4. prosinec

4. prosince 2013 v 4:00 | Rien Toute |  24.den
Od rána bylo v domě živo. Vařily se nejrůznější pokrmy, uklízelo se a vše se připravovalo na nadcházející večeři. V Džiřiných komnatách tomu nebylo jinak.

Už ráno k ní přišla matka, aby spolu probraly etiketu a od té doby neodešla. Zasypávala Džiru všemožnými radami i otázkami. Učila ji, jak správně držet příbor, jakou vidličku či nůž má použít na jaké pokrmy, jak a o čem se má ve společnosti mužů bavit, koho má jak oslovit, kam si má sednout, kdy může odejít…
"Mami, už dost," zaprosila Džira, "myslím, že už to stačí. Jestli budeš ještě chvíli pokračovat, praskne mi z toho všeho hlava.
Její matka se na ni ostře podívala. Věděla, že je toho moc, ale ona to musí zvládnout. Když však viděla Džiřin smutný pohled, svolila: "No tak dobrá! Myslím, že si můžeme udělat přestávku. Mezitím se ti podíváme po vhodných šatech."
Džira zaúpěla. Už toho měla dost. Ještě chvíli a bude mít chuť vraždit.
Hodiny začaly odbíjet jednu hodinu po poledni. Sedm hodin. Už sedm hodin tu byla s matkou zavřená. Snad poprvé za tento den se těšila na zahájení večeře, protože konečně unikne řečem o etiketě, oblečení a podobných věcech. Džira však nakonec tyto myšlenky odhodila stranou
Šla do šatny, kde její matka převracela naruby snad všechny skříně, jen aby jí našla vhodné oblečení. Trvalo jí to přes dvě hodiny, než našla pro Džiru šaty, které byly podle jejích představ.
Po krušných chvílích, kdy si Džira musela zkoušet více jak dvacatery šaty, stála před matkou v šatech světle hnědé barvy sahajících až k zemi a v elegantních hnědých balerínách, které jí ladily s oříškovou barvou jejích očí.
Zbytek času před večeří strávily úpravou jejích vlasů do drdolu a dolaďováním znalostí z etikety. Pak už přišla ona slavná chvíle, zahájení večeře.
Otec si pro Džiru přišel osobně. Její matka nebyla na večeři pozvaná. To Džiru děsilo, protože bude jediná žena mezi dvěma muži. Vlastně mezi třemi, jak se později ukázalo.
Když sešli dolů, aby uvítali hosta, uviděla Džira muže dva. Zatvářila se zmateně.
Jeden z hostů si patrně jejího zmatku všiml, protože se lehce uklonil a dal se do představování: "Je mi velkou ctí se s Vámi seznámit. Jsem Ačaši Kukaroki."
Džira si ho pozorně prohlédla. Byl přesně takový jako v jejích snech. Od doby, kdy ho v osmi letech naposledy viděla, se moc nezměnil. Vlasy měl vyholené a jeho oči se leskly černou barvou. Jediné, co dokazovalo, že stárne, byly vrásky na čele. Také mu přibyla dlouhá jizva na levé tváři. Oblečen byl v krvavě rudé košili a v černých kalhotách.
"Dále bych vám chtěl představit svého přítele a spolupracovníka," dodával a Džiřin pohled se přesunul na druhého muže stojícího ve stínech, "pana Kamaziho Hokašiho."
Džiře se v tu chvíli málem chtělo začít skákat radostí. "Kamazi!" zvolala. Chtěla jít blíže k němu, ale on ji zpražil ledovým pohledem.
"Byl bych rád," řekl ostrým hlasem, "kdybyste mne pro příště oslovovala pane Hokaši."
Džiře po jeho slovech puklo srdce na milion kousků. Podívala se mu pořádně do obličeje. Ale ano, byl to on. Sice už neměl křídla, ale jeho obličej byl stejný. Jen jeho chování se změnilo. Už to nebyl ten milý, trochu tajemný Kamazi, který o ni pečoval v jeskyni. Teď to byl někdo zcela jiný. Nyní to byl pan Hokaši.
"Omluvte ji, pane," slyšela svého otce. "Ona má z tohoto setkání takovou radost, že ani neví, co mluví."
Probrala se až u stolu. Předtím byla tolik zaměstnaná svými myšlenkami, že ani nevnímala, co se děje.
Její otec byl nyní plně zabrán do rozhovoru s panem Kukarokim: "...myslím, že je to tak správné. Moje dcera je už dost stará na to, aby se mohla vdát. Šestnáct je podle mě pro to ideální věk. Její matce dokonce bylo teprve patnáct, když si mě brala. Proto máte mé plné svolení."
"A kdy hodláte tuto šťastnou událost uskutečnit?" vstoupil do hovoru pan Hokaši.
"Čím dříve, tím lépe," opověděl Džiřin otec.
"Máte pravdu, pane Dikamoši," souhlasil Ačaši. "Pokládám dvanáctého prosince za dostačující termín."
Tentokrát to už Džira nevydržela: "Otče, tento termín mi přijde příliš krátký. Chtěla bych se nejdříve s panem Kukarokim více seznámit."
"A jaký termín je pro tebe dostačující?" zeptal se jí otec.
"Tak nejdříve desátého ledna," odpověděla Džira.
"To nepřipadá v úvahu," odmítl tento návrh Ačaši. "Chci, aby sňatek s Vámi proběhl do konce tohoto měsíce."
Teď byla Džira bezradná. Vůbec nevěděla, co má dělat.
"A co čtyřiadvacátého prosince?" navrhl pan Hokaši. "Prý je to magický den, kdy se nemožné věci stávají skutečností."
Nastalo ticho. Všichni přemýšleli nad tímto datem. "Den, kdy se nemožné stává skutečností," znělo Džiře v hlavě. To by mohlo jít. Možná se opravdu stane nějaký zázrak a ona se tomu sňatku vyhne.
"Mně to vyhovuje," ozval se nakonec pan Kukaroki.
"Mně také," přikývla Džira.
"Tak ujednáno," usmál se pan Hokaši
Poté se ještě ujasňovali některé věci ohledně svatby. To Džiru však nezajímalo. Pořád musela myslet na Kamaziho a jeho podivnou proměnu. Co se s ním stalo?
Když po večeři odcházel domů, vypadl mu z kabátu papír. Volala na něho, že mu něco vypadlo z kapsy, ale on ji neslyšel. Nebo si to alespoň myslela.
Když ho pak rozložila, zůstala stát jako zkamenělá. Stálo na něm: Přijď zítra ve tři hodiny před úsvitem na kopec, kde jsme se poprvé setkali. Kamazi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama