Výstřednost

20. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Ten dům, před kterým nyní stál, viděl již víckrát, ale dnes mu připadal daleko zlověstnější, než kdykoliv jindy. Možná to bylo proto, že dnes do něj musel vstoupit. Při té představě ho zamrazilo. To, že v něm žije čaroděj, věděl snad každý ve městě, stejně jako to, že je lepší se od tohoto domu držet stranou. Jenže to on nemohl. To, co potřeboval, nikdo ve městě nedokázal. Kromě čaroděje.

Sebral poslední zbytky své odvahy a vydal se po schodech nahoru k masivním dubovým dveřím. Bylo na nich zavěšené klepadlo. Popadl ho do ruky a zabušil. Poslouchal, jestli se za dveřmi ozvou nějaké kroky, ale nic. Jen hrobové ticho. A pak se najednou dveře otevřely.
A za nimi stál on. Muž, který byl postrachem obyčejných lidí. Tvrdilo se o něm, že člověka může zabít pouhým mrknutím oka nebo že se dokáže proměnit v jakékoliv zvíře na světě. Netušil, zda je něco z toho pravda, ale nebyl takový blázen, aby to zjišťoval.
Opatrně si muže před sebou prohlédl. Překvapilo ho, že vypadá tak mladě. Určitě mu nebylo víc než třicet let. Vlasy měl dlouhé, svázané do ohonu a jeho šedé oči ho se zájmem pozorovaly.
"Co chcete?" zeptal se čaroděj.
"No, já totiž…." vysoukal se sebe návštěvník. "Měl bych pro vás menší práci," podařilo se mu nakonec tvořit smyslu plnou odpověď.
"Dobře," přikývl mág. "Pojďme tedy dovnitř, ať si o tom můžeme v soukromí promluvit."
Muž nic nenamítal. Neměl co. Věděl, že může být rád za takového přijetí. S čaroději si nebylo radno zahrávat.
Následoval mága dovnitř. Dveře se hned poté, co vešel, zavřely. Nikdy však neviděl nikoho, kdo by to udělal. Asi kouzla, došlo mu. Za takovými věcmi vždycky byly kouzla. Kráčel chodbou dál, těsně za mágovým šedým pláštěm a obezřetně se rozhlížel kolem. Působilo to tu výstředně, ostatně stejně jako celý dům z venčí. Ze stropu visela světla, která každým okamžikem měnila barvu, na koberci pod jejich nohama se střídaly různé vzory a hlava lva připevněná na stěně na ně začala vrčet.
Pak došly do salónku, který už působil o něco normálněji. Až na pohybující se postavičky na obrazech to tu vypadalo jako v kterémkoliv jiném domě.
"Posaďte se," vybídl čaroděj hosta a on sám se pak posadil do křesla stojícího u krbu. Host se posadil na gauč stojící přímo naproti čaroději.
"Čaj?" nabídl mág.
"Ne," zavrtěl host hlavou.
Čaroděj pokrčil rameny a sám si pak nalil. Jakmile do čaje vhodil kostku cukru, znovu se zaměřil na příchozího. "Tak," začal, "smím vědět, co vás ke mně přivádí?"
Nastala chvilka ticha. Host nevěděl, co přesně má odpovědět. "No," řekl po chvilce, "jde o to, že moje dcera zmizela."
Čaroděj povytáhl obočí. "A proč tím obtěžujete právě mě?"
"Ona totiž odešla s jedním chlapcem, taky čarodějem," odpověděl.
"A co já s tím? Když s ním odešla dobrovolně, tak není co řešit."
"Ale já mám právě strach, že dobrovolně nešla," namítl host. "Myslím si, že byla donucena, nebo nějak začarována. Vždy byla velmi poslušná. Co jsme jí řekli, to udělala. Nikdy neutíkala z domu."
Čaroděj si odfrkl. O tom, že ta dívka byla unesena, pochyboval. Nejspíš další dítě, které se potřebovalo osamostatnit.
"Prosím" žadonil dál ten muž," pokuste se mi ji najít. Když mi ji v pořádku přivedete domů, slibuji, že se vám bohatě odměním."
Čaroděj obrátil oči v sloup. To si ten muž skutečně myslel, že ho nějaké peníze zajímají? Zrovna jeho, který jich měl víc než dost. I přes to ale nakonec řekl: "Dobrá, uvidím, co se dá dělat. Máte mé slovo, že se pokusím vaši dceru najít."
Muž byl překvapen. Nečekal, že to půjde tak lehce. "Moc vám děkuji," vypravil ze sebe nakonec. "Jestli něco zjistíte, najdete mě…"
"Já vím, kde vás najdu, pane radní," mávl nad tím kouzelník rukou. Nebyl hlupák, moc dobře věděl, s kým má tu čest. Už od začátku mu bylo jasné, že před ním stojí jeden z nejvýše postavených měšťanů.
Radní trochu zbledl. To, že ho mág poznal, ho docela šokovalo. Rozloučil se, jak nejrychleji mohl a potom pádil ke vstupním dveřím, pryč z tohoto tajemného domu.
Čaroděj se za ním ještě chvíli díval a přemýšlel, proč ta dívka utekla. Muselo to mít nějaký závažný důvod. Kdo by totiž utíkal z bohaté rodiny, kde má všechno, na co si vzpomene?

Dívala se na průvod maringotek táhnoucí se po cestě a přemýšlela, jak daleko to je do další vesnice. S těmito komedianty cestovala už víc než týden. Přesněji od doby, co utekla z domova. A protože neměla kam jít, tak skončila tady. S Robinem, kouzelníkem, kterému pomáhala, když vystupoval. Podávala mu karty, ukazovala diváků, že v klobouku nic není a podobné věci. Nebo taky, ale to jen zřídka, za něj čarovala. Robin totiž předváděl pouze triky, ale kouzlit neuměl. To ona ano. I když ne zrovna dobře.
Přišla na to asi tak před rokem a od té doby se pokoušela svou moc ovládnout. Ne, že by měla nějaký převratný úspěch. Ale občas se jí podařilo, že dosáhla toho, čeho chtěla. Například že zapálila svíčku pouhou myšlenkou nebo že se začal šátek vznášet, když na něj pohlédla.
Z myšlenek ji vyrušilo zahřmění. Leonie se podívala na tmavá oblaka nad sebou. Vypadalo to, že bude pořádná bouřka.
"Leonie!" zakřičel někdo z jedné maringotky.
Leonie se podívala tím směrem. Byl to Robin, jak jinak. Když uviděla jeho ustaraný výraz, došlo jí, že o ni měl asi strach. S povzdechem se vydala k němu. Měla ho sice ráda, ale někdy jí to jeho věčné starání se o to, co ona dělá, docela lezlo krkem.
Když byla u maringotky, vyhoupla se na kozlík vedle Robina. Ten ji za to odměnil dalším ustaraným pohledem.
"Vypadá to na pořádnou bouřku," prohlásil. "Možná bude nejlepší, když zastavíme někde u lesa a přečkáme, než přes nás to nejhorší přejde."
Znělo to docela rozumě, takže se tak i stalo. Našli si malý palouček u lesa, kde postavili maringotky a rozdělali oheň, aby se měli kde zahřát.
Leonie šla do lesa pro dřevo. Věděla, že bouřka tu bude co nevidět, takže nechodila moc hluboko a rychle sbírala, co se kde dalo. A pak, když už se chtěla vrátit zpátky, ho uviděla. Muže, který celou dobu seděl na jednou z pařezů a se zájmem ji pozoroval.
"Co tu sakra chcete?" trhla se na něj, když se vzpamatovala z počátečního šoku.
Muž neodpovídal. Jen si ji pořád měřil pohledem. Pořádně si ho prohlédla. Měl dlouhé černé vlasy, v zadu svázané do honu a šedé oči. Byl docela vysoký, i když to přesně nemohla určit, protože seděl, a na sobě měl hnědý plášť.
"Tak řeknete mi už, co tu děláte?" naléhala na něj.
"Mám tě přivést zpátky ke tvému otci," odpověděl.
Leonie zbledla. Tohle jí přišlo jako špatný vtip. Zpátky k otci? To ani náhodou! Dříví, které až doteď držela v ruce, hodila na zem a dala se do zběsilého úprku zpět k maringotkám. Tam bude v bezpečí.
Avšak neudělala ani pět kroků a ztuhla. Nechápala, jak je to možné, ale tělo ji přestalo poslouchat. Zůstala stát na místě a nebyla schopna sebemenšího pohybu. Ze zadu slyšela smutný povzdech.
"Čekal jsem něco zajímavějšího," stěžoval si ten muž. "Tohle bylo moc snadné."
Leonie nechápala, co tím myslí. Už jí došlo, že ten člověk bude asi čaroděj a že ji znehybnil kouzly. A těm přece nešlo vzdorovat. Nebo snad ano?
Představila si, jak se pomalu uvolňuje z kouzel a jak se opět rozbíhá pryč od toho muže. A pak najednou cítila, jak ta bariéra, která jí až doposud bránila v pohybu, padá a ona se zase může pohybovat. Na nic nečekala a znovu se dala do běhu. Tentokrát jí už nic nezabránilo. Mohla volně pokračovat dál.
Potom se ale podívala před sebe a vyjekla zděšením. Ten muž stál přímo před ní. Nedokázala zastavit a tak do něj vrazila plnou rychlostí. Překvapilo ji, že se neskácel k zemi. Místo toho klidně stál a držel ji za ruku, aby nespadla a taky aby mu už neutekla.
"To bylo lepší," zamumlal, "mnohem lepší."
Leonie nechápala, o čem mluví. Co bylo lepší?
"Já tě teď pustím," řekl ten muž. "Slíbím ti, že tě neodvedu k otci a ty mi slíbíš, že mi neutečeš. Pak si promluvíme. Souhlasíš?"
Přikývla. Neměla šanci mu utéct, takže tohle byla ta nejlepší možná varianta. Muž ji pustil a stoupl si naproti ní, aby si navzájem mohli vidět do tváře.
"Řekni mi," vyzval ji. "Proč jsi utekla z domova?"
"Protože se otec dozvěděl, že umím čarovat," zašeptala dívka.
"Co je na tom špatného?" nechápal mág.
"Podle otce všechno. Raději by mě zabil, než aby měl v rodině někoho, kdo umí kouzlit."
Čaroděj na ni nevěřícně pohlédl. "To mi chceš říct, že kdybys neutekla, tak by tě zabil?"
Dívka přikývla. Tehdy ji otec zamkl v pokoji a dlouho se radil s její matkou, co s tím. Nakonec se oba shodli na tom, že bude lepší, když už nebude mezi živými. Slyšela to až moc dobře než aby se mohla mýlit.
"Tak proto chtěl, abych tě našel," došlo čaroději. "Protože si myslel, že obyčejného člověka by tvá kouzla přemohla." Nechápavě zakroutil hlavou. "Nechápu, jak si mohl myslet, že tě jen přivedu k němu domů a ani se tě nezeptám, proč jsi utekla"
Dívka nic neříkala. Neměla co.
"Půjdeš se mnou," řekl nakonec čaroděj.
"Proč?" chtěla vědět.
"Protože u mě doma budeš ve větším bezpečí, než kdekoliv jinde," odpověděl jí.

Radní za měsíc opět přišel k onomu zlověstně vyhlížejícímu domu, aby se zeptal mága, jak je na tom s pátráním po jeho dceři. Nečekal, že nějak dobře, proto ho velice překvapilo, když svou dceru uviděl po jeho boku.
"Proč jste mě neinformoval, že jste ji našel?" zeptal se rozhořčeně.
"Protože nyní je moje učednice a vy nemáte právo jí zasahovat do života," odpověděl mu klidně čaroděj.
"Tak to se tedy šeredně pletete," vykřikl radní. "Jsem její otec. Mám na ni nárok. To vy jste člověk, který nemá právo do jejího života jakkoliv zasahovat."
Čaroděj pokrčil rameny. "Je mi jedno, co si myslíte, ale jak jednou žák vstoupí do učení, tak veškeré rodičovské pravomoci automaticky přecházejí na jeho mistra. Zeptejte se na to, koho chcete. Každý vám to dosvědčí."
Radní vypadal velmi rozhořčeně, ale nic neřekl. Jen se otočil na podpatku a odkráčel pryč.
"A nezapomeňte, že jestli se mé žačce pokusíte jakkoliv ublížit, tak se vám za to pomstím," zavolal za ním čaroděj ještě před tím, než radní zmizel z dohledu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sante Sante | 3. června 2014 v 3:27 | Reagovat

hezke

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama