Šipky

22. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Utíkala, jak nejrychleji mohla. Bolel ji každý sval v těle a skoro se nebyla schopna nadechnout, přesto však běžela dál. Jako každý člověk, který si chtěl zachránit život.

Neohlížela se. Netušila, kolik lidí za ní běží, ani jak jsou blízko. Jen doufala, že jim unikne. Že se zachrání. Ale také věděla, jak vzdálené toto přání může být. Že stačí jediný chybný krok, jediné zakopnutí, jediný pád a je konec.
Kolem ní něco prolétlo. Ještě zrychlila, i když věděla, že tohle tempo nebude schopna dlouho udržet. A pak to ucítila. Lehké bodnutí do zad. Nejdříve nechápala, co to mohlo být, ale když jí svaly začaly vypovídat službu, tak jí to došlo. Šipka. Šipka naplněná buď jedem, nebo nějakým uspávadlem. Typovala spíš to druhé. Věděla, že ji chtějí živou.
Nohy jí přestaly poslouchat a ona spadla na zem. Pomalu se jí začaly zavírat oči.
"Ne," pomyslela se, "já teď nesmím usnout. Musím vstát a jít dál." Ale už předem jí bylo jasné, že je to marné. Že prohrála. Ani ne za minutu už spala a nevnímala okolní svět.

Měla pocit, že se topí. Se strachem otevřela či a zjistila, že má opravdu hlavu pomořenou pod vodou. Začala podléhat panice. Kopala nohama a pokoušela se dostat hlavu ven, ale někdo ji držel. A pak, když už si myslela, že se utopí, ji někdo vytáhl.
Hluboce se nadechla. Počkala, až její oči zaostří a potom se podívala na muže, který je držel. Měl vyholenou hlavu a byl samý sval. Když zjistil, že se probrala, pustil ji. Nohy ji neudržely a ona se zřítila na zem.
"Zvedni ji!" slyšela někoho z druhé strany místnosti.
Ten muž ji poslušně zvedl a potom ji posadil na židli. A pak se na scéně objevil on. Člověk, o kterém si myslela, že už ho nikdy neudiví. Muž, kterým ze srdce pohrdala.
"Xavere," vyprskla zlostně. "Měla jsem vědět, že za vším stojíš ty. Ty jeden prolhanej, nabubřelej bastarde."
"Taky tě rád vidím Alis," pronesl strojeně a pak si ji změřil svým pohledem. "Být tebou, tak si moc nevyskakuji. Nejsi v pozici, kdy bys mohla poroučet." V tom měl pravdu. To opravdu nebyla. Jenže také si nemohla odpustit urážky, které k němu měla. Ne po tom, co jí provedl, parchant jeden. "Ještě bych ti taky doporučil," pokračoval, "ať řekneš všechno, co budou chtít vědět. To víš, vojáci. Ti se s nikým moc nemazlí."
Byla to výhružka, to poznala. Avšak pravdivá. Věděla, že ti, kdo ji honí, si opravdu neberou žádné servítky. Ale říct jim pravdu? Aby mohli zničit všechno, co jí bylo milé? Na to ať tedy zapomenou. Bude mlčet, i kdyby ji to mělo stát život.
Pak se dveře otevřely a do místnosti vstoupli vojáci. Výslech začal.

Nepočítala, jak to bylo dlouho, co ji vyslýchali. Nebo spíš na rovinu mohla říct, mučili, protože to bylo výstižnější. Nenechávali ji spát, nedávali jí skoro žádné jídlo a mlátili ji, kdy se jim zachtělo. A ona věděla, že to neskončí. Ne, dokud neřekne, co oni chtějí.
Jenže to ona neřekne. Neřekne něco, co by mělo rozpoutat válku. Ty zdroje energie, které našla, byly příliš cenné, než aby je ostatní státy jen tak přenechaly někomu jinému. Bojovali by o ně, na to přišla, už když je objevila. A přes to se jí nepodařilo to udržet v tajnosti.
Věděla, že je jediná možnost, jak tomu zabránit. Kdyby měla nějakou jinou možnost, tak by ji určitě využila, jenže žádná nebyla. Byl konec. Konec všeho, čeho chtěla dosáhnout.
V nestřežené chvilce se jí podařilo popadnout nůž, který ležel na stole před ní. Buď teď anebo nikdy. Co nejsilněji, jak jen dokázala, si ho vrazila do hrudi. Přímo do srdce. Bolelo to, ale jenom krátce. Pak už nastala tma.
Zemřela rychle s vědomím, že udělala vše, co bylo v jejích silách.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 22. října 2013 v 20:33 | Reagovat

Nechápu, jak to děláš, že píšeš tak úžasné povídky:D

2 Sante Sante | 3. června 2014 v 3:14 | Reagovat

pekna povidka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama