Kevin a Nigel. Dva nerozluční kamarádi už od první třídy základní školy. Jeden bez druhého neudělali ani krok. Lidé by je možná mohli považovat za dvojčata, kdyby jeden neměl vlasy černé a hnědé oči a druhý naopak vlasy blond a oči modré jako nebe. I tak to však byla nerozlučná dvojka.
Kevin byl můj bratranec, takže jsem oba dva dobře znala. Někdy jsem s nimi chodila ven, jezdila na kole nebo jsem jim dávala opisovat úkoly, když je "náhodou" neměli. Nebylo proto až takovým překvapením, když jsem v šesté třídě začala chodit s Nigelem. Byli jsme spolu už tři roky, když poprvé s Kevinem kouřili jointa. Bylo to na jedné narozeninové párty jednoho bohatého spolužáka. Od té doby to s nimi začalo jít z kopce. Pomalu, ale jistě se ponořili do světa drog. Pokoušela jsem je odtamtud vytáhnout, ale marně. I když se mi to podařilo, tak tam spadli znovu, ještě hlouběji. A pak, když už jsem myslela, že možná přece jenom je s drogami konec, se to stalo.
Zrovna, když jsem se chystala si vytáhnout klíč, jsem si všimla, že dveře od bytu jsou pootevřené. Neváhala jsem a vešla dovnitř. Všude byla tma. Záclony někdo z nějakého nevysvětlitelného důvodu zatáhl a vzduch v místnosti byl těžký, skoro až nedýchatelný. Víc jak měsíc jsem tu nebyla, takže mě ani nepřekvapovalo, že za tu dobu se to tu tak změnilo. Kluci dokázali udělat v bytě pěkný chlívek, když tam nikdo neuklízel.
S povzdechem jsem zamířila k oknu, abych ho otevřela. Pak jsem ale o něco zakopla. Pohled mi padl dolů, na tu věc. Když jsem ale spatřila viníka mého málem pádu, neudržela jsem se a vykřikla. Byl to Kevin. Sehnula jsem se k němu a pokusila se nahmatat pulz. Bezvýsledně.
Pokusila jsem se si zachovat chladnou hlavu, ale nešlo to snadno. Co budu dělat? Co jen budu k sakru dělat? Pak se ale něco v rohu místnosti pohnulo. Rychle jsem se k tomu otočila.
Překvapení číslo dva. Byl to muž. Celou tu dobu tu stál a já si ho ani nevšimla. Vypadal nebezpečně, přímo vražedně. A možná to i vrah byl.
"Co tu děláte?" chtěla jsem vědět. Klepala se mi kolena, ale v té tmě to naštěstí nebylo vidět.
"Vybírám nesplacené dluhy," odpověděl muž věcně.
"Takže vy…"
"Ano, já. A vy byste odtud měla co nejrychleji zmizet. Zapomeňte, že jste tu byla a všechno bude OK."
"Dobře," zašeptala jsem a vzala nohy na ramena.
Do toho bytu jsem se už nikdy nevrátila. Druhý den někdo zavolal policii. Ta nalezla oba kluky mrtvé. Pitva prokázala, že šlo nejspíš o předávkování drogami. Jestli je to ale pravda, to neví nikdo, ani já. Vím jen, že se namočili do něčeho velkého, co je stálo život.




