5. V paláci senátu

19. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Pomsta
Procházela městem, zahalena v černo černém plášti míříc do severní části, kde na odlehlém kopci leželo sídlo senátu. Dnešní nocí to skončí. Nikdo neunikne. Zítra má proběhnout velký sněm, takže všichni již dnes přijedou. Není nikdo, kdo by se nedostavil.

Ze své pozorovatelny sledovala příjezd posledního senátora. Bylo jich dvaatřicet. Dvaatřicet nic netušících obětí, které zabije přímo v posteli. Ušklíbla se. Velký a mocný senát zabije podřadná krysa. Jak poetický konec. Něco jako příběh Davida a Goliáše. Taky vyhrál ten menší.
Ještě jednou si zkontrolovala své zbraně. Dnes dokoupila poslední zbytky své výzbroje. Ta nyní čítala tři vrhací nože, dvě dýky namočené v jedu, jeden meč a ještě jednu dlouho dýku se zahnutým koncem. Vše bylo dokonale nabroušené. Také si přibalila tenký, ale silný provázek na případné škrcení, avšak doufala, že ho nebude potřebovat.
Skryta v černém hábu vyrazila. S příchodem tmy zaútočí.

Palác hořel. Plameny již olizovaly celé jižní křídlo a pomalu se rozšiřovaly na okolní budovy. Původně neměla v úmyslu něco zapálit, ale když se tak již stalo, už s tím nehodlala nic dělat. Ona to vlastně ani nezavinila.
Mohl za to Arkain. Byl až moc odvážný. Kdyby se nepokusil si zachránit život a při zcela marném boji, ve kterém neměl šanci zvítězit, neshodil tu velkou hořící mísu, nic z toho by se nestalo. Když bylo po všem, nemohla se zadržovat hašením ohně a vlastně ani nechtěla.
Brala to jako poselství od bohů. Společně se senátem zničí i jeho palác. Bude konec. Konec všeho, co kdy představoval. Lidé se možná přestanou bát a založí si nějakou rozumnější vládu. Co se potom stane, bude záležet pouze na nich. Ona už u toho nebude. Po vraždě posledního ze senátorů zemře. Bylo tu totiž něco, co nikdo jiný než ona a představený senátu neznal.
Byla to přísaha. Přísaha, kterou složila v den svého konce učení a která její život spojila se senátem. Když senát zničí, zničí i sebe samu. Tak si senátoři udržovali věrnost. Nikdo totiž nepočítal, že se najde někdo, kdo bude schopen svůj život obětovat za ty jejich. Mysleli si, že jsou tou přísahou dostatečně chráněni.
Přísaha totiž zněla: "Přísahám, že od této chvíle budu věrna senátu, že mu budu sloužit a že ho budu ctít. Přísahám, že nikdy nevztáhnu ruku proti žádnému z jeho členů a že můj život bude navždy v jeho rukách. Zda skončí život jeho, skončí i ten můj, avšak předtím bude učiněno spravedlnosti zadobře. Přísahám, že vždy poslechnu jeho příkazy a rady, a že tajemství, která se od něj dozvím, nikdy neopustí bez dovolení senátorů moje ústa. Tak přísahám všem členům senátu. Tak přísahám na svůj život."
Senátoři však nepostřehli jednu větu, která jí dovolila porušit část přísahy. Ta věta zněla: "Zda skončí život jeho, skončí i ten můj, avšak předtím bude spravedlnosti učiněno zadobře." Senátoři tím mínili, že jejich smrt pomstí. Nikoho však nenapadlo, že ta věta je může všechny zahubit. Oni totiž byli všechno, jen ne spravedlivý. To, co ona dnes vykonává, je spravedlnost. Ta spravedlnost, která jí dovolila se pomstít. Kdysi dávno slyšela přísloví: oko za oko, zub za zub. Nyní tomu bylo podobně: život za život.
Došla až ke schodišti. Stráže byly pryč. Zřejmě pomáhali hasit požár. To bylo dobře. Alespoň nebude prolita další nevinná krev. Dala se do stoupání. Schody brala po dvou.
Na jejich konci stály masivní dubové dveře, před nimiž se zastavila. Nikde nebylo ani živáčka. To bylo podezřelé. Možná věděl, že přijde a čekal na ni.
Markuczio byl v tomto ohledu opravdu výjimečný senátor. Na rozdíl od ostatních dokázal předvídat. Měl vize, které si týkaly především budoucnosti. Proto byl pro senát nenahraditelný. Nebylo divu, že se stal jeho hlavním představitelem. Byl však taky člověkem, který měl na svědomí nejvíce vražd.
To on jí ve skutečnosti přemluvil, aby přišla do jejich společenství a byl to také on, kdo si ji zamlouval na většinu svých záležitostí. Nikdy nepochopila, proč si vybíral zrovna ji. Skoro každý senátor měl sice v řadách vrahů nějaké oblíbence, ale ne vždy bral pořád jednoho stejného. U Markuczia to však tak bylo.
Zavřela oči a pokusila si srovnat myšlenky. Teď na to nesměla myslet. Hlavně nesměla myslet na něj, protože to byl právě Markuczio, kdo se k ní, jako jediný ze senátorů, choval mile. To on ji chválil za dobře odvedenou práci a dokonce někdy od něj dostala nějaký dárek či prémii. To on ji jako jeden z mála nepotrestal, když něco pokazila a taky se za ni přimlouval, když odmítla splnit úkol a měla být zbita.
Avšak byl to taky on, kdy dnes musel zemřít. Musí to udělat, jinak vše, za co bojovala, bude ztraceno v nenávratnu. Pokusila se, si vzpomenout na všechny ty lidi, které ji poslal zabít. Mezi nimi viděla i tu malou holčičku, která musela zemřít za to, že její otec řekl něco, co neměl. Tehdy se v ní probudil vztek. Vztek na Markuczia, na senát i na sebe samotnou. Otevřela oči. Nyní už byla připravena vejít. Zhluboka se nadechla a popadla kliku. Dveře se bez jakéhokoliv vrznutí otevřely.
Potichu vklouzla dovnitř. Všude byla tma. Musela chvíli počkat, než si její oči přivykly tmě. Mezitím se zaposlouchala do zvuků hradu. I odtud byl slyšet slabý křik z jižního křídla, kde se sloužící marně pokoušeli uhasit oheň. Na chodbě zrovna zamňoukala kočka a v dálce zavyl pes. To bylo vše. Zde bylo naprosté ticho. Jako stín se plížila chodbou ke dveřím ložnice. Dobře to tu znala. Párkrát ji sem Markuczius zavedl, aby si s ní mohl v soukromí promluvit, nebo mu měla podat zprávu o splnění úkolu či něco zanést, takže s orientací neměla žádný problém.
Dveře do ložnice byly otevřené. Když do ní vešla, zpozorovala do peřiny zabaleného člověka, ležícího v posteli. Vykročila tím směrem, ale pak se zastavila. Něco se jí na tom nezdálo. Po chvilce uvažování na to přišla. Ten člověk nedýchal. Ať tam tedy leželo, co chtělo, nemohlo to být živé. Byla to past.
Přemítala, co bude dělat. Víc než pravděpodobné bylo, že Markuczius je schovaný někde poblíž a čeká, až se odhalí. V tom případě by mohla počkat, než se k ní přiblíží a potom ho zabít. Co když však má sebou stáže? V duchu zavrtěla hlavou. To se mu nepodobalo. Nejspíš tu někde stojí úplně sám a vyčkává na správnou příležitost. Pouze on a jeho magie.
Jenom tato úvaha stačila, aby se rozhodla. Rázným krokem vykročila k posteli a jedním rychlým pohybem z ní strhla peřinu. Byly pod ní naskládané pouze polštáře ve tvaru lidského těla.
Hlasitě zaklela. Dělala o spíš proto, aby si Markuczius myslel, že s tím nepočítala, avšak také se tím pokusila potlačit svou zlobu. Tímto dříve nepředpokládaným Markucziovým tahem se všechno zkomplikovalo. Bude muset bojovat.
Ne, že by jí to nějak vadilo, ale tím se to všechno protáhne a výsledek bude nejistý. Chtěla to co nejrychleji skončit, zároveň však nevěděla, zda se jí podaří ho zabít. Kdyby zůstal v posteli, byla by jeho smrt téměř stoprocentní. Tak proč se u něj projevil ten trapný pud sebezáchovy? Mohlo být už po všem, tak proč jen Markuczius odmítal zemřít?
Sama to nevěděla. Během těch let, kdy se z ní stal profesionální vrah, přestala smysl života chápat. Byla pouze stroj, něčí majetek, který byl určen k zabíjení a neměl právo na vlastní život. To, co jí řekli, musela vždy do posledního puntíku dodržet, jinak ji ztrestali.
Neměla vůbec právo do toho, co měla udělat, zasahovat, ať se jí to sebevíc týkalo. Proto brzy přestala chápat rozdíl mezi životem a smrtí. Oběti se v její mysli staly pouhým smetím, které někdo potřeboval uklidit. Časem už nerozlišovala pravdu a lež, dobro a zlo, a vraždy se pro ni staly jedinou věcí, pro kterou žila. Po svém pádu ji ztratila. Teď už možná život chápala lépe, přesto nyní žila také jen pro jednu věc. Pro pomstu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama