19. prosinec

19. prosince 2013 v 19:00 | Rien Toute |  24.den
Při tréninku spolu nemluvili. Džira ještě pořád nemohla překousnout jeho včerejší chování. Kamazi se jí sice omluvil, ale přestávala mu věřit. To opravdu nemá sílu se Ačašimu postavit?

Po příchodu domů si sedla na postel a ponořila se do krás onoho záhadného města. Nyní už slyšela hluk v ulicích.
Znovu se ocitla v místnosti s branou. Tentokrát však mohla vyslechnout celý rozhovor.
"Sbohem mé dítě," mluvila ta žena. "Já i tvůj otec Digori tě velmi milujeme. Ty však musíš pryč. Leč pamatuj, že pocházíš z Atlantidy. Zde ses narodila. Asi se už neshledáme, nebo alespoň ne tady ani ne v nejbližší době. Ale věř, že nikdy nebudeš sama. Nikdy."
Už byla zpátky ve své hlavě, avšak nechtělo se jí otevřít oči. Je vůbec možné, že pochází z Atlantidy? Cítila se silnější, než kdy jindy. Začaly se jí vybavovat dávno ztracené vzpomínky. Byla unavená, ale ne spánek neměla sebemenší pomyšlení. Najednou se jí vybavilo jedno slovo.
"Serion," zašeptala. Kolem ní se vytvořila zlatavá clona, která tak za minutu zmizela. Nyní se cítila daleko silnější. Byla přímo nabitá energií.
Nevěděla jak je to možné, ale v hlavě se jí najednou zobrazovaly další a další slova magického jazyka. Jako by byla uvězněná někde v truhle, kterou teprve teď otevřela, napadlo ji. Co asi tak dělá Kamazi, přemýšlela.
"Wére Kamazi." Ta slova jí vyletěla z úst sama. Netušila, co se s ní děje. A pak ho uviděla. Stál přímo před Ačašim, který mu dával moře úkolů. Copak nikdy pořádně nespí? Již delší dobu cítila, že by si měl odpočinout. Byl pěkně přetažený. A ona vlastně taky. I když měla docela dost energie, potřebovala se prospat. Mozek jí od včerejška pracoval na plné obrátky a ona si ho přála alespoň na chvíli vypnout. Navíc teď to pro ni nebylo vůbec těžké…
Někdo s ní zatřásl. Džira měla v hlavě zmatek. Na kolik hodin vlastně usnula? Když otevřela oči, došlo jí, že asi na hodně. Před ní stál Kamazi.
"Měla byste vstávat, slečno Dikamoši," promluvil, když zpozoroval, že je vzhůru.
"Ach, ano," vypravila ze sebe Džira. "Mohl byste na mne počkat v pracovně? Chtěla bych se totiž převléci,"
Jakmile Kamazi odešel, rychle se převlékla a pak si během dvou vteřin vyčistila zuby. Měla plán, jak si dnes s Kamazim bude moci v soukromí promluvit. Nevěděla, zda bude úspěšným, ale musí to risknout.
Vešla do pracovny a zavřela za sebou dveře. Kamazi seděl na pohovce. "Neoma lertas," vykřikla.
Celou místnost najednou obklopil průhledný, ale viditelný plášť. Kamaziho výraz na tváři se změnil. Teď se tvářil ohromeně.
"Jak jsi to dokázala?" zeptal se nakonec.
"Našla jsem svůj pravý původ," usmála se Džira. "A mám pro tebe ještě jedno překvapení. Cario diaz," zašeptala.
Kamazim v tu chvíli projela světelná zář, ve které se tak minutu vznášel. Poté jeho tělo spadlo bezvládně na zem. Džira se vyděsila. Nemohla udělat něco špatně?
Pak ale zpozorovala pohyb. Kamazi se pokoušel postavit na nohy. Ihned byla u něho, aby mu pomohla. S její pomocí se nakonec Kamazi svalil na pohovku.
"To bylo úžasné," zachraptěl. "Džiro, cos to udělala?"
"Nyní jsem silnější, než Ačaši," prohlásila dívka. "Od doby, kdy jsem našla svůj původ, jsou moje síly daleko větší, než jsem si vůbec dokázala představit. Dnes jsem totiž uviděla celou vzpomínku. Jsem Atlanťanka, Kamazi. Můj otec byl Digory a matka…"
"Byla Kasandra," dokončil za ni.
"Jak to víš?" zeptala se překvapeně Džira.
"Digory byl můj přítel," řekl prostě Kamazi.
"Jak dlouho vlastně žiješ?" chtěla vědět.
"Už přes pět set let."
Ten den si povídali až do pozdních večerních hodin. Když Kamazi odešel, Džira na něj musela stále myslet. Šíleně ji přitahoval. Cítí k ní ale on to samé. A když ano, má jejich vztah naději na úspěch?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama