2. Odpuštění

16. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Pomsta
Znovu ji trápila jedna z nočních můr. Pokoušela se neusnout, ale byla tak vyčerpaná, že se spánku nakonec přeci jen neubránila.


Znovu stála na bojišti. Ten okamžik prožívala už po několikáté. Proti ní stálo tak třicet lidí. Všichni byli lovci, které lákala buď velmi tučná odměna, sláva nebo pomsta. Honili ji roky a nyní konečně uspěli.
Obklíčili ji a ona neměla jinou možnost než bojovat. Mezi nimi byli jak elfové a andělé, tak i upíři, lidé a mágové. Některé z nich určitě poslali i členové senátu, aby se jí zbavili. Věděla příliš mnoho a začínala se vymykat kontrole. Byla pro ně nebezpečná a teď se jim konečně naskytla možnost, ji odklidit z cesty beze svědků. Nepočítali však s její silou. To nikdo, ani ona sama.
Její magie se tehdy utrhla ze řetězu a pozabíjela víc než půlku z nich. Málem zabila i ji samotnou. Zbylé lovce už usmrtila sama. Jejich výcvik nebyl ani zdaleka tak dobrý jako ten její. Ten poslední jí však, předtím než mu probodla srdce, zasadil hlubokou ránu do břicha.
Byl to elf, poměrně mladý s dlouhými plavými vlasy a očima jasnýma jako letní nebe. Poznala v něm Lorana, svého dávného přítele, který jako jediný přežil. Ostatní zabila, protože podle senátu nesměla mít žádné vazby se světem. Nesměla mít nikoho, díky komu by ji ostatní mohli vydírat. Byla to její závěrečná zkouška před vstupem do jejich společenství. To, že on přežil, bylo její malé tajemství. Senát se o tom nikdy nedozvěděl.
Klekla si k němu. Jeho oči se na ni stále vševědoucně dívaly, jako by o ní věděl něco, co ona o sobě ne.
"Odpusť," zašeptala mu, "ale já už nejsem stejná jako dřív. Má světlá stránka je mrtvá. Nyní jsem jen temno, jsem nůž, který slouží svému majiteli a nemůže se vykoupit. Tolik si přeji všechno napravit, ale nemůžu. Už je pozdě."
Po tváři jí skanula slza a dopadla na jeho rty. Poprvé po dlouhé době plakala. Byl to zvláštní pocit, tolik odlišný od nenávisti a zloby, která jí denně kolovala v žilách. Ten smutek a žal byl pro ni něčím novým, něčím, co již dlouhou dobu nepoznala.
Zadívala se mu do očí. To, co v nich uviděla, ji však překvapilo. Nebyl to odpor, ani strach, ale lítost. Lítost nad ní.
"Odpouštím ti," vydechl z posledních sil. Poté už nepromluvil. Pouze zavřel oči a dožíval poslední minuty svého života.

Probudila se celá zpocená a vyděšená. Po tváři jí začaly téci potůčky slz. Schoulila se do klubíčka a nechala svým emocím volný průchod. Celá se otřásala vzlyky. Plakala nad všemi, které zabila i nad sebou samotnou. Nemohla si pomoct. Byla zrůda. Zrůda, která zavraždila svoji rodinu, přátele, i lidi, které znala jenom od vidění…
Celé její tělo najednou zaplnil pocit uvolnění. Nechápala, co se děje, ale najednou jí bylo lehko a radostněji. Sice ji ještě neopustil pocit lítosti, ale nyní už nebyla zhnusena sama sebou. Na zádech ucítila něčí ruku. Vylekaně sebou trhla. Otočila se a uviděla jednoho z druidů. Přívětivě se na ni usmíval.
"Měla bys spát," řekl jí, když uviděl její kruhy pod očima.
"Nejde to," zašeptala, "pořád mě pronásledují noční můry. Vidím lidi, které jsem zabila i samu sebe, jak mě zabíjejí ostatní. Mám na sobě jejich krev, kterou nikdy nesmyji."
Druid se zamračil. Řekla snad něco, co on sám nevěděl, nebo co ho urazilo?
Přiložil jí ruku na čelo. Než stačila cokoliv říct, upadla do spánku, bez jakýchkoliv snů či nočních můr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama