Čas plyne stále rychleji

3. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Tik, tak, tik, tak, tik, tak. Srdce jí začalo divoce tlouct a dech se jí zrychlil. Oči měla rozšířené strachem. Zastavila se a poslouchala, ale když neslyšela nic víc, než vlastní oddechování, tak se trochu zklidnila. Hlavně zachovat zdravý rozum, říkala si. Pak se to ale ozvalo znovu. Tik, tak, tik, tak.

Tentokrát už na nic nečekala. Rozběhla se pryč, aniž by věděla kam. Hlavně se odtud dostat. Nerozmýšlela se, jestli na křižovatce odbočí doleva či doprava. Prostě jen bezhlavě utíkala ve snaze se dostat z toho kamenného labyrintu ven.
Tik, tak, tik, tak, tik, tak. To tikání se začalo zrychlovat a také nabývalo na hlasitosti. Věděla, že jí moc času nezbývá. A pak se to stalo. Přední se objevily obrovské kyvadlové hodiny, které jí zatarasily cestu. Došlo jí, že je konec. Zase.
"Já už nechci," zašeptala. Jenže to jí nepomohlo. Nepomohlo jí to ani předtím. Ani před předtím a ani před před předtím. Kolikrát se to už vlastně stalo? Minimálně dvacetkrát. Tím si byla jistá. Ze začátku to dokonce počítala, ale pak se v tom ztratila.
Ani se nenadála a už stála zase na začátku těsně před vchodem do labyrintu. Jediná cesta, která dotud vedla, byla dovnitř. Měla zase jen prázdné ruce a o polovinu méně času, než měla před tím. Co se stane, až se ten časový limit zkrátí na nulu? To raději nechtěla vědět.
V dáli zazněl gong. Nastal čas vyrazit. Už zase. Znovu postupovala stejnou cestou, kterou šla už miliónkrát před tím. Byla hladová, unavená, špinavá, ale neměla čas se zastavit.
Až do té chvíle, než ho spatřila. Seděl na velkém balvanu a hlavou se opíral o zeď labyrintu. Vypadal docela uvolněně, jako by mu bylo úplně jedno, že je uprostřed důmyslného stroje, který zabíjí lidi. A asi mu to jedno skutečně bylo. Celá ta záležitost se ho přece netýkala. Nebo snad ano?
"Kdo jsi?" zeptala se.
Přeměřil si ji zkoumavým pohledem. Přemýšlel, jestli mu vůbec stojí za to s ní mluvit. Proč taky. Vždyť je to jen další oběť. Další člověk, který už nikdy nespatří světlo světa a zemře v útrobách tohoto bludiště. Ale možná přece jenom…
"Ten, kdo tě odtud může vyvést," odpověděl jí.
Povytáhla obočí. "A proč bych ti měla věřit?"
"Protože ti nic jiného nezbývá."
Měl pravdu. Skutečně jí nic jiného nezbývalo. Ale proč jí chce pomoct? "Ty za to něco budeš chtít," došlo jí.
"Chytrá holka," řekl sarkasticky. "Samozřejmě, že za to budu něco chtít."
"A co?"
"Vezmi mě sebou."
Nevěřícně se na něj podívala. "To si ze mě děláš srandu nebo co? Říkáš, že mě odtud můžeš vyvést a přitom se sám nemůžeš odtud dostat. Co to na mě zkoušíš?"
"Nic na tebe nezkouším," bránil se. "Jen říkám to, co je pravda. Uvěznili mě tu před dávnými věky. Znám celý labyrint nazpaměť, ale vždy, když jsem jen kousíček od východu, tak mě bludiště dál nepustí. Nemůžu odtud odejít.
"Jak ti mám tedy pomoct?" nechápala.
"Musíš mi dát napít svojí vlastní krve," řekl. "Jen tak se odtud můžu dostat ven."
"Dobře," souhlasila, bez sebemenšího váhání. "Ale až budu stát těsně před východem."
"Nejdřív ale přísahej na svůj život, že to uděláš," chtěl po ní.
"Přísahám na svůj život, že ti dám napít své krve, až budu stát před východem z labyrintu. Spokojený?"
"Naprosto," ujistil ji.
Pak už na nic nečekali a vydali se na cestu. Šla těsně za ním. Bez sebemenšího zaváhání ji vedl bludištěm. Ani na jedné křižovatce se nerozmýšlel a vedl ji neomylně vpřed. Když naposledy zahnuli vpravo, spatřila konečně východ. Jak dlouho se ho nahledala. A teď, když už stála přímo před ním, měla sto chutí se k němu rozběhnout a vypadnout odtud co nejrychleji pryč. Ale nemohla. Nejdříve musela dodržet svůj slib.
Vzala ze země ostrý kámen a rozřízla si jím dlaň, kterou pak natáhla ke svému zachránci. "Pij!" pobídla ho.
Na nic víc nečekal. Přisál se na ránu a polykal kapky její krve. Když byl u konce, tak ji za tu ruku vzal.
"Pusť mě, chci už odejít," poprosila ho, ale on zavrtěl hlavou. "Půjdeme společně," řekl jí. Pokusila se mu vytrhnout, ale jeho stisky byl příliš silný. Když zjistila, že ji to úplně marné, tak si povzdechla a souhlasila. Nic jiného nemohla dělat.
A tak se spolu, ruku v ruce, vydali vstříc svobodě. Brána z labyrintu působila vskutku monumentálně. Byla vysoká přes deset metrů a tvořily ji sněhobílé krápníky. Už jen pár kroků je dělilo od svobody. Už jen malý kousek.
Najednou ucítila prudkou bolest. Stála v bráně a její tělo se zmítalo křečí. Stačil jen malinký kousek a ona mohla být volná. Jenže nebyla schopna udělat ani jeden krok. Kdosi jí ale táhl za ruku vpřed. Nedokázala se mu vyprostit. Každý pohyb jí způsoboval další a další bolest. Křičela z plných plic, ale ani to nepomáhalo. Nakonec se propadlo do tmy.

Někdo s ní zatřásl. "No tak, prober se," slyšela. Pomalu přicházela k sobě. S vypětím všech sil otevřela oči. Nad ní se skláněl ten muž, který před chvílí pil její krev. A nad ním se klenula modrá obloha.
To zjištění jí vyrazilo dech. Nemotorně se posadila a užasle se rozhlédla kolem sebe. Byla venku. Po tak dlouhé době…
"Nesním?" zeptala se.
"Pokud ano, tak já sním s tebou," dostalo se jí odpovědi.
Nevěřícně se dívala na krajinu před sebou. Nedovedla to přesně popsat, ale bylo to jiné. Něco nebylo v pořádku. A pak jí to došlo. Ten vůz, který viděla v dáli před sebou, nebyl poháněný koňmi.
"Co to sakra je?" nechápala a ukázala na to divné vozítko.
Její společník ho se zájmem sledoval. "To nevím," řekl nakonec, když zmizelo za kopcem. "Určitě nějaký moderní výdobytek této doby."
"Jak to myslíš?"
"Tak jak to říkám. V labyrintu jsme strávili mnoho let, i když to tak nemusí vypadat. Čas tam plyne jinak, než na povrchu. Odhaduji, že takových padesát let to bude."
"Ale nic takového tu před padesáti lety nebylo," namítla.
"To možná ano, ale nezapomínej, že čas plyne stále rychleji. To, co dříve trvalo tisíce let, dnes člověk zvládne za půl století."
"Ale i tak je to divné."
"To možná ano, ale nic s tím nenaděláme."
"Kam teď vůbec půjdeme?" zeptala se.
"Tam, kam nás nohy zavedou," odpověděl jí s úsměvem.
Usmála se na něj. "To zní dobře," řekla nakonec a společně vyrazili neznámo kam.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marzia Marzia | E-mail | Web | 3. listopadu 2013 v 21:14 | Reagovat

Nechtěla by jsi vyměnit ikonku? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama