Smilování? To nikdy...

1. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
V místnosti panovalo šero. Dívka se už probrala. Pokoušela se se osvobodit z pout. Při pohledu na ni se škodolibě usmál. Kolikrát už to některá z jeho minulých obětí zkoušela. A kolikrát jí taky došlo, že je to marné.

Přemýšlel, jak dlouho to bude trvat téhle. I když měla blond vlasy, nepochyboval, že je na tolik inteligentní, že to pochopí. Proč si vlastně skoro pokaždé vybíral blondýnu? Neměl by se už konečně zaměřit na jiné dívky?
Jenže jak se znal, určitě i jeho příští oběť bude plavovláska. Z nějakého jemu neznámému důvodu měl prostě pro světlovlasé mladé dívky slabost.
Ještě chvilku si užíval ten pohled, kdy dívka zápasila s pouty. Pak jí zřejmě došlo, že to nemá cenu a nechala toho. Tehdy vyšel ze stínu, ve kterém se celou tu dobu schovával. Nastal čas to skončit.
Všimla si ho, až když stál těsně u ní. Ve tváři se jí objevil strach. Díky tomu se jeho úsměv na tváři ještě rozšířil. Měl rád, když se jeho oběť bála a prosila o milost. Činilo to celou situaci daleko zábavnější.
"Prosím, pusťte mě domů," žadonila. Obrátil oči v sloup. Čekal něco originálnějšího. Tohle slýchal skoro pořád. Možná přece jenom dá příště přednost nějaké brunetce.
"Ne," řekl rázně, i když velmi tiše. "Domů tě nepustím."
"Co ode mě vlastně chcete?" zeptala se s náznakem hysterie v hlase.
Zabít tě, pomyslel si v duchu. Na hlas to ale neřekl. Chtěl si s ní napřed trochu užít. A ze zkušenosti věděl, že když jí to řekne předem, bude se buď snažit utéct, nebo ztratí veškerou naději, a co se týče sexu bude nepoužitelná.
"Chci se s tebou vyspat," odpověděl jí proto jenom.
"A pak mě pustíte?" zeptala se naivně.
"Jo," zalhal. Když se dívka viditelně uklidnila, pochopil, že uvěřila. V duchu si říkal, jestli je opravdu tak hloupá nebo jen důvěřivá. Pak ale tyto myšlenky zahnal. V konečném důsledku to vyjde na stejno.
Nejdříve ji vysvobodil z pout. Tady stejně neměla kam utéct. Za ta léto, co tohle dělal, už všechno dovedl k dokonalosti. Místnost byla dokonale zvukotěsná, neměla žádná okna a jediné dveře, které vedly z této místnosti, byly zamčené a klíč měl u sebe jen on.
"Vstaň," poručil jí. Váhavě se postavila.
"A teď se vysleč." Tentokrát už ho neposlechla. "No tak bude to? Dělej, jinak ti garantuji, že se odtud týden nehneš!" pohrozil jí.
To ji zřejmě vystrašilo, protože udělala přesně to, co chtěl. Nyní před ním stála úplně nahá. Byla docela hubená. Měla malá prsa, úzké boky a větší, ovšem pevný zadeček. To mu docela vyhovovalo. Sundal si kalhoty a pak začal.
Dívka už nebyla panna, ale ne, že by mu to vadilo. Hned, jak do ní vnikl, se mu poddala. Zavřela oči, aby se nemusela dívat na člověka, který ji znásilňuje, ale jinak se řídila podle jeho pokynů.
Za půl hodiny s ní byl hotový. Znovu si oblékl kalhoty a jí dovolil, aby si na sebe taky hodila oblečení.
"Pustíte mě už domů?" zeptala se dívka s nadějí v hlase.
"Promiň kotě, ale to nepůjde," odpověděl jí s hranou lítostí. A pak si sundal rukavice, které měl až doteď na rukou a dotkl se jí. Trvalo to jen pár vteřin. Dívka se na něj vyjeveně podívala a pak se zhroutila k zemi. Nestačila říct jediné slovo.
Tak to bylo pokaždé. Stačil k tomu jediný dotek. Už sto let takto čerpal energii k životu. Už sto let nezestárl o jediný den. Byla to zvláštní cena za tento dar. Dotkni se člověka a on zemře. Ty však za to získáš život.
Časem se to více méně naučil ovládat. Nyní nebylo pravidlem, že ten, koho se dotkne, zemře. Ale i přesto raději pořád nosil rukavice. Dodávaly mu větší pocit jistoty.
Ještě jednou se zadíval na tělo té dívky. Bude ho muset odklidit. S maskováním této "vraždy" si starosti nedělal. Lékaři přijdou na jediné. Té dívce se zastavilo srdce. Opět si nasadil rukavice a odešel z místnosti.

Venku byla tma, když ho sledoval. Jeho úkol byl prostý. Jakmile se ten muž před ním ocitne sám, beze svědků se ho zbavit. A ta chvíle nyní přicházela. V té ulici nebyla ani noha. Všechna okna měla zatažené závěsy a nikdo proto nemohl vidět, jak se rukou dotýká muže, a ten poté bezvládně padá k zemi.
Jenže pak se v té tmě něco pohnulo. Nebylo to něco, ale někdo. Až pozdě mu došlo, že u dveří jednoho z domků stojí dívka. Dívala se na něj s vykulenýma očima a nechápavým výrazem. Ještě pořád jí nedocházelo, co se tu vlastně odehrálo.
Právě této příležitost využil. Přikradl se k ní blíž, jednou rukou ji chytil kolem pasu a druhou jí přikryl ústa.
"Teď si půjdeme někam v tichosti promluvit. Jestli vydáš jakoukoliv hlásku, jsi mrtvá. Rozumíš?" zašeptal tiše.
Dívka přikývla. Pomalu jí sundal ruku z pusy. Když dívka nevydala žádný výkřik, popadl ji za ruku a táhl ji pryč z ulice. Za pět minut už byli v jeho domě.
Přemýšlel, proč ji vlastně nezabil hned. Kdyby to udělal, měl teď o jednu starost méně. Na druhou stranu ta dívka byla opravdu pěkná. Měla černé vlnité vlasy a zelené oči. Prsa měla tak akorát, její pas byl štíhlý a boky docela pěkně zaoblené. Byla škoda ji nevyužít.
"Co se mnou budete dělat?" zeptala se ho na rovinu. To ho docela překvapilo. "Je mi jasné, že mě nenecháte jen tak odejít," pokračovala ta dívka. "Viděla jsem, jak toho muže zabíjíte. Je mi jasné, že nechcete mít žádné svědky. Tak proč jste mě nezabil taky?"
Chvilku nebyl schopen mluvit, jak moc ho ta holka vyvedla z rovnováhy. Měla pravdu. Opravdu nechtěl nechat svědky a měl v plánu ji zabít. Tak proč ho samotného tak překvapilo, když právě tato pravda vylétla z jejích úst?
"Já nevím," řekl popravdě. "Nejdříve jsem měl v plánu se s tebou vyspat a pak tě zabít, ale teď nevím, jestli to tak skutečně chci."
Dívčino obočí vylétlo vzhůru. "Tak to nás dostává do zajímavé situace," podotkla věcně.
"To ano," přitakal. A pak nastalo ticho.
"Možná bychom si mohli povídat," navrhla.
Chvilku o jejím návrhu přemýšlel. Bylo to už dlouho, co s někým mluvil o něčem jiném, než o práci. Možná by nebylo tak úplně od věci to změnit.
"Dobře," přikývl nakonec, "budeme si povídat."
A tak to začalo. Začal poprvé některé ze svých obětí vyprávět příběh o svém životě. Jak ve svých deseti letech utekl z domova, když zabil svou matku, jen tím, že se jí dotkl. Jak nakonec našel oporu u mafie, která ho vzala pod svá křídla. Jak se stal její nejobávanější zbraní. Jak zabíjel, jen aby mohl žít věčně.
"Je mi vás líto," řekla ta dívka, když svůj příběh skončil.
"Vždyť si za to můžu sám," namítl.
"Ne, nemůžete. Není to vaše vina, že váš dotek zabíjí. Může za to Bůh, osud, náhoda, jenom ne vy."
Takový názor slyšel poprvé. A moc se mu líbil. Není to jeho vina, že musí zabíjet lidi. Není to jeho vina, že se stal tím, čím se stal. Ale pak se zarazil. Tohle bylo špatně. Vždyť on zabíjení miloval. Miloval, když jeho oběti naříkaly a prosily ho o slitování, které stejně nikdy nedostaly. Miloval ten všemocný dotek, který mu dodával život.
Sundal si rukavici. "Musím tě zklamat," oznámil, "ale náš čas na rozhovor právě vypršel." A přitiskl svou ruku na její tvář. Netrvalo to déle, než deset vteřin. Pak už byla mrtvá. A on konečně měl pokoj. Už nemusel přemýšlet, jestli může za to, že je špatný, či nikoliv. Nyní si už konečně mohl užívat toho, že špatný je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Snapeova Snapeova | Web | 1. listopadu 2013 v 19:42 | Reagovat

Tyjo, ani nevím co na to říct, ale rozhodně se mi to líbilo. Zajímavý příběh bez šťastného konce, super :)

2 Sante Sante | 2. června 2014 v 6:15 | Reagovat

zajimave...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama