala. Bylo mi to ale jedno. Zprávy se mi poslední dobou zdály velmi neobjektivní, skoro až úplně zkreslené. Měla jsem pocit, že se děje něco vážnějšího, co média zamlčují. Ale možná to byl opravdu jen pocit. Třeba nám vážně nic nehrozí.
S takovýmito myšlenkami jsem vyšla z kuchyně a zamířila si to do svého pokoje. Nemělo smysl se vracet do obýváku. Měla jsem ještě hromadu úkolů a poslouchat ty nesmyslné kecy v televizi bylo o ničem. Místo toho jsem se raději pustila do psaní vypravování.
Bylo kolem jedenácté večer, když jsem konečně dodělala poslední věci do školy. Ještě jsem si nachystala tašku a potom už mě přivítala postel. Ani jsem se neobtěžovala s čištěním zubů. Má únava mi nedovolila to udělat. Prostě jsem si jen lehla a v tu ránu už jsem spala jako zabitá.

Probudilo mě světlo. Při pohledu na hodiny jsem nedokázala pochopit, odkud přichází. Bylo totiž teprve půl páté ráno. Zmateně jsem vylezla z postele a vyhlédla z okna. Jeden pohled mi stačil, abych se vyděsila. To, co jsem tam spatřila, bylo totiž daleko děsivější, než jakákoliv noční můra, kterou jsem doposud měla.
Některé budovy venku hořely. Odtud přicházelo to světlo. Hlavní ulicí jely tanky a za nimi v zástupu pochodovali vojáci. Na obloze kroužila letadla.
To ale nebylo to nejděsivější. Nejděsivější bylo to, že lidi jen stáli a přihlíželi. Ta jejich pasivita. Žádné výkřiky, pláč ani pokusy se bránit. Prostě tam jen tak stáli a čekali, co se bude dít dál.
Dál už jsem nečekala. Popadla jsem první bundu, která mi přišla do ruky, a úprkem jsem se vyřítila z domu. Hnala jsem se k hlavní ulici, abych zjistila, co se děje. Odkud jsou ti vojáci? Co po nás chtějí?
Blížila jsem se k tomu zástupu. Někde začal zvonit budík. Co tady jen může dělat budík? Vždyť je to nesmysl, aby tady zvonil…

Probudila jsem se. Má noční košile byla celá nasáklá potem a srdce mi bušilo zběsilým tempem. Byl to jen sen, došlo mi. Šílený, nereálný, pitomý sen.
Vstala jsem z postele a zastavila budík, jehož zvonění mi začalo lézt krkem. Pak jsem se šla podívat z okna, abych se uklidnila, že je všechno tak, jek má být.
Jakmile jsem však odhrnula závěs, ztuhla mi krev v žilách. To přece není možné, opakovala jsem si v duchu stále dokola a odmítala uvěřit vlastním očím.
Na ulici stáli vojáci a kousek dál na rohu parkoval tank. Nikde nebylo vidět žádné civilní obyvatele. Všichni asi raději zůstali schovaní doma.
Štípla jsem se do ruky. Pak znova a znova. Nezabíralo to. Jako ve snu jsem šla do kuchyně. Tam seděli rodiče. Když jsem uviděla jejich bledé tváře, došlo mi, že tohle není sen. Je to realita. Snad ta nejhorší, jakou jsem kdy zažila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama