11. prosinec

11. prosince 2013 v 11:00 | Rien Toute |  24.den
Odbyla půlnoc, když Kamazi dočetl knihu. To, co se v ní dozvěděl, mu pořádně rozházelo myšlenky.

Na konci knihy se totiž vyprávělo o dítěti, které bylo napůl anděl a napůl elf. Žádná z těchto ras ho však nepřijala mezi sebe. Do opatrovnictví si ho tedy vzali Atlanťané, kteří ho vychovali. Poté Atlanťané našli proroctví.
Z jeho veršů usoudili, že se musí spojit tři rasy v jednom člověku, aby nastala vláda dobra. Tyto rasy podle nich musely být první tři, které vzešly z bohyně Esté. Chtěli tedy po dítěti, ze kterého mezitím vyrostla půvabná žena, aby zplodilo s upírem bytost, o níž se mluví v proroctví. Toho se však žena zalekla. Bála se, že by se její dítě stalo nástrojem intrik a moci. Jednoho dne tedy utekla a už ji nikdy nikdo neviděl.
Na zadní straně našel Kamazi kromě proroctví ještě dopis.

Kamazi, stálo v něm, když ti tento dopis píši, ještě netušíš, co se stane, ale já ano. Poslední pokus o nahlédnutí do budoucnosti byl totiž úspěšný. Neviděl jsem však prosperující město, ale zkázu. Bylo mi dovoleno spatřit nedaleký konec Atlantidy.
Prosím tě, netrap se tím, že jsi odešel. Obraz se totiž po chvíli změnil a já spatřil i část tvojí budoucnosti. Co jsem viděl, ti neprozradím, ale věz, že tvůj osud je jinde, než na dně oceánu společně s Atlantidou.
Mám však jedno tajemství, o které se s tebou chci, byť pozdě, podělit. To tajemství ti pomůže při tvém příštím hledání.
Kdysi na Atlantidě žila dívka jménem Kasandra. O jejím původu ses už jistě dočetl v knize. Byla napůl elf, napůl anděl. Kniha sice tvrdí, že utekla a nikdy se nevrátila, ale pravdou je, že jsem ji u sebe schoval. Po čase jsme se do sebe zamilovali. Pár dní předtím, než Atlantida padla, se nám narodila holčička. V obraze jsem viděl, jak ji posíláme pryč časovým portálem. Nevím kam, ani kdy, ale ona musela jít. Její osud byl, stejně jako ten tvůj, jinde.
My dva s Kasandrou jsme však zůstali. Chtěli jsme, aby všechna tajemství Atlantidy zůstala navždy pohřbená pod vodou. Zdali tento dopis čteš, tak se nám to podařilo.
Kamazi, netrap se tím, že jsi zůstal sám. Já budu vždy ve tvém srdci.

Tvůj nejvěrnější přítel, Digori.

Kamazi tento dopis četl snad milionkrát. V jeho očích se objevily slzy. Dusil v sobě tento smutek příliš dlouho.
Pamatoval si, jak byl uvržen do vyhnanství. To tehdy objevil Atlanťany. Ti mu dali nový smysl života. Jejich společenství tolik neovlivňovala politika, jako to jeho. Zde se seznámil s Digorim. Spolu prováděli pokusy s portály do minulosti, později i do budoucnosti. Stali se nejlepšími přáteli.
I kdyby však Digory přežil pád Atlantidy, stejně by tu už nebyl a Kamazi to věděl. Atlanťané se totiž dožívali maximálně dvou set let. To on zde byl již pět set. Ale pořád si říkal, že spolu mohli být víc času
Hodiny odbily půl jedné. Teprve teď mu došlo, že má mít výuku s Džirou. Rychle vyběhl na balkon, roztáhl křídla a letěl. Za pět minut už byl na kopci, kde ho Džira netrpělivě vyhlížela.
"Promiň," omlouval se jí, "měl jsem dnes tolik starostí, že jsem na naši výuku dočista zapomněl."
"To nevadí," usmála se Džira, "je fajn být pro změnu někde jako první."
Po chvíli strávené povídáním se dali do tréninku. Kamazi ji doučil obranná kouzla a poté přišla pro Džiru novinka. Boj s meči v podobě dřevěných klacků.
"Proč to vlastně děláme?" podivila se.
"To proto, aby sis zvýšila svoji fyzickou zdatnost," odpověděl jí. "Tohle sice není magie, ale umět bojovat ti přijde vždycky vhod."
V boji už Džira tak dobrá nebyla. Z menší části to bylo proto, že Kamazi v sobě měl upíří geny, asi tak z jedné čtvrtiny, z té větší proto, že on uměl bojovat, kdežto ona ne.
O svých upířích genech se Kamazi nikdy nezmiňoval. Míšenci v jeho světě to neměli nijak zvlášť lehké, takže bylo lepší držet jazyk za zuby. Upíří geny taky tvořily jeho zlou stránku, na kterou nebyl nijak pyšný.
Když odlétal zpátky do paláce, cítil se velmi unavený. Už jedenáct dnů pořádně nespal. Po splnění všech Ačašiho úkolů si lehl do postele a spal jako zabitý.

Džira přišla domů pořádně zbitá. Kamazi jí uštědřil docela dost ran. Jen doufala, že modráky, které se jí objevý, nebudou moc vidět. Lehla si do postele a otevřela knížku, kterou od doby, co potkala Kamaziho, neotevřela. Byl to nějaký román, jehož podstatu děje zatím nezjistila. Věděla, že by spíš měla studovat Encyklopedii druhů, ale dnes se jí nechtělo. Byla příliš unavená na nějaké velké přemýšlení.
A tak strávila zbytek dne. Ta kniha byla vesměs o holce, která se zamiluje do kluka, ale nemůže s ním být, nakonec se však všechno vyřeší a přes některá úskalí skončí spolu.
Džira nemohla uvěřit, že něco takového tehdy vůbec četla. Bylo to přece tak primitivní. Navíc teď prožívala něco, co se nepodobalo ani jejím nejšílenějším snům a u čehož mohla jen bláhově doufat, že to skončí happy endem.
S takto neklidnými myšlenkami se ponořila do spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama