Drogy

5. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Kevin a Nigel. Dva nerozluční kamarádi už od první třídy základní školy. Jeden bez druhého neudělali ani krok. Lidé by je možná mohli považovat za dvojčata, kdyby jeden neměl vlasy černé a hnědé oči a druhý naopak vlasy blond a oči modré jako nebe. I tak to však byla nerozlučná dvojka.

Kevin byl můj bratranec, takže jsem oba dva dobře znala. Někdy jsem s nimi chodila ven, jezdila na kole nebo jsem jim dávala opisovat úkoly, když je "náhodou" neměli. Nebylo proto až takovým překvapením, když jsem v šesté třídě začala chodit s Nigelem. Byli jsme spolu už tři roky, když poprvé s Kevinem kouřili jointa. Bylo to na jedné narozeninové párty jednoho bohatého spolužáka. Od té doby to s nimi začalo jít z kopce. Pomalu, ale jistě se ponořili do světa drog. Pokoušela jsem je odtamtud vytáhnout, ale marně. I když se mi to podařilo, tak tam spadli znovu, ještě hlouběji. A pak, když už jsem myslela, že možná přece jenom je s drogami konec, se to stalo.
Zrovna, když jsem se chystala si vytáhnout klíč, jsem si všimla, že dveře od bytu jsou pootevřené. Neváhala jsem a vešla dovnitř. Všude byla tma. Záclony někdo z nějakého nevysvětlitelného důvodu zatáhl a vzduch v místnosti byl těžký, skoro až nedýchatelný. Víc jak měsíc jsem tu nebyla, takže mě ani nepřekvapovalo, že za tu dobu se to tu tak změnilo. Kluci dokázali udělat v bytě pěkný chlívek, když tam nikdo neuklízel.
S povzdechem jsem zamířila k oknu, abych ho otevřela. Pak jsem ale o něco zakopla. Pohled mi padl dolů, na tu věc. Když jsem ale spatřila viníka mého málem pádu, neudržela jsem se a vykřikla. Byl to Kevin. Sehnula jsem se k němu a pokusila se nahmatat pulz. Bezvýsledně.
Pokusila jsem se si zachovat chladnou hlavu, ale nešlo to snadno. Co budu dělat? Co jen budu k sakru dělat? Pak se ale něco v rohu místnosti pohnulo. Rychle jsem se k tomu otočila.
Překvapení číslo dva. Byl to muž. Celou tu dobu tu stál a já si ho ani nevšimla. Vypadal nebezpečně, přímo vražedně. A možná to i vrah byl.
"Co tu děláte?" chtěla jsem vědět. Klepala se mi kolena, ale v té tmě to naštěstí nebylo vidět.
"Vybírám nesplacené dluhy," odpověděl muž věcně.
"Takže vy…"
"Ano, já. A vy byste odtud měla co nejrychleji zmizet. Zapomeňte, že jste tu byla a všechno bude OK."
"Dobře," zašeptala jsem a vzala nohy na ramena.
Do toho bytu jsem se už nikdy nevrátila. Druhý den někdo zavolal policii. Ta nalezla oba kluky mrtvé. Pitva prokázala, že šlo nejspíš o předávkování drogami. Jestli je to ale pravda, to neví nikdo, ani já. Vím jen, že se namočili do něčeho velkého, co je stálo život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama