1. Druhá šance

15. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Pomsta
Stála tam sama, opuštěná, zrazená, vyhořelá. Už neměla sílu bojovat, ani se vzdát. Celý svůj život stála na straně svobody a rovnoprávnosti, avšak dnes nebyla svobodná ani neměla stejné postavení jako ostatní. Byla nikdo. Byla člověk, který neměl právo ani poklidně zemřít.

Sesunula se na zem. Neměla už ani sílu stát. Ta síla vyprchala, společně s její magií. Nyní opravdu neměla nic. Přátele, rodinu, domov ani magii, která ji vždycky chránila. Byla sama. Navždycky.
V dálce zatroubil roh. Ten zvuk už nevnímala. Vnímala pouze tu kovovou pachuť krve v jejích ústech a tmu. Tu tmu, která ji začala obklopovat. Tu slastnou tmu, která předurčovala nevědomost a smrt. Tu tmu, do které měla vstoupit. Nyní se jí už se nebála, jako tenkrát. Vstoupila do ní a ona ji pohltila. Nic neviděla, neslyšela ani necítila. Umírala a ta smrt byla konečně její svobodou.

Probudila se v měkké posteli s bílým povlečením. Zamračila se. Jak se sem dostala? Měla být už mrtvá. Pokusila se, se zvednout, ale tímto pokusem si pouze vysloužila bolest.
Nemohla tedy dělat víc než přemýšlet. Přemýšlet nad tím, kolik lidí vůbec zabila. Kolik jich padlo pod čepelí jejího meče, či kolik jich rozmetala její kouzla. Před očima ještě viděla jejich obličeje. Z očí se jí začaly řinout slzy. Stala se pouze vraždícím monstrem. Neměla právo žít, tak proč tu teď ležela? Měli ji rovnou zabít.
Ona přece taky zabila. Zabila upíry, kouzelníky, elfy, anděly, draky i lidi. Zabila jich tolik, že už to ani nepočítala. Byli jich stovky a ona si některé i pamatovala. A to nejenom jako neurčité postavy. Byli to její přátelé, známí i její nejbližší rodina. Ty musela zabít.
A proč? Kvůli bezvýznamnému boji za svobodu, za stranu dobra, která stejně ve svém nitru byla prohnilá a zlá. A co se jí za to dostalo? Pohrdání od ostatních lidí, nenávisti a zrady. Nic jiného si však nezasloužila. Tehdy sice byla slepá, ale potom už ne. Mohla odejít, avšak zůstala. To bylo to největší provinění, kterého se dopustila.
Slzy z jejích očí už vyschly. Plakala tak dlouho, že potom už nemohla. Pořád jenom zírala do stropu a před očima se jí honily tváře všech, které zabila. Nebo přinejmenším poloviny.
Viděla svého malého bratra, jak pláče a prosí o život i to jak mu vráží nůž do břicha a poté svoji matku, jak se na ni znechuceně dívá. Ještě si před ní i odplivla, dokud jí nesetnula hlavu.
Viděla své nic netušící přátele, kteří se na ni jen ohromeně dívali, když jim hruď proťal její meč. Chtěla spát, ale nemohla. Ve snech ji honily noční můry a ona se pak s křikem probouzela. Nikdo za ní nechodil, ani ji nehlídal. Byla sama jako vždycky.
Netušila, kolik času uběhlo od chvíle, kdy ji sem přinesli. Dny, týdny nebo dokonce měsíce? Když za ní konečně někdo přišel, přinesl jí jen vodu na pití a poté znovu odešel. Dalo jí hodně práce, než dokázala povznést sklenici k ústům. Bolest, která se v tu chvíli ozvala, by byla pro ostatní skoro nesnesitelná, ale jí to až tak nepřišlo.
Zažila mučení a to bylo horší, než tohle. Bylo i horší než obyčejná smrt. Vzpomněla si na ten okamžik, kdy poprvé odmítla splnit úkol, kterým ji pověřil senát. Důsledky, které to mělo, byly o dost větší, než si kdy myslela. Odtáhli ji do vězení a všemožnými způsoby si vyžadovali její souhlas. Po týdnu ho dostali. To však nebylo jediné mučení, které musela vydržet. Když ji druhá strana zajala, tak požadovala informace. Možná by jim je i dala, kdyby ji senát nevykoupil. Měl s ní své vlastní plány. V zajetí byla tehdy měsíc, dokud výkupné nedorazilo. Za tu dobu si tam prošla peklem.
Možná bylo lepší vzpomínat na tohle, než na své zabíjení. Kéž by šel vrátit čas. Možná by se jim tehdy nezaprodala. Tenkrát ale byla sama a rodina jí opovrhovala. To, že se k nim přidala, bylo důsledkem toho všeho.
Vychovali z ní profesionálního zabijáka. Na rozdíl od ostatních byla schopna dokonce používat magii, a tak se stala jejich mečem. Mečem lidí, kteří prohlašovali, že jim jde o dobro druhých, a přitom jim šlo jen o sebe a o svoje plné kapsy. Na jejich rozkaz vraždila nic netušící lidi v jejich postelích, trávila nepřátele senátu nezištnými jedy a poté i umlčovala jejich rodiny. To vše dělala sama, v naprosté tajnosti. Tyto zločiny nikdy nesměly vyjít na povrch a rada se o to také náležitě postarala. Nikdo jiný, než její členové a ona, neznal tohle tajemství. Když ano, byl ten člověk mrtev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama