Konec podzimu

21. prosince 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Dnes máme konec podzimu a s ním přichází i další jednorázovka

Jako opařená, neschopná dělat cokoliv jiného, jsem si sedla na zem do hromady listí, která ležela u toho stromu. Moje mysl nebyla schopna přijmout to, co jsem nyní viděla. Oči se mi zaplavily slzami a zakryly tak tu hrůznou podívanou přede mnou.

"Krystiane," šeptala jsem pořád dokola, jako smyslů zbavená. Nemohla jsem pochopit proč. Proč jen mi ho vzali? Byli jsme spolu teprve pár měsíců a teď už je pryč. Navždycky. Nezbylo mi nic víc než vzpomínky.
Měl mi to, sakra, říct. Proč jsem se to dozvěděla tak pozdě? Mohla jsem ho zachránit. Stačilo by přece, kdyby mi jenom řekl, že nemůžeme spolu být navždy. Měl mi zabouchnout dveře, když jsem na ně poprvé klepala. Neměli jsme se nikdy poznat. Proč jsem jenom byla líná jít do obchodu pro tu pitomou mouku? Kdybych to udělala, bylo by teď všechno úplně jinak…

Až moc pozdě mi došlo, že nemám další mouku na zásmažku. Už jsem měla rozvařeno a obchod nebyl tak blízko, abych tam mohla rychle zaběhnout. Jedinou nadějí tedy byli sousedé. Nebydlela jsem tu až tak dlouho, abych někoho z nich důvěrněji znala, ale naproti mně bydlela docela milá paní, takže jsem se rozhodla to zkusit u ní.
Nazula jsem si boty a zaklepala u jejích dveří. K mému překvapení tam však místo té milé paní stál nějaký muž.
"Promiňte," vykoktala jsem, "asi jsem si spletla dveře. Já hledám paní Dostálovou."
Mužova tvář zůstala nehybná. Už jsem se chtěla otočit a odejít pryč, když najednou promluvil: "Ne, nespletla jste si dveře. Paní Dostálová se odstěhovala. Já tu bydlím teprve od včerejška. Co potřebujete?"
Trochu mě to zaskočilo. "Jenom trochu hladké mouky, jestli máte," vypravila jsem ze sebe nakonec.
Muž se usmál a zmizel za dveřmi. Po chvíli se objevil a v ruce svíral jeden balíček mouky.
"Stačí vám to?" zeptal se.
"Bohatě," odpověděla jsem, "moc vám děkuji."
"Nemáte zač." S těmito slovy odešel zpátky do útrob svého bytu a zavřel za sebou dveře.
Já si to vykročila taky zpátky. Přemýšlela jsem nad tím, jak rychle se mění osazenstvo paneláku. Vůbec jsem si všimla, že by se tu někdo stěhoval. To je ale asi normální, vzhledem k tomu, kolik mám práce s vysokou školou.
Když jsem byla zpátky v bytě, dala jsem se opět do vaření. Dělala jsem sekanou s rajskou omáčkou, do které jsem právě potřebovala tu mouku na zásmažku.
Vaření uběhlo celkem rychle. Během hodinky bylo navařeno a já se mohla naobědvat. Trochu mi ujela ruka s množstvím, jak se ovšem stávalo vždycky, když jsem vařila jen pro sebe. Tak mě napadlo, že bych mohla donést něco z toho sousedovi, když mi teda půjčil tu mouku.
Vzal jsem hrnec, ve kterém to všechno bylo, a z bytu vykročila k jeho dveřím. Zaklepala jsem na dveře a čekala, jestli mi někdo otevře. Když k bytu vykoukla jeho hlava, usmála jsem se.
"Tohle je pro vás za to, že jste mi půjčil mouku," řekla jsem.
Udiveně se na mě podíval "Děkuju."
"Opravdu nemáte za co," odvětila jsem a zamířila zpátky ke svému bytu.
Následující den mi donesl hrnec zpátky a zeptal se mě, jestli bych s ním někam nezašla. Přijala jsem to. Tenkrát mě nenapadlo, že se do něj zamiluji, ani že to bude právě on, kdo kvůli mně zemře.

Seděla jsem tam dlouho. Slzy z očí mi už přestaly téct a jediné, na co jsem se zmohla, bylo zírat na něj. Jak někdo mohl vzít život? A proč právě jemu? Tehdy měl pravdu, když říkal, že mě nikdy neměl potkat. Že mě nikdy neměl milovat. Kdyby té lásky nebylo, možná by ještě žil…


Sedla jsem si na postel a brečela. Už jsem nemohla. Milovala jsem ho, ale on mé city neopětoval. Dnes jsem mu to řekla a jediné, čeho jsem se dočkala, byla jeho kamenná tvář a slova, že to nejde. Jak jsem mohla být tak hloupá?
Dveře od mého pokoje zavrzaly ve znamení, že někdo přišel, ale já to nevnímala. Všechno mi teď bylo jedno. Ani když se dotyčný usadil na postel vedle mě, neprojevila jsem o něj zájem. Mé tělo se otřásalo vzlyky a já s tím nehodlala bojovat. Potom mě ten někdo objal. To mě překvapilo, takže jsem konečně vzhlédla. Mé překvapení ještě vzrostlo, když jsem uviděla, kdo to je.
"Krystiane," zašeplala jsem. "Co tu děláš?"
Usmál se tím svým šibalským úsměvem a potom si mě ještě víc přitáhl k tělu.
"Napravuji svou chybu," odpověděl mi.
"Myslela jsem, že už mě nechceš ani vidět."
"Udělal jsem chybu," povzdychl si. " Nemělo se to stát. Neměl jsem tě potkat a už vůbec jsem tě neměl začít milovat."
Udiveně jsem vzhlédla. Řekl mi, že mě miluje, a přitom říká, že je to chyba. Co si o tom mám myslet?
Jako by vycítil mé rozpoložení, se ke mně přitiskl, jak jen to šlo, a začal mě hladit po zádech.

Začalo sněžit. Sněžilo tak hustě, že vločky začaly vytvářet souvislou bílou clonu. Přisunula jsem se k němu blíž. Toužila jsem po jeho tělesném teple, tak proč jen byl tak studený? Teprve teď jsem si vzpomněla na jeho slova. "Jen do podzimu," řekl tenkrát, než mě poprvé políbil.

Bylo mi příjemně. Už dlouho jsem nebyla s někým v tak těsné blízkosti. Teplo jeho těla bylo tak příjemné.
"Jak si to myslel s tou chybou?" zeptala jsem se i přes to, že jsem se bála, že mě pustí ze svého objetí.
"To, že tu nebudu věčně."
Zasmála jsem se. "To tady nebude nikdo."
"Já vím," řekl, "ale já tady budu jen do podzimu."
Chtěla jsem se ho zeptat na víc, ale to už se ke mně sklonil a začal mě líbat.

Nevnímala jsem zimu, která se mi postupně dostala do celého těla. Důležitý byl pouze on, jeho nehybné tělo, které nyní leželo přede mnou.
Někdo mě vzal za ramena. Nevnímala jsem ho. Nebyl pro mě důležitý. Teprve, až když se mě pokoušel odtáhnout pryč, jsem se začala slabě vzpírat.
"No tak," pokoušel se mi ten člověk domluvit, "jestli tu zůstaneš ještě o minutku déle, tak zmrzneš."
"Je mi to jedno," zašeptala jsem, "já chci být s ním."
"Vždyť jsem tady," ozvalo se mi za zády.
Překvapeně jsem se otočila. Když jsem ho uviděla, přemýšlela jsem, jestli to není jen nějaký sen, nějaká halucinace způsobená zimou. Vždyť přece pořád ležel tady, v závěji sněhu.
"Jak ses…" nemohla jsem pochopit.
"Dostal sem?" dokončil za mě otázku. "To ti povím potom. Nejdříve musíš do tepla."
Když mě vzal za ruku a pomohl mi se postavit, už jsem mu neodporovala. Přehodil přese mě svůj kabát a vedl mě pryč. To, co si dál pamatuji, je, že jsem seděla před krbem a on mi podával horký čaj.
"Napij se," pobídl mě. "Je moc dobrý."
Udělala jsem, co mi řekl. Bez jakýchkoliv protestů jsem do sebe začala lít tu horkou tekutinu, aniž bych zaznamenala její chuť. Když byl hrnek prázdný, bylo mi už značně lépe. Dokonce jsem dokázala rozumně přemýšlet.
"Jak to, že nejsi mrtvý?" zeptala jsem se ho po chvilce.
Povzdechl si. Znala jsem ho dost dlouho, abych pochopila, že se o tom se mnou bavit nechce. Ale musel. Z tohohle se nevykroutí.
"V tomto nemáš pravdu," oznámil mi. "Já jsem mrtvý. Po tento svět už ano. Můžu ti vysvětlit jen to, že nepocházím z této doby. Že jsem měl splnit jeden úkol a do podzimu se vrátit. Pak jsi ale přišla ty. Obrátila jsi mi život na ruby, dala mu nový smysl, ale není způsob, jak to vyvrátit. Před tím jsem tě varoval a ty jsi neposlechla. Nyní nadešel čas. Musím odejít. Navždy."
Oči se mi zaplnily slzami. Jak jen to může být možné? Já ho znovu našla, abych ho podruhé, tentokrát definitivně ztratila.
"Neplač," snažil se mě utěšit, "není všem dnům konec. Jednou v budoucnosti se určitě shledáme."
"Slibuješ?" zeptala jsem se.
"Slibuji."
Přikývla jsem. Alespoň nějaká naděje. Ještě naposledy mě objal a políbil. Toužila jsem s ním tak zůstat snad na pořád, ale on se nakonec odtrhl a poodstoupil.
"Musím už jít," řekl.
Smutně jsem se usmála. "Sbohem," rozloučila jsem se.
"Ne sbohem," opravil mě, "ale na shledanou. Na shledanou v budoucnosti." S těmi slovy zmizel v pronikavé záři.
Ještě dlouho jsem tam stála a přemýšlela o jeho slovech. O budoucnosti a o tom, co mě v ní čeká. O tom, zda ho ještě vůbec někdy uvidím. Přece mi to slíbil.
Tolik jsem si přála, aby slib dodržel. Abych ho ještě někdy uviděla. "Nemá cenu se trápit pro věci, které byly," vybavila jsem si to, co mi jednou říkal. "Měli bychom spíš přemýšlet nad věcmi, které jsou a teprve budou."
Usmála jsem se. Poprvé po dlouhé době byl ten úsměv upřímný. Věděla jsem, že v tomhle měl pravdu. Nemá cenu přemýšlet nad minulostí, která nejde změnit. Důležité je jít dál svou vlastní cestou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sante Sante | 29. května 2014 v 7:48 | Reagovat

to me chytlo u srdce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama