6. Markuczio

20. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Pomsta
Někdo vešel do místnosti. Otočila se. Jak předpokládala, ve dveřích stál Markuczius. Na tváři mu hrál triumfální úsměv.

Asi si myslel, že ji přelstil. Pokud ano, čekalo ho velké zklamání. Podívala se za něj, ale nikdo s ním nepřišel. Byly tu jen sami dva. O to snazší ho bude zabít. Přemýšlela, zda má zůstat nebo jít k němu. Markuczius ji však předběhl. Pomalu, jakoby na to měl snad celý týden, přešel k posteli a stanul tak asi metr od ní. Vytáhla jednu ze svých dýk.
"Jak to vidím, tak si mě přišla zabít." Nebyla v tom žádná skrytá otázka nebo hrozba. Bylo to pouhé konstatování toho všeho.
Pouze přikývla. Nechtěla s ním mluvit. Ne po tom všem, co se za tu dobu stalo. Napřáhla se. Stačil jediný hod a bylo by po všem.
"Co si nejdříve promluvit?" navrhl Markuczius.
"Ani za všechny poklady světa," procedila skrz zaťaté zuby a vrhla. Ten hod byl skutečně vynikající. Byla v něm velká síla a stoprocentní přesnost a byl by zasáhl svůj cíl na milimetr přesně, nebýt štítu, který Markuczia obklopoval. Tak dýka dopadla asi dvacet centimetrů před ním a snesla se neškodně k zemi.
Zaťala ruce v pěsti. Již předem jí bylo sice jasné, že to tak lehké nebude, ale přesto však někde v skrytu duše doufala, že se to podaří. Že její hod zasáhne a bude po všem. Avšak, jak nyní viděla, nebylo.
Markuczius se na ni usmál. "Copak si zapomněla, že použít magický štít je pro mě stejně lehké jako zvednout pírko?" Zamyšleně potřásl hlavou. "Ne, musí v tom být něco víc. Nějaký záměr, nějaký dobře propočítaný tah. Co přede mnou tajíš?"
Upřel na ni své temné oči. Byly skoro černé, tmavé jako ebenové dřevo. Ten pohled nesnášela. Pod ním si vždy připadala sama, ztracená a jen on byl jediný člověk, který ji mohl zachránit. Topila se v jeho očích a jedině on jí mohl hodit záchranný kruh a vytáhnout. To na sobě nesnášela. Nesnášela tu slabost, ten pocit bezbrannosti. Odvrátila tedy od něj obličej a couvla o pár kroků zpátky.
"Nic před tebou netajím," pronesla. Už když to pronášela, věděla, že je to lež, ale neměla žádný důvod chodit s pravdou ven. "Ty přece víš všechno. Víš, že bojovníci, které na mě senát poslal, aby mě usmrtili, zklamali, že jsem nějakou dobu přebývala v domě léčení u druidů, stejně jako víš, jaký je důvod mé přítomnosti zde. Víš toho víc než já i víc než kterýkoliv jiný smrtelník. Tvůj dar jasnozřivosti ti přeci ukazuje různé cesty a já se domnívám, že ta moje je jednou z nich. Chceš to snad popírat?"
"Ne, to nepopírám. Tvoje cesta byla opravdu jednou z těch, které jsem viděl. Bylo to ještě předtím, než jsem tě poznal. Tenkrát jsem viděl malé děvčátko, jak se krčí v koutě a bojí se postavit svým rodičům, kteří ho týrali. Pak se obraz změnil. Místo slabé dívky jsem uviděl silnou bojovnici a krásnou ženu, která se nebála postavit se všem svým nočním můrám.
Tehdy jsem pochopil, že je tvým osudem být jednou z nás. Našel jsem tě a dal ti patřičné vychování. Trvalo to řadu let a já se díval, jak z tebe vyrůstá to nejsilnější a nejúžasnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Splnila jsi všechna moje očekávání a ještě mnohem víc. Pak jsem však jedné noci zřel, jak vraždíš senát. Když přišla řada na mě, obraz se rozplynul.
Pochopil jsem tedy, že to nemusí znamenat můj skon, ale vítězství. Naše vítězství. Nyní je po všech, kteří nám stáli v cestě. Můžeme usednout na trůn a stát se králem a královnou této říše. Můžeme tak pomoci chudým a nemocným lidem, dát osiřelým dětem domov, nezaměstnaným práci. Můžeme do této doby chaosu vnést disciplínu a řád. Staň se mojí královnou a budeš to všechno moci vykonat. Už ti nikdo nebude stát v cestě. Dáš peníze chudým, mouku hladovým a půdu bezzemkům. Stačí se jenom rozhodnout, zda budeš stát po mém boku."
Nabídka to byla vskutku lákavá. Už nikdy se nikoho nebát, pomoct chudým lidem, dát jim majetek a jídlo, změnit svět k lepšímu. Mohla tohle všechno udělat. Stačilo jenom přijmout jeho nabídku. Byl vůbec nějaký důvod to odmítnout? A i kdyby byl, dá se to odmítnout?
Dýku, kterou až doteď svírala v ruce, upustila na zem. To samé poté udělala i s ostatním vraždícím náčiním. Už ho nebude potřebovat.
Markuczius vykouzlil na své tváři triumfální úsměv. Věděl, že vyhrál. Několika kroky překonal tu vzdálenost mezi nimi a vzal ji do náruče.
Nebránila se, když ji začal líbat. Když se od něj na chvíli odtrhla, aby se nadechla, jeho oči zářily chtíčem
"Niu," zašeptal, "já věděl, že moji nabídku přijmeš. Vždycky si byla…"
Jeho další slova umlčela vášnivým polibkem.
Pak najednou ucítil bolest, která mu spalovala hruď. Nia se od něj odtrhla a on zaraženě sledoval propálenou díru ve své hrudi. Ta rána byla stejně nečekaná a nepochopitelná jako odmítnutí jeho nabídky.
Sledovala jeho nechápavý pohled a poté to, jak se jeho tělo bezvládně skácelo k zemi. Ta poslední špetka magie, která jí kolovala v těle, byla určena právě jemu.
"Nikdy mi už neříkej Niu," řekla plna nenávisti. "To jméno mi už nepatří. Já už nejsem ta nevinná dívka jako kdysi. Jsem vrah, a jak vidíš sám, tak i tvůj."
Chtěla mu plivnout do té jeho mrtvé tváře, avšak nakonec to neudělala. Byl něco jako jejím přítelem a otcem, kterého nikdy neměla. Zasloužil si všechno ostatní, ale tohle už ne.
Smutně se podívala na muže, s kterým mohla vládnout po jeho boku. Byla by jeho nabídku přijala, kdyby neviděla, jaký by byl konec toho všeho. Kdyby nepochopila, že jejich vláda by se změnila v teror. Že on by ji přetáhl na druhou stranu, zlákal krásou a bohatstvím.
Raději od něj odvrátila hlavu a přešla k oknu. Za pár minut vyjde slunce a osvítí její činy zde. Její služba konečně skončí a ona bude moc s klidným svědomím odejít. Sice jí čeká peklo, ale ona ho přijala už dávno. Nebála se. Možná jí bude ještě naposledy dovoleno spatřit Lorana. Spatřit přítele, kterého milovala a kterého kvůli jiným zabila.
Slunce začalo vycházet. Jeho záře padala na dosud ponuré sídlo a pár paprsku z ní dopadlo také na její tvář. Byl konec. Konec jedné hrůzovlády, jedné temné doby. S tím končil i její život. Její přísaha jí připomněla, co tehdy slibovala. Nohy se jí podlomily a ona bez života spadla na zem. Takový byl tedy její osud. Zemřít pro pomstu, kterou vykonala.

Dlouho tam seděl, skrytý stínu, neprozrazený lidským očím. To, co viděl, ho nepřekvapilo, ale přesto ho to šokovalo a dojalo. Všechno tedy vsadil na správnou kartu. Magii vrátil té správné osobě. Vláda senátu nyní konečně skončila.
Ta dívka byla výjimečná. Kdyby ji poznal dřív, mohl z ní udělat svou učednici. Když o ní však poprvé slyšel, již bylo pozdě. Senát ji už měl plně ve svých rukou.
Škoda, ale nic neobvyklého. Odhodil poslední zbytky své melancholie a vstal. Přešel k oknu. Rád by její tělo vzal sebou, ale to by ho jenom brzdilo. A vůbec, jestli ostatním lidem dojde, co se zde událo, vystaví jí důstojný pohřeb.
Posadil se na parapet a během jednoho mžiku oka se změnil v havrana. Ani se naposledy neotočil, aby se pohledem rozloučil. Už toho viděl dost. Seskočil z okenní římsy a odlétal pryč, vstříc dál svým tajemným plánům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama