2. prosinec

2. prosince 2013 v 2:00 | Rien Toute |  24.den
Džira otevřela oči. Vůbec nevěděla, kde je, ani co se stalo. Naposledy si pamatovala svůj nepovedený útěk před neznámým mužem. Teď ležela v nějaké vlhké a studené jeskyni.

Pootočila hlavou, aby si lépe prohlédla okolí místa, kde ležela, ale všude byla tma. Jediným zdrojem světla a tepla byl oheň hořící kousek od ní. Chtěla vstát a posadit se k němu blíž, ale když se zvedla, projela jejími zády taková bolest, že se raději opět sesunula zpátky na své provizorní lůžko, tvořené suchým listím.
Měla hlad a žízeň a celé tělo ji bolelo. Pokoušela se vymyslet způsob, jak by se dostala ven z jeskyně, ale v hlavě měla prázdno. Později se už jen dívala na strop, ze kterého vyrůstaly sněhobílé krápníky, jež se leskly ve světle ohně.
Už skoro usínala, když se v jeskyni objevil on, ten neznámý muž, před kterým chtěla utéct. Nyní, když měla možnost si ho lépe prohlédnout, útěk před ním byl to poslední, na co myslela.
Jeho rozcuchané havraní vlasy ostře kontrastovaly se světlou pletí a ledově modrýma očima. To vše ale bylo nepodstatné, stejně jako jeho dokonalá postava. Důležitá byla křídla, která vyrůstala z jeho zad. Peří bylo šedé barvy postupně se ztmavující do černé a nádherně se třpytilo.
Až když se muž znovu pohnul, si Džira uvědomila, v jak nebezpečné je situaci. Nemohla se hnout z místa a on se k ní pomalu přibližoval. Co budě dělat? Kdo to vůbec je? A co od ní chce? Odkud asi přišel?
Tyto a další otázky jí proběhly hlavou. Některé chtěla pohřbít hluboko v sobě a na některé se chtěla zeptat. Když se k tomu však odhodlala, z úst se jí místo otázky ozvalo jen neurčité sípání.
Tehdy muž poprvé promluvil: "Neboj se, já ti nechci ublížit. Důvod, proč jsi tady, je ten, že jsi omdlela a já tě tam nechtěl nechat jen tak ležet. Tak jsem tě donesl sem a čekal, dokud se neprobereš."
Chvíli něco hledal ve svém vaku. Nakonec z něho vytáhl láhev, pravděpodobně s vodou, a nějaké ovoce.
"Myslel jsem, že budeš mít hlad a žízeň, tak jsem ti něco donesl," vysvětlil jí, když spatřil její napolo nechápavý pohled.
Džira se pokusila si sednout, ale znovu se ozvala bolest v zádech.

Muž se zamračil. Nebyl rád, že se dívka probudila a viděla ho i s křídly. Také kvůli tomu musel předčasně ukončit léčbu. To, k čemu se nedostal, byly právě zlomené kosti.

"Můžu se ti na to podívat?" zeptal se. Džira přikývla. Ta bolest byla tak velká, že by snad uzavřela i dohodu s ďáblem, aby se jí zbavila.
Ten muž jí pomalu odhrnul nátělník a začal prohmatávat zraněná místa. Když se dostal k oblasti hrudníku, Džira sykla bolestí. Ještě chvíli projížděl rukou po jejích zádech, zatímco se se zatnutými zuby snažila bolest vydržet.

Když skončil, bylo mu jasné, že dívka má zlomená některá žebra. Musel jí to vyléčit, ale k tomu nejdříve potřeboval, aby usnula.
Na chvíli mu před očima proběhl ten obraz, jak na ni spadl a ona se potom snažila utéct. Velmi ho to udivovalo. Musela být velmi silná, když to dokázala. Někteří lidé by zraněním, která měla, na místě podlehli. Možná právě proto ho lákalo dozvědět se o ní víc.
O zlomených žebrech jí nechtěl nic říkat. Čím méně toho bude vědět, tím lépe. Nehodlal do svých problémů zatahovat další nevinnou bytost. A navíc, když všechno proběhne tak, jak má, nikdy se o tom nedozví.
"Jsou to jenom naražená žebra," zalhal.

Džira nijak neprotestovala, když ji ten záhadný cizinec vzal do náruče, a poté ji opatrně položil vedle kamene, o který se opřela. Znovu jí podal láhev s vodou, kterou celou vypila.
Z ovoce, které dostala, snědla jenom dvě jablka, která ji plně zasytila.
Poté obrátila svou pozornost opět k záhadnému cizinci.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho, když spolkla poslední kousek. Muž se usmál nad její přímočarou otázkou.
"Mám návrh," řekl jí místo odpovědi. "Každý z nás položí po jedné otázce a my mu na ní odpovíme."
Džira byla jeho návrhem trochu zaskočená, takže se cizinec ujal slova.
"Jak se jmenuješ?" položil první otázku.
"Džira. Džira Dikamoši," vysoukala ze sebe dívka. Chvíli se zdráhala, ale potom pokračovala: "Pokud ti tato odpověď stačí, smím znát na oplátku tvé jméno?"
"Jsem Kamazi," odpověděl jí.
"Ty nemáš žádní příjmení?" podivila se Džira.
Kamazi pouze zavrtěl. Na toto téma se nechtěl bavit. Na kratší dobu nastalo ticho.
"Kde žiješ, Džiro?" přerušila ho až další Kamaziho otázka.
"V domě mého otce, ve městečku Tchi-sar, v obchodní čtvrti," zašeptala Džira. Zase se jí přitížilo. Napila se vody, ale ani to jí nepomohlo.
Jakmile to Kamazi zpozoroval, přenesl ji opět na lůžku.
Džira zavřela oči a po chvíli se ponořila do spánku. I v něm však slyšela to jméno- Kamazi!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama