Zakázané ovoce

9. listopadu 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Ležím v posteli a pořád před sebou vidím ten okamžik. Přehrává se mi v hlavě pořád a pořád dokola, jako zpomalený film.

Dívám se, jak můj otec vychází z pracovny a já se pomalu vkrádám dovnitř. Bojím se, co se stane, když mě tam přistihne, ale zároveň chci zjistit pravdu. Pamatuji si na jeho a matčiny pohledy, když jim ten dopis přišel. Upírali se na mě. Když jsem se jich zeptala, co se děje, tak mi neodpověděli. Místo toho mě poslali do mého pokoje. Teď ale chci znát pravdu.
Ve stolu v pracovně nacházím jeden jediný zamčený šuplík. Hned vím, že ta obálka je právě v něm. Z kapsy vytahuji náhradní klíč, který jsem otci potají ukradla a odemykám ho. Leží v něm jen můj hledaný cíl. Pomalu obálku vytahuji a očima kloužu po těch pár slovech, které jsou na ní napsány. Pánu a paní Merklovým. Bez adresy, bez známky. Jediné, co tam dál stojí je PS: My slyšíme a vidíme všechno. Není místo, kde byste ji před námi mohli schovat.
To samo o sobě nahání hrůzu. Ruce se mi mírně třesou. Mám to otevřít nebo ne? Připadám si jako Eva, když měla v ruce jablko a přemýšlela, jestli do něj má nebo nemá kousnout. Jenže tady není žádný had, který by mě k tomu mohl přemluvit. Jsem tu jen já s mojí myslí, který mi našeptává, že bych to měla udělat. Že bych měla znát pravdu.
Nakonec pomalu vytahuji těch pár pečlivě poskládaných papírů uvnitř. Zaháním strach a odhodlaně je rozkládám, abych si je mohla přečíst. Na prvním je moje fotka, jak vycházím ze školy. Už to je samo o sobě dost zneklidňující. Dochází mi, že mě někdo sledoval, možná ještě sleduje. Proč?
Beru do ruky další papír, abych tomu přišla na kloub. Očima rychle přejíždím jednotlivé řádky. Sakra, co to…?
Papír padá na zem, když mi to konečně dochází. Stojím jako opařená, neschopná udělat jakýkoliv pohyb. Takže moji rodiče nejsou moji rodiče? A co se sakra myslí tím slovem druh? Nakonec přece jenom zvedám papír ze země a znovu si ho pročítám.
Martine,
Už mnoho let se ti podařilo se přede mnou a před ostatními našeho druhu skrývat, ale nyní jsme tě opět našli a ty se kontaktu s námi už déle nemůžeš vyhýbat.
Dívka, kterou jste si osvojili, letos oslaví své patnácté narozeniny, čímž jak jistě víš, se stává pro náš druh dospělou. Bude nutné ji zasvětit a konečně ji přijmout do našeho společenství. Možná ti to není po chuti, ale musíš respektovat, že ona není člověk jako ty s Klárou. Tím, že jste si ji vzali po smrti Kasandry a Rodrika do výchovy, jste jí sice poskytli milující rodinu, ale člověka to z ní udělat nemůže. V nejbližší době…
Dál jsem už nečetla. Neměla jsem na to sílu. Ani jsem neměla sílu se podívat na ty zbývající papíry na stole. Všechny jsem je rychle složila, vložila zpátky do obálky, kterou dala do šuplíku, ten zamkla a klíč schovala do kapsy. Opatrně jsem se vyplížila z pracovny a pádila do svého pokoje.
A teď ležím v posteli a přemýšlím. Otevřeným oknem ke mně doléhá zvuk jezdících aut z nedaleké silnice, ale nevnímám to. Jsem plně zabraná do svých vlastních myšlenek.
V pokoji se ozval nějaký šramot. Rychlostí blesku se posadím, oči doširoka otevřené. Došlo mi, že jsem usnula. Po důkladné prohlídce pokoje, jsem se uklidnila. Asi se mi jenom něco zdálo. Znovu si tedy lehám a poddávám se spánku.
Podruhé mě neprobral zvuk, ale pocit něčeho chladného pod krkem. Když jsem se úplně probrala, došlo mi, že je to nůž a že za mnou někdo stojí.
"Buď v klidu," zašeptal. "Žádné prudké pohyby, žádný křik. Když to dodržíš, nic se ti nestane."
"Dobře," vydechla jsem a nůž z mého krku se stáhl. Místo toho se mi jeho špička začala zabodávat mezi lopatky.
"Vstaň," poručil mi ten muž. To, že to není žena, jsem poznala podle jeho hlasu.
Udělala jsem, co mi nařídil. Pomalu, plynulým pohybem jsem vylezla ze své postele. On stál pořád za mnou. Jednou rukou přese mě přehodil svůj černý plášť. Nic jsem neviděla, ale cítila jsem, že podlaha pod mýma nohama se mění. Už to nebyl koberec, ale studená dlažba. Když mi plášť zmizel z obličeje, došlo mi, že jsme někde úplně jinde. Stáli jsme na chodbě.

"Zabijte je," rozkázala jsem. "Všechny."
Malé děti brečely, když uviděli krev svých sourozenců. Pokoušeli se utéct, ale vojáci jim blokovali cestu. Všude byla krev, ale já neodvrátila zrak. Vydala jsem rozkaz, takže se musím dívat až do úplného konce jeho zplnění. Jsem přece královna. Ta nikdy neodvrací zrak.
A tak jsem se dívala na vraždění deseti dětí. Bez emocí. Všichni to stejně byli bastardi, které měl můj otec s nějakými služkami. Ale každý z nich mě mohl ohrozit. Mohl popřít můj nárok na trůn. A tak museli zemřít. Do jednoho.

"Jak ses mohl opovážit se postavit proti královské autoritě?" chtěla jsem vědět, zatím co jsem kolem něj chodila v kruhu. Byl to jeden z vůdců rebelů. Vypadal tak na třicet, i když mu už bylo něco přes sto let.
"Tak odpovíš mi?" znovu jsem se zeptala a tvrdě ho kopla z druhé strany kolen, tak že se mu podlomily nohy a on spadl na zem.
"Já…" začal mluvit. "Já chtěl to nejlepší pro svůj lid."
"A není snad pro tvůj lid nejlepší královna?" zeptala jsem se ho ostře.
"Má paní, vy samozřejmě jste výborná vládkyně. Jste krásná, silná…"
"Tak odpověz!" vykřikla jsem, aniž bych ho nechala domluvit. "Je pro tvůj lid nejlepší královna, nebo ne?"
"Ano paní," hlesl muž.
"To mi stačí." Stoupla jsem si čelem k němu a jednu ruku mu vrazila do hrudi. Prsty se mi sevřely kolem jeho srdce. "O zrádce, jako jsi ty, nestojím," zašeptala jsem mu do ucha a pak jsem svou ruku sevřela v pěst. Na místě byl mrtvý.
Nezajímalo mě, že ten muž se odmítl podřídit rozkazu mých rodičů a povraždit sto otroků jen proto, že nedodali vytěženou rudu ve stanoveném termínu. Měl poslechnout. Byl to zrádce a ty přece nejde potrestat jinak, než smrtí. Co by o mě jinak řekli ostatní? Že jsem slabá. A to já nemůžu být. Jsem přece královna.

Jsem nekromant. A k tomu ještě jediný potomek krále a královny, kteří před čtrnácti lety zahynuli při vzpouře. Mým příchodem byl znovu nastolen řád. Rebelové byli potlačeni a jejich vůdci popraveni.
Seděla jsem v altánku na zahradě a pokoušela se najít v té kráse a harmonii klid pro moji duši. To ale nepřicházelo. Pořád jsem musela myslet na ty zločiny, kterých jsem se kvůli svému úřadu dopustila. Vraždy nevinných dětí, jen kvůli tomu, abych si udržela moc. Nucení generálů k poslušnosti pod pohrůžkou smrti jejich rodin. Dokazování své síly zabíjením otroků holýma rukama.
Jsi nekromant, říkali. Nesmrtelná, mocná. Můžeš vyvolávat mrtvé z podsvětí, ovládat jejich duše, dát jim tělo a použít je jako vojsko. Můžeš s nimi dobýt celý svět. Stačí být silná a nebrat ohledy na ostatní. Jsi královna. Můžeš cokoliv.
Pocit viny ve mně stále narůstal. Kdybych jen nevzala do ruky ten zpropadený dopis, nic by se nestalo. To on jim ukázal místo mého pobytu.
Na krku mě něco zastudilo. Byl to známý pocit, který jsem cítila už před pěti lety. Tehdy tam ale byl z jiného důvodu.
"Zasloužíš si zemřít," zavrčel.
"Ano, já vím."
"Vždyť to tak nemuselo být," zašeptal.
"Nemuselo," souhlasila jsem, "ale to bych já musela být dost silná a postavit se na vlastní nohy. Nebrat ohled na rádce, ani na šlechtu."
"Je mi to líto," řekl.
"Nemusí. To spíš mě je líto, že jsem nedokázala pomoct."
"Nechť tvá duše dojde klidu," popřál mi, než dýkou prořízl můj krk.
Nesmrtelnost asi nebylo to správné slovo, když mi o tom rádci říkali. Spíš to měla být dlouhověkost. Tušila jsem to. Věděla jsem, že umřu. A taky jsem věděla, že konečně naleznu klid. Navždy.
"Nechť tě doprovází síla," chtěla jsem ještě popřát svému vrahovi, ale slova mi zmrzla na rtech a pohltila mne prázdnota.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama