Vzpomínky

10. října 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Mlčel. Nic neříkal. Jen tam tak seděl a díval se do temnoty. Co jiného taky měl dělat. Vzdorovat? O to už se pokusil. A přišlo ho to dráž, než čekal. Nyní už mu nezbylo nic. Ani čas, ani možnost odejít. Zbyly mu snad jen vzpomínky, pohřbené někde hluboko uvnitř v srdci.

Ptáci v korunách stromů najednou nečekaně zmlkli. I vítr, který si předtím hrál s trávou, zmizel. Nastalo ticho. Ticho, které bylo předzvěstí jejich příchodu. Však to není poprvé, co to zažil. Vždycky to tak začínalo. Nejdřív ticho, pak se ochladí. Někde v hlavě se mu objevila vzpomínka. Vzpomínka na to, jak jednou této hrůze vzdorovali.

Stáli na kopci u lesa a shlíželi dolů, do města. Začínalo se smrákat. Na budovy před nimi dopadaly poslední paprsky a brzy se ocitly v úplném stínu kopce.
"Kam dál?" zeptala se ho. "Přenocujeme, nebo budeme pokračovat v cestě?"
Váhal. Netušil, zda je správné zůstávat. Měli před sebou ještě dlouho cestu a on nevěděl, kolik času jim ještě zbývá. Mohli je najít kdekoliv. Nikde nebyli v bezpečí. Když se ale podíval na ni, na její unavený výraz a oblečení zašpiněné prachem, neměl to srdce ji hnát dál.
"Přenocujeme," rozhodl, "jedna noc nám…" Náhle se zarazil. Něco bylo špatně. Moc špatně. Jen nemohl přijít na to, co.
To ticho, došlo mu. To příšerné ticho. A taky se začalo ochlazovat. Teplota klesla snad o deset stupňů.
Na nic nečekal. Popadl ji za ruku a táhl ji pryč. Nechápala, co se děje, ale dala se s ním do běhu. Ohlédl se. U lesa viděl černý přízrak. Byl na místě, kde ještě před minutou stáli.
"Najdeme vás!" prořízl ticho jeho ledový hlas. "Nikde nejste v bezpečí. Najdeme vás a vězte, že poté to už nebudete vy, ale jen těla bez duše."
Někdo ho tahal za ruku. To ho přinutilo odtrhnout zrak od té stvůry. Byla to ona, stále ho držela za ruku a ve tváři měla ustaraný výraz.
"Proč jsi zastavil?" zašeptala.
On zastavil! Teprve až teď si toho všimnul. Znovu se dal do běhu. Ona byla za ním v těsném závěsu.
"Co jsi viděl?" chtěla vědět, když konečně zastavili.
"Nic důležitého," odpověděl jí, ačkoliv to nebyla pravda. Nechtěl ji však zatěžovat svými starostmi. Tohle nebyl její boj.
Nesouhlasně se na něj podívala, ale mlčela. Tohle dělala vždycky, když se jí něco nelíbilo. A právě proto ji tak miloval.
"Půjdeme najít nějaký hostinec," řekl po chvíli a vyrazil do města.

Ach, ano, byla úžasná. I když nic z hrůz, které ho honili, neviděla, přesto při něm vždy pevně stála. Věřila mu, když jí o tom prvně řekl. A šla s ním, když byl nucen opustit město. Přestože nikdy neviděla, před čím prchají…

Vtrhl do pokoje a rychlostí blesku si začal balit věci. Musí se odtud dostat co nejrychleji pryč. Jestli ne, bude v pasti.
Do tašky naházel pár triček, jedny náhradní kalhoty, nějaké spodní prádlo. Ze skříně pak vytáhl svoji výbavu čítající dva nože a pistoli. Ze zkušenosti sice věděl, že mu tyto zbraně moc nepomůžou, přesto se cítil bezpečněji, když je měl po ruce. Nože si zkušeně vložil do pouzder na opasku a pistoli schoval v jedné z vnitřních kapes svého kabátu. Měl v tom už léta praxe.
Už se chystal odejít, když přišla. Měla na sobě ošoupané džíny a vytahané tričko, ostatně jako vždycky. Při pohlednu na něj se zamračila.
"Co se děje," zeptala se ho. "Kam jdeš?"
"Pryč," odpověděl jí. Zabolelo ho u srdce, když jí to říkal, ale věděl, že takhle je to lepší. Že kdyby zůstal, tak by jí ublížil víc, než když odejde.
"Tak to teda ne," vykřikla a chytla ho za ruku. "nenechám tě jen tak odejít. Klidně půjdu s tebou, když budu muset, ale v žádném případě ti nedovolím mě jen tak opustit."
Výraz v jeho tváři ztvrdl. Vůbec nevěděla, co říká. Jak velké pokušení pro něj je představa, že půjde s ním. I jak velké nebezpečí je to pro ni. "Ne!" pronesl chladně. "Zůstaneš tady, i kdybych k tomu měl použít násilí. Jdou jenom po mně a já nevidím důvod, proč by měli jít i po tobě. Nehodlám tě vystavovat nebezpečí."
"Kdo po tobě jde?" nechápala. "O jakém nebezpečí to mluvíš?"
"Nevěřila bys, kdybych ti to řekl." Nikdo by nevěřil. Jak by taky mohl. Všechno to znělo až příliš bláhově a neuvěřitelně, než aby to byla pravda.
"A co když ano? Co když uvěřím?" nenechala se jen tak odbýt.
Přemýšlel. Neměl co ztratit. Když neuvěří, tak ho bude mít za blázna a nechá ho odejít. Když ne, tak půjde s ním. To byla ta horší varianta.
"Nejsem úplně člověk. Alespoň z poloviny ne. Můj otec byl démon. Má matka od něho utekla, ale po čase ji našel. Přede mnou ji zabil. Tehdy mi bylo osm let. V desíti jsem pak od něj utekl. Vůbec zázrak, že jsem ty dva roky jeho výchovy přežil. Od té doby jsem na útěku. Zabíjím démony a pokouším se od nich držet stranou."
"Ale jako to, že já žádné démony nevidím?" namítla.
"Nikdo z obyčejných lidí je nevidí. Nebo aspoň jsem zatím nikoho takového nepotkal."
Bylo na ní vidět, že přemýšlí. Vždycky při tom krčila čelo. "Věřím ti," řekla nakonec. "Asi jsem cvok, ale dává mi to smysl. Vždycky jsi byl jiný než ostatní kluci. Vypadalo to, že vidíš něco, co ostatní ne. A ty jizvy, co máš na zádech… To ti udělal otec?"
Přikývl. Použití biče bylo jedním z otcových obvyklých trestů.
"Musím už jít," řekl.
"Jdu s tebou," oznámila mu, "minutku počkej. Já si jen sbalím nějaké věci. A nesnaž se mi utéct, dobře víš, že tě stejně najdu, ať jsi kdekoliv."
S odevzdaným výrazem přikývl. Věděl, že prohrál. Ta holka s ním půjde snad až nakonec světa. Vůbec by se tomu nedivil.

Ochladilo se. Tentokrát snad ještě víc, než kdy jindy. Takový chlad zažil jen jednou. V den její smrti.

To, že něco není v pořádku, poznal téměř okamžitě. Na chodbě byla zima a taky tu cítil smrad. Od démona. Na nic už nečekal. Rozběhl se ke dveřím od jejich pokoje. Už na první pohled u nich byly patrny známky násilí, jak se někdo pokoušel dostat dovnitř. Něčí drápy do nich vyryly hluboké rýhy a uprostřed zela velká díra. S obavami vešel dovnitř. A tam to uviděl.
Ležela na posteli, s vytřeštěnýma očima a proříznutým hrdlem. Už byla mrtvá, i když její tělo ještě nevychladlo. Na sobě měla noční košili. Postel pod ní se barvila do ruda a její blond vlasy byly slepené krví.
Z očí se mu začaly řinout slzy. Proč? Proč musela umřít? Proč nezabili raději ho?

Poznal, že přichází. Otočil se, aby jim mohl čelit, i když předem věděl, že boj bude marný, s dopředu daným výsledkem. Ta bytost před ním vypadala skoro jako člověk. Jen měla dlouhé drápy a místo vlasů pleš, z níž vyčnívaly rohy.
"Tak jsem tě dostal," zasyčelo to stvoření. Za ním se objevily další. Tentokrát to byly ony černé přízraky, které tehdy spatřil. Vypadaly jako stíny. Nic víc.
Vydal se jim vstříc. V ruce třímal nůž, jedinou zbraň, která mu zbyla. Byl připravený na smrt. Nic jiného taky nečekal.
Bez varování zaútočil. Démon se mu hladce vyhnul, ale on útočil dál. Nemohl se zastavit. Teď už ne. Bojoval dlouho. Vytrvale. Přesto však protivníkovi nezasadil ani jednu ránu. A pak, když už byl na konci sil, démon zaútočil. Strhl ho k zemi a zasadil mu ránu přímo do srdce.

Měsíc ozářil podivné shromáždění na vrcholu kopce. Bytosti podobné stínům utvořily kolem těla mrtvého muže kruh a začaly monotónně odříkávat jakousi báseň.
Kolem těla se rozprostřel černý kruh. Přibližoval se stále blíž a blíž, až ho úplně pohltil. Odříkávání se zrychlilo. A pak ještě víc a víc. A potom najednou utichlo. Černá koule obklopující tělo se roztrhla a uprostřed ní stál ten muž, nyní už démon.
"Vítej," slyšel ty temné stíny, "vítej vyvolený. Vítej ty, který nastolíš na celé zemi vládu temna."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama