Mlha a měsíční světlo

13. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Chystám se na cestu. Mám strach. Strach z toho, že budu zase sama. Ne, že bych to neočekávala. Bylo mi to jasné, hned jak jsem zjistila, že jedu.

Jediný důvod, proč jsem do toho šla, byl prostý. Chtěla jsem vypadnout z domu. A hlavně na něj nemyslet. Už týden nenapsal. A já nevěděla, co s ním je. Je mi to jedno. Alespoň se o to snažím. A teď, když pojedu, se mi to možná podaří.
Vím, že až tam budu, zase se uzavřu do sebe. Spolužáci mě budou ignorovat a já nebudu mít s kým si povídat. Ne, že bych teď měla. Teda až na těch pár obědů s kluky ze sousední třídy. Ale komu jsem měla říct, že byl první školní den zdlouhavý? A že ten druhý den jsem měla chuť hodit po třídním tu propisku, kterou jsem psala, protože jsem neměla náladu ty jeho kecy poslouchat? Komu mám říct, že se mi spolužáci i nadále raději vyhýbají?
Řekla bych to jedině jemu, ale nedaří se mi ho zastihnout. Jako by se mi vyhýbal. Nic s tím ale neudělám. Můžu jen být smutná nebo se na něj zlobit. Ale nic víc. Ani neví, že odjíždím. Možná by mu to stejně bylo jedno. Kdo ví.
Do tašky si balím poslední věci a pak ji dávám na chodbu. Hned na to se převleču do pyžama a jdu spát. Nebo spíš se o to jenom pokouším. Nejde mi usnout. Pořád se myšlenkami vracím k němu. Je to dobrý přítel, ale miluji ho? A když jsme spolu spali, znamená to něco víc? Jen co zavřu oči, vidím ho před sebou. Vracím se k tomu večeru. Jak jsme se líbali. Jak byl něžný. Jak mě hladil po vlasech…
Oči raději otevírám. Nechci na to myslet. Nechci myslet ani na to, že je nemožné, abychom byli spolu. Vstávám z postele. Potřebuji se nějak uklidnit, jenom nevím jak. A pak to zaslechnu. Ty hlasy.
"Pojď k nám," šeptají. "Jen pojď."
Nejednou vím, co mám dělat. Popadnu do ruky bundu a obuji si boty. Tak tiše, jak jen to jde, otvírám dveře a vycházím ven. Nespěchám. Vím, že mám čas. Ještě si užít těch pár drahocenných chvil, které nyní mám. Jdu tichým městem, bez toho aniž bych kohokoliv potkala. A pak už stojím na okraji lesa.
"Jen vstup," slyším znovu ty hlasy. "Vstup a podřiď se svému osudu."
Neváhám. Jen se naposledy ohlédnu k domovu, který možná už nikdy neuvidím. A pak vejdu. Vejdu do stínů lesa. Do říše přízraků a lesních víl. Už tam na mě čekají. Jsou krásní, ale ne lidští. Tvoření mlhou a září měsíce.
Nebojím se jich. Bojím se lidí, ne přízraků. Vím, že oni mi tak neublíží. Jen mi pomůžou dostat se pryč. Chtějí mi jen vyplnit mé přání.
"Chceš mezi nás?" ptá se mě ten nejkrásnější. Je to jejich vůdce, jejich král. K tomu, abych to uhodla, mi stačí jediný pohled. Najednou vím všechno. Vím, že necítí bolest, ani lásku. Necítí žárlivost, ani zmar. Jednají vždy v zájmu celého národa, ne v osobní prospěch.
Najednou nevím, jestli chci zrovna tohle. Já chci milovat. Ale člověk, kterého bych chtěla, už má jinou. Není přece lepší necítit nic, než bolest? Už mám dost mého života. Mám dost zbytečné nenávisti.
"Ano," šeptám, i když nevím, jestli je to správné. "Ano, chci patřit mezi vás."
A pak to přijde. Pocit beztíže. Dívám se na svoje tělo, jak se sesouvá k zemi, zatímco já pořád stojím na nohou. Nyní jsem jenom mlha. Má fyzická část už není. Moje vlasy, kterých se dotýkal i ňadra, která hladil, už jsou pryč. Nyní je pouze mlha a měsíční světlo.
Když si to uvědomuji, je mi smutno. Proč? Proč jsem to vůbec udělala? Ale ono už není cesty zpět. A i kdyby, opravdu bych se chtěla vrátit? Opravdu bych chtěla zažívat tu bolest znovu?
Otáčím se a mířím pryč, spolu se svým lidem. Nechávám za sebou všechno. Své tělo, emoce, i muže, kterého jsem možná milovala. Všechno pominulo. Bolest je pryč, stejně jako ta láska. A já jsem konečně volná. Bez emocí, bez předsudků. Bez víry v jakékoliv zítřky, protože žádné už nebudou. Je jenom dnešek. Jenom jeden okamžik, který bude trvat celou nekonečnou věčnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama