3. prosinec

3. prosince 2013 v 3:00 | Rien Toute |  24.den
Probudila se. Už nebyla ve studené jeskyni, ale ve svém pokoji.

Ležela ve své pohodlné posteli, pod níž se rozkládal béžový koberec položený na dřevěných parketách. Zdi pokoje byly vymalovány kávovou barvou stejně jako strop, na kterém byl zavěšen lustr z hnědého skla. Zdroj světla obyčejně obstarávala dvě okna, nyní však byla zatažena závěsy.
Džira se ani neobtěžovala vstát a roztáhnout je. Místo toho přemýšlela o svém pobytu v jeskyni. Byl to snad jen sen? Záda ji vůbec nebolela a na pokožce neměla jediné škrábnutí. A Kamazi! Byl snad i on pouze sen? Ne, tomu nechtěla věřit. Ale jak se sem tedy dostala? Tato otázka jí stále vrtala hlavou.
Chvilku ještě zůstala v posteli a přemýšlela nad podivným (ne)snem. Pak ale vylezla zpod peřiny a šla se převléci. Tyto své starosti bude muset odložit na jindy. Nyní měla důležitější věci na práci, jako například pokusit se přemluvit otce, aby upustil od jejích vdavek.
Otevřela dveře do šatny, které vévodilo obrovské zrcadlo. Celé dvě stěny zakrývaly skříně, ve kterých bylo všemožné oblečení, boty, pásky a jiné doplňky. Džira si však pro dnešek na sebe vzala jen volné kalhoty a bavlněnou košili.
Věděla sice, že takhle by se podle matky "žádná správná dáma" nikdy neoblékla, ale to jí bylo jedno. Dnes neměla náladu chodit někam do společnosti a tohle oblečení jí navíc bylo velmi pohodlné. Poté se ještě na kratičký čas zastavila v koupelně, kde si narychlo vyčistila zuby a učesala se.
Zrovna si chtěla vytáhnout knížku a začít si číst, když ji vyrušil příchod její chůvy, Šoči.
"To je dobře slečno, že už jste se probrala," zaradovala se. "Když vás sem přinesli, měla jsem o vás hrozný strach."
Džira se zatvářila zmateně. Jak přinesli?
"Včera ráno vás našli na kopci kousek od města v bezvědomí," dala se chůva do vysvětlování, když uviděla její nechápavý výraz. "Už se na vás díval i doktor, ale prý to není nic vážného. Jen jste se podle něj uhodila do hlavy."
Džira pokývala hlavou. To by všechno vysvětlovalo. Ten "sen" i to, jak se sem dostala. Přece jen se však chtěla ujistit, a tak se pro jistotu zeptala: "Šoči, prosím tě, kolikátého dneska je?"
"Třetího prosince slečno," odpověděla jí chůva.
Tak přece jen to byla pravda. Ten sen nebyl sen, ale skutečnost. Opravdu tedy viděla muže s křídly. Přemýšlela, jestli se s ním ještě někdy setká.
"Slečno, jestli dovolíte," vytrhl ji z přemýšlení chůvin hlas, "půjdu oznámit vašim rodičům, že už jste vzhůru."
Džira jenom netrpělivě kývla hlavou na souhlas. Teď měla důležitější věci na přemýšlení.
Kdo je ve skutečnosti Kamazi? Co se stalo poté, co usnula? Byla přece v jeskyni, ale chůva říkala, že ji našli na kopci. A v okolí přece žádné jeskyně nejsou. Že by to přece jen byl jenom sen… S těmito a dalšími otázkami si Džira lámala hlavu do té doby, než opět přišla chůva.
"Co se zase děje?" zeptala se otráveně Džira, když Šoči vešla do místnosti.
"Omluvte mě, slečno, ale váš otec vás chce vidět," oznámila jí chůva. "A pokud možno, tak hned teď," dodala, když viděla že Džira se nechystá k odchodu.
"Nevíš proč, Šoči?" tázala se jí.
"Ne," zavrtěla chůva hlavou.
Džira si povzdechla. Tušila, že se její rozhovor s otcem bude týkat nadcházející svatby, ale nedala najevo, jak moc se jí to příčí. Přemýšlela, zda se nemá převléct, ale nakonec usoudila, že se nebude zdržovat.
Vyrazila s pokoje, prošla několika chodbami dlážděnými mramorem, až se ocitla u masivních dubových dveří, vedoucích do otcových komnat. Nejdříve hlasitě zaklepala a poté vstoupila do předpokoje, vedoucího k otcově pracovně.
Ten tam už na ni čekal sedící v křesle za stolem. Džira se postavila naproti němu.
"Chtěl si mi něco, otče?" zdvořile se ho zeptala.
"Jen jsem se tě chtěl zeptat, jak ti je," řekl jí. "A," dodal, když si Džira začala myslet, že by ji konečně začal mít alespoň trochu rád, "chtěl jsem ti oznámit, že jsem na zítřejší den pozval pana Ačašiho na večeři. Proto doufám, že se zítra budeš chovat vzorně a že se také pro jednou slušně oblečeš." Přičemž sjel Džiru od hlavy až k patě nesouhlasným pohledem.
"Ale otče," vyhrkla Džira, "teprve včera mě přinesli a já se z toho ještě nestačila vzpamatovat."
Její otec se na ni zle podíval. "Pokud je mi známo," promluvil, "tak tvé zranění nebylo nijak vážné a tvůj zdravotní stav je dnes již dobrý. Proto bys zítra mohla povečeřet s mužem, za kterého se zanedlouho provdáš. A mohla bys mi alespoň projevit trochu vděku," doporučil jí, když vyděl její ztrápený výraz. "Pan Ačasi je docela mladý a bohatý. Je to pro tebe vskutku dobrá partie."
"Ale já si ho nechci vzít!" vykřikla Džira. "Je šíleně krutý. Copak ty sám nevidíš, jak se chová ke svým sluhům? Jedná s nimi jako s otroky. A navíc ho nemiluji. Nikdy si ho nevezmu!"
"Budeš muset," odvětil. "Jsem tvůj otec. Můžu ti to nařídit a ty jako dobrá dcera mě musíš poslechnout."
"Ne," zařvala Džira. "Já si ho nikdy nevezmu!"
S těmito slovy vyběhla z místnosti. Zastavila se až ve svém pokoji, kde se svalila na postel. Do očí se jí začaly drát slzy. Netrvalo dlouho a celý polštář jimi byl promočený. Ani si nevšimla, že někdo přišel.
"Džiro," promluvila ta neznámá osoba. Džira se s úlekem otočila. Byla to její matka. Objala ji a znovu začala brečet
"Já vím, beruško," začala máma, "že je to pro tebe těžké. Ty toho muže ani neznáš, ale zvykneš si, uvidíš."
"Mami, a-ale já si ho nech-nechci vzít," vzlykala Džira. "On je zlý a …"
"Říkáš nesmysly," přerušila ji matka. "Pan Ačaši je velmi hodný a milý člověk. Bude tě mít rád."
V tom Džira začal brečet ještě víc. Její máma ji už jen držela v rodičovském objetí a nic neříkala. Když se Džira uklidnila, usmála se na ni a zeptala se: "Můžu už jít?"
Džira přikývla. Důvody, proč si Ačašiho nechce vzít, by stejně nepochopila. Po jejím odchodu si lehla na postel a opět začala brečet. Tentokrát však potichu. Proč jediná vidí Ačašiho takového, jaký je? Nechápala to. Je snad v něčem jiná, než ostatní?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama