4. Dohoda

18. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Pomsta
Pořád přemýšlela, kde ho viděla. Byl jí docela povědomý, avšak pořád si ho nedokázala přiřadit k nějakému konkrétnímu jménu či události. Po štěrkem vysypaném chodníčku došla až ke schodům vedoucím do altánu.

Tam na ni čekal. Opíral se o zábradlí a na tváři měl ostražitý výraz. Teprve teď jí došlo, odkud ho zná. Byl to ten léčitel, který ji zbavil všech nočních můr.
"Co ode mě chcete?" zeptala se ho bez jakékoliv stopy po zdvořilém pozdravu či oslovení. Teprve teď se mu na tváři objevily známky mírného úsměvu.
"To jsi vždy tak příkrá?"
Probodla ho vražedným pohledem. Na vtipkování neměla náladu. "Na bojišti se vás taky nikdo neptá, kdo jste nebo jak se vám daří," opáčila chladně, "jediné, co všechny ostatní zajímá, je vás zabít. Stačí jedno zbytečné slovo a jste mrtvý."
Tentokrát už se nesmál. Na tváři se mu usadil vážný výraz. "Já vím," řekl bez jakékoliv známky humoru, "taky jsem stál na bitevním poli."
To ji překvapilo. "Vždyť jste druid," namítla, "copak byste neměl spíš léčit než bojovat?"
Upřeně na ni pohlédl. "Jak jsi na to přišla?" zeptal se jí udiveně.
"Vždyť jste mě léčil," odpověděla, "tenkrát, když jsem měla noční můry a nemohla jsem kvůli nim spát. Přišel jste ke mně a dal mi ruku na čelo. Pak jsem konečně usnula. Víc si nepamatuji, ale vím, že jste to byl vy."
"Ano," souhlasil, "byl jsem to já, kdo tě zbavil nočních můr, ale to ještě neznamená, že jsem druid."
"Tak kdo jste?" nechápala.
Váhal, zda jí to má říct. Viděla mu to vepsané ve tváři. Po chvíli se však odhodlal a vypustil z úst svoji pravou totožnost: "Jsem jeden z vládců magie. Zaměřuji se především na bojová kouzla, ale není to pro mě podmínkou. Jak jsi již sama viděla, umím používat i kouzla léčitelská a jsou i další."
Zírala na něj neschopna slova. Tenhle muž byl jeden z nejmocnějších mágů na světě. Vládci magie jsou lidé tak mocní, že dokážou magii komukoliv dávat či odebírat. Kdo se stal jedním z nich, musel být rozumné mysli a čistého srdce. Jsou to bohové kouzel a není radno si s nimi zahrávat. Proč s ní tedy ztrácel čas? Ona už přece žádnou magii neměla.
"Tak co ode mě chcete?" nechápala. "Proč jste za mnou přišel, když já už kouzlit nemůžu. Zabíjela jsem pomocí magie stovky nevinných lidí. Už jí nejsem hodna."
Tentokrát se na ni nepodíval. Místo toho vyšel po schodech nahoru a usedl na jednu z laviček v altánu. "Přisedni si," vybídl ji.
Váhala. Nerada si sedala, když jí hrozilo nějaké nebezpečí. Na nohou přece jenom mohla rychleji reagovat na případný útok. Hrozilo jí však něco? Ten muž nevypadal, že by jí chtěl ublížit a druidové do svých zahrad nikoho nebezpečného nepouštěli. Tedy skoro nikoho. Ona přece byla velmi nebezpečná.
Nakonec se posadila naproti němu. Pokusila se, se pohodlně opřít, ale nešlo to. Když se přece jenom nějak pohodlněji usadila, netrpělivě čekala, co se dozví. Nastalo ticho. Její pohled se upíral do jeho očí a on jí ho opětoval.
"Tak o co jde?" dožadovala se odpovědi.
Mlčel. Trvalo dlouho, než to ticho prolomil. "Vím, co se chystáš udělat," řekl. "Chystáš se povraždit senát."
To ji upřímně překvapilo. Jak na to mohl přijít?
"Nejsem tu proto, abych ti to vymluvil," pokračoval, "jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli to tak chceš. Zda senát opravdu zničíš, smrt tě nemine. Jestli boj přežiješ, jeho příznivci tě budou honit tak dlouho, dokud tě nezabijí. Už nikdy nebudeš vést poklidný život. Budeš se muset stěhovat z místa na místo, nikde nenalezneš klid. Víš jistě, že to tak chceš?"
Přikývla. Byla to její jediná šance. Jediná šance odčinit svou vinu. "Nikdy bych nenašla klid, kdybych to neudělala," odpověděla mu. "Ty jistě víš, kolik lidí jsem z příkazu senátorů musela zabít. Neznám žádného z nich, který by si zasloužil milost. Každý mě minimálně jednou poslal vraždit. Když jsem odmítla, udělali to jiní a mě potrestali. To, co dělali, nebyl boj za svobodu, ale za jejich moc a blahobyt. Nikdy jsem je neviděla činit dobro. Nepomohli jedinému člověku, neposkytli přístřeší žebrákům ani nevyléčili nemocné. Je to prohnilá verveš, která si nezaslouží žít."
"Soudíš je moc příkře," namítl, "ne všichni nesou stejný podíl viny."
"Tak mi jmenuj jednoho z nich, kterému nelpí na rukou krev," řekla.
Tentokrát mlčel, pouze se na ni díval tím svým nevyzpytatelným pohledem. Nakonec vstal.
"Slyšel jsem toho dost," prohlásil, "a myslím, že ti s čistým svědomím mohu ponechat část tvé magie. Oproti té minulé, to sice bude jen jedna kapka vody z celého jezera, ale na tvůj úkol to postačí. Užij ji moudře." A s těmi slovy natáhl ruku a dotkl se jejího pravého ramene.
Ten pocit, který poté následoval, byl ten nejkrásnější v jejím životě. Celým tělem jí projelo příjemné teplo a magie jí znovu rozvibrovala každou buňku v těle. Trvalo to sotva dva údery jejího srdce. Pak to bylo nenávratně pryč.
"Proč jsi to udělal," nechápala, "proč jsi mi vrátil magii, když víš, co chci udělat?"
"Protože tak bude dosaženo alespoň nějaké spravedlnosti," odpověděl jí. "Senát překročil své meze a za to zasluhuje trest. Ty jsi jeho vykonavatel. Jednej podle svého nejlepšího uvážení."
Přikývla. Opět tedy bude něčí meč. Ne, že by na tom záleželo. Hlavně že se pomstí. Pomsta je přece tak sladká…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama