5. prosinec

5. prosince 2013 v 5:00 | Rien Toute |  24.den
Džira potichoučku otevřela dveře na chodbu. Nikde nebylo ani živáčka. Po špičkách se vyplížila ze svého pokoje. Měla zhruba půl hodiny na to, aby se dostavila na místo setkání.

Plížila se ve stínech podél stěny. Když dorazila ke dveřím vedoucím ven z domu, otevřela je. Díky bohu se neozvalo ani jedno vrznutí. Rychle vyběhla na zahradu. Doufala, že ji nikdo nezpozoroval.
Venku bylo chladno. Vanul studený vítr, který si pohrával s jejími vlasy. Na trávě se v měsíčním světle třpytila rosa.
Džira se vydala na kopec, který se tyčil kousek za městem. Město sice bylo obehnáno hradbami, ale v nich existovala tajná dvířka. Znalo je jen velmi málo lidí, proto nebyla hlídaná.
Na ulicích se až na kočky nikdo nepotuloval. Když došla k tajným dvířkům, rychle jimi proklouzla ven. Teď už se nezdržovala schováváním. Nevěděla, kolik času jí ještě zbývá, a tak se rychle rozběhla k místu setkání.
Už tam na ni čekal. Tentokrát opět viděla jeho křídla, která částečně splývala s tmou. Díval se přímo na ni. Byla pro něj tak záhadná.
Džira přistoupila blíž k němu. "Kdo doopravdy jsi, Kamazi?" zeptala se ho.
"Zase začínáš přímočarou otázkou, ostatně jako vždycky," usmál se Kamazi. "Prosté ahoj by mi na začátek stačilo."
Džira zrudla v obličeji. Naštěstí však byla tma, takže si toho Kamazi nevšiml, nebo v to alespoň doufala. U něj si totiž nebyla jistá ničím. Pro jistotu ale raději na chvíli odvrátila obličej. Když se otočila zpátky, podívala se mu přímo do očí.
"Promiň," zašeptala, "já jen nevím, jak moc nebo jestli vůbec ti mám věřit. Včera jsi se ke mně choval úplně jinak, než když jsme se setkali poprvé. Netuším, co si o tom mám myslet. Tak teď se tě ptám znovu. Kdo jsi Kamazi Hokaši?"
Opětoval jí její pohled. Její oči se mu zdály neskutečně hluboké a tak moudré, jakoby snad ani nemohly patřit pouze šestnáctileté dívce.
"Tak dobře," ustoupil nakonec. "Chtěla si pravdu, tak tady ji máš. Jsem anděl," odpověděl jí, "jsem padlý anděl."
Džira však nebyla nějak překvapená. Čekala to. Čekala, že jí něco takového řekne. "A proč jsi spadl?" zeptala se ho nakonec.
"Klidně bych ti to pověděl, ale je to docela dlouhý příběh," odpověděl jí výmluvně Kamazi.
"To nevadí," namítla Džira. "Zatím máme spoustu času a já si ho mile ráda poslechnu."
A tak Kamazi vyprávěl. Vyprávěl o nebi, ale o jiném, než jaké si Džira představovala. To nebe bylo plné intrik a zrad. Kamazi dříve taky nebyl jiný. Dokonce pro jednu zradu byl z nebe vykázán na sto let.
Tehdy putoval po různých světech a začal chápat. Tehdy se změnil. Ale když se vrátil do nebe, byl obviněn z křivopřísežnictví a odsouzen. Z nebe ho tentokrát navždy vyhostili. Ten den však taky poznal ji.
"A co jsi dělal včera v domě mého otce s Ačašim?" vyzvídala dál Džira.
"Já jsem jeho nejvěrnější rádce," řekl.
Džira zalapala po dechu. Kamazi tedy skutečně stojí na straně nepřítele.
"Tedy, alespoň si to myslí," dodal ihned Kamazi, když uviděl její reakci. "Po mém návratu do nebe nepoznal, že jsem se změnil. Myslel si, že moje vyhoštění je jedna z dalších intrik mířených proti němu."
"Chceš tím říct, že Ačaši je padlý anděl?" podivila se Džira.
"Ne," zavrtěl Kamazi hlavou, "on je jejich pravý opak. Je to démon."
Džira nevěřila vlastním uším. Ačaši je démon a ona si ho má vzít. Proč?
"Teď je řada na mou otázku," přerušil její myšlenky Kamazi. "Kdo jsi Džiro Dikamoši?"
"Jak to myslíš?" nechápala ho Džira. "Jsem přece člověk. Co jiného bych mohla být?"
"Ne," zašeptal, nemůžeš být obyčejný člověk. Když jsem na tebe spadl, tak jsi přežila a tvá zranění nebyla nejvážnější. Dlouho jsem o tom přemýšlel a jsem si jist, že takový náraz by normální člověk nepřežil, nebo alespoň ne v tak dobrém stavu jako ty. Zajímavé také je, že i když tvá zranění nebyla tak závažná, stálo mě jejich léčení daleko více síl, než u obyčejných lidí. A navíc, kdybys byla obyčejný člověk, Ačaši by o sňatek s tebou neměl zájem."
"Kdo tedy jsem?" zeptala se Džira.
"To sám nevím," přiznal Kamazi. "Ačaši se mi s některými věcmi vůbec nesvěřuje. Ale rozhodně nejsi dcera svých rodičů. To sis nikdy nevšimla, že jim nejsi ani trochu podobná?"
Džira zavrtěla hlavou. Nad takovými věcmi opravdu nikdy neměla čas přemýšlet.
"To nevadí," pokračoval Kamazi. "Časem na tvůj původ určitě přijdeme. Tedy, pokud mě ještě budeš chtít vidět. Chceš se se mnou ještě setkat, Džiro?"
"Ano," odpověděla. "Myslím, že si toho máme ještě hodně co říct a," na chvíli zaváhala, "myslíš, že bys mě mohl naučit magii?"
"To nevím," řekl Kamazi po několika minutách přemýšlení. "Nevím, zda k tomu máš předpoklady. Ale možná to časem zjistíme."
"Kdy se tedy sejdeme?" chtěla vědět Džira.
"Zítra o půlnoci," zněla odpověď."
Džira kývla. Tento čas jí vyhovoval. Už se chystala k odchodu, když ji ještě něco napadlo.
"A Kamazi," zeptala se, "proč si vlastně jako datum svatby navrhl dvacátého čtvrtého prosince?"
"Protože ten den se otevírají brány do jiných světů a to Ačaši neví," usmál se Kamazi.
"Co to přesně znamená?" nechápala Džira.
"To se v pravou chvíli dozvíš," zaslechla Kamaziho.
Ještě chtěla něco dodat, ale on už zmizel. Džira nechápala, jak to mohl udělat tak rychle a nehlučně. Jak jí však došlo, Kamazi byl schopen udělat věci, které se jí až do teď zdály nemožné.
Začínalo svítat. Džira co nejrychleji běžela zpátky do města. Za patnáct minut už opět ležela ve své posteli. Spala zhruba tak tři hodiny, než ji vzbudila chůva.
Den probíhal vcelku klidně, avšak pouze do té doby, než jí přišel otec oznámit, že je na zítřejší den pozvaná do domu pana Kukarokiho. Prý aby se s ním lépe seznámila. Co bude dělat?
To pozvání musela přijmout, ale bude schopna s Ačašim normálně mluvit, když nyní ví, kdo doopravdy je? Ze všech těch otázek ji však nejvíce tížily dvě: Bude tam Kamazi? A když ano, tak jak se k ní bude chovat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama