6. prosinec

6. prosince 2013 v 6:00 | Rien Toute |  24.den
Začalo svítat. Džira stála před domem a čekala, až pro ni přijede rikša. Na sobě měla šaty zdobené obrázky rudých draků a vlasy jí matka stáhla do drdolu pomocí červených spon.

Třásla se po celém těle, protože ledový vítr si našel každou skulinu v jejím kabátě a našel si i cestu do jejích teplých kožených bot. Když konečně přijela rikša, Džira si do ní rychle nasedla, aby dál nemusela stát ve větru.
Cestou k domu pana Kukarokiho přemýšlela, jak se k němu má chovat. Jakmile rikša zastavila u jeho veliké rezidence, Džira vystoupila a zaplatila muži, který ji vezl. Pak přešla k obrovským dřevěným dveřím, které tvořily vstup do domu. Bylo na nich klepadlo, jímž zabušila do dveří.
Hned na to jí sluhové dveře otevřeli. Asi minutu po tom, co vstoupila do domu, ji přišel uvítat pan Kukaroki.
"Jsem ráda, že jste mě pozval," odpověděla, když jí vyjádřil svou radost z jejího příchodu.
Poté následovala prohlídka domu. Byl skutečně obrovský, stejně jako jeho zahrady. Měl přes třicet pokojů a pobíhaly zde desítky sloužících.
Později se k nim připojil i pan Hokaši. Džira se na pozdrav lehce uklonila, jak bylo v jejich zemi zvykem, a dál pokračovala v rozhovoru s panem Kukarokim. V hloubi duše však byla ráda, že Kamazi dorazil.
Když nastala doba oběda, čekalo ji další překvapení. Oběd se konal ve skleníku plném rostlin a pestrobarevných ptáků.
Tentokrát se však chtěla zeptat na něco jiného, než na velikost sídla.
"Slyšela jsem, že jste měl sedm manželek. Je to pravda?" pohodila jakoby jen tak mimochodem.
Ačaši zbystřil svou pozornost. Přemýšlel, odkud to tak může vědět. "Smím se zeptat, od koho jste to slyšela?" zajímal se.
"Ani nevím," pokrčila Džira rameny.
Ačaši si povzdechl. Nyní musel s pravdou ven. Věděl, že ta holka každou jeho lež pozná. Netušil, jak to dělá, ale vždy, když zalhal, ho na to opatrně upozornila. Musel tedy pravdivě odpovědět. Nebo alespoň částečně. "Ano, je to pravda. Měl jsem sedm manželek, ale postupně."
"A co se s nimi stalo?" vyzvídala dál.
"Zemřely," naoko posmutněl Ačaši. "Vždy to byla nějaká nešťastná náhoda."
"Nešťastná náhoda, nebo promyšlená vražda?" rýpla si do něj Džira.
To byla poslední kapka. Ačaši už to nevydržel a uhodil Džiru do obličeje. Ta ztratila rovnováhu a tvrdě spadla na zem. Levá tvář ji šíleně bolela. Nad sebou slyšela Ačašiho hlas: "Nikdo, ani ty ne, mě nebude obviňovat ze smrti mých manželek. Nezapomeň, že jí budeš taky, a až se to stane, patřičně tě za tvou drzost ztrestám."
Džira se postavila na nohy. Tohle bylo na ni příliš. "Ne," zašeptala, "já si tě nikdy nevezmu."
"Nebuď hloupá," okřikl ji Ačaši. "Dobře víš, že tvůj otec od tvého sňatku neustoupí."
"Uteču ti," řekla Džira.
"Přede mnou se nikam neschováš," zasmál se Ačaši.
"Tak řeknu lidem pravdu," začala vyhrožovat, "o tom kdo skutečně jsi."
"Nikdo ti neuvěří."
"Ale uvěří," nedala se odbýt Džira. "Možná nejdřív jenom pár lidí, ale časem jich bude přibývat."
"Když ani nevíš, kdo ve skutečnosti jsem," ušklíbl se Ačaši.
"Ale vím," odpověděla mu. "Ty jsi strůjcem všeho zla i jeho pán. Jsi démon, který nikdy neměl spatřit světlo našeho světa."
Nastalo ticho, které prolomil výkřik.
"Jak," nechápal Ačaši, "jak jsi na to přišla?"
"Vždycky jsem to cítila," řekla po pravdě Džira.
"Za to budeš trpět," zavřískal. "Hned teď!" Chytil Džiru pevně za ruku. Chtěla se mu vysmeknout, ale stisk byl příliš silný.
"Hokaši!" zavelel. "Vem ji do podzemí a tam ji nauč držet jazyk za zuby. Víš, co máš dělat. Jen ti doporučuji použít pro tentokrát rákosku."
Kamazi přikývl. Pevně chytil Džiru za rameno a táhl ji do sklepení.
"Pusť mě Kamazi," zaprosila ho, když si byla jistá, že poblíž nikdo není. Ale nestalo se tak. Nepromluvil k ní ani jedno slovo a dál ji vlekl před sebou.
Došli do místnosti, kde byly pouze holé stěny. Uprostřed ní stála lavice, přes kterou ji Kamazi zohnul. Nejdříve jí však poručil, aby se svlékla ze šatů, takže nyní na sobě měla jenom spodní prádlo. Ruce a nohy jí svázal k sobě tak pevně, že se ani nemohla hnout.
"Proč?" vykřikla, když konečně byla schopna mluvit. "Proč jsi mě zradil?"
Namísto odpovědi přišla rána. A pak další a další. Nesnesitelně to bolelo. Bylo jich tolik, že je přestala počítat. Už čekala další, když zvuk svištícího prutu najednou utichl.
Někdo ji odvazoval. Džira otevřela oči, které měla až do této doby pevně zavřené. Viděla Kamaziho, jak ji opatrně sundává z lavice. Oči se jí zaplnily slzami. Jak jí to jen mohl udělat?
Položil ji na zem. Chvíli poté ucítila na zádech snad stokrát větší bolest než předtím, po níž však přišla nekonečná úleva.
Vstala. Nyní už toho byla schopna. Šáhla si na záda. Neměla na nich ani jedno škrábnutí. Kamazi jí podal šaty, které si rychle oblékla. Hned potom ji dovedl chodbami do místnosti, která zřejmě sloužila jako pracovna.
Tam na ně čekal Ačaši. Džira by se na něj nejraději vrhla, ale nějaká neviditelná síla ji nutila zůstat v klidu. Sedla si tedy do křesla a dívala se do země.
"Podívej se na mě!" přikázal jí Ačaši.
Džira udělala, co chtěl. Podívala se mu přímo do očí. Pak už slyšela jenom slova: "Arese vernum imoriné."
Probrala se až ve svém pokoji. Vůbec si nevybavovala, co se ten den přihodilo. Měla ho jakoby v mlze. Šla na návštěvu k panu Kukarokimu. Poté seděli u stolu a i s Kamazim…
Kamazi! Ta vzpomínka jí projela jako nůž. Jak jen mohl? Jak ji mohl takhle zradit? Myslela, že je to její přítel, tak proč jí tohle udělal?

Byla půlnoc a Džira ještě nedorazila. Kamazi cítil, že je něco špatně. Už tu měla být. Měl pocit, že to nějak souvisí s tím kouzlem zapomnění. Něco se nepovedlo, ale co?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama