Provokace

1. prosince 2013 v 23:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Upozornění: Tato povídka obsahuje zvýšené množství erotických prvků

Už byla tma. Dole pod ním zářily desítky pouličních lamp, ale tady ne. Tady člověk mohl vidět hvězdy.

Čekal. Už zase. Nijak moc ho to nepřekvapovalo, ale začínalo mu to vadit. Pokaždé se zpozdila. A bylo jedno, jestli o minutu nebo o čtvrt hodiny. Nikdy nedokázala přijít včas.
Vadilo mu to. Jak si to vůbec mohla dovolit? Jak mohla obyčejná smrtelnice nechat čekat čaroděje? Pořád nedokázal pochopit, proč se s ní schází. Co je na ní tak zvláštní, že je ochoten s ní mluvit? Přesto se však nemohl otočit a odejít. Bál se, že kdyby to udělal, tak by si ublížila. Byla toho schopna. Naposledy, když se něco podobného stalo, tak ji našel doma v kaluži krve. Měl co dělat, aby ji udržel na živu. Proto tedy s pohledem upřeným na město pod ním dál čekal na její příchod.
Netušil, kolik času uběhlo, když konečně přišla. Její světlá pleť ostře kontrastovala s okolní temnotou. Vlasy měla rozcuchané, ostatně jako vždycky a vzhledem byla skoro zosobněním dětské nevinnosti. Při tom pomyšlení ho bodlo u srdce. Vypadala tak mladě. Když ji viděl poprvé, tak tipoval její věk tak na dvanáct, nanejvýš třináct let. Teď už ale věděl, že se mýlil. O čtyři roky. Před měsícem oslavila sedmnácté narozeniny.
A on měl skoro šestadvacet. Pořád by tedy pro něj měla být malým dítětem. Tak proč tomu tak nebylo? Proč při pohledu na ni viděl člověka, které se mu v mnoha věcech mohl rovnat, ba i v některých byl daleko vyspělejší, než on? Proč se při každém jejich loučení bál, že už ji nikdy nespatří?
Poprvé ji uviděl před půl rokem. Tenkrát byla zima a na náměstí se rozsvěcoval vánoční strom. Pomáhala dětem psát vánoční přání, které pak vhazovaly do schránky u stromku. Měla na sobě jen mikinu, jako by vůbec necítila zimu a zářivě se na kolemjdoucí usmívala. Nevěnoval jí pozornost. Pro něj byla jen další obyčejný člověk, který nestál za zmínku. Měl na práci důležitější věci, než se zajímat o nějakou malou holku.
Podruhé se s ní setkal za dva dny v parku. Opět na sobě měla pouze mikinu, to se nezměnilo. Její výraz byl ale od toho minulého značně odlišný. Už se neusmívala. Jen koutky rtů měla mírně zdvižené vzhůru, ale spíš v náznaku ironie, než radosti. Její oči pak byly chladné, bez jakýchkoliv emocí. Připomínala anděla. Anděla smrti.
Tentokrát s ní už promluvil. Něčím ho zaujala. Čím přesně to bylo, to netušil doteď. Zato věděl, že nyní si jí váží daleko více, než tehdy. Jak by taky nemohl mít v úctě člověka, který bere život stále optimisticky i přes to, že mu umřel mladší bratr, jeho rodina se rozpadla, vlastní matka ho nenáviděla, byť to nebyla jeho vina, a ve škole byl šikanován. Jak by takového člověka mohl jen tak opustit a nenabídnout mu pomocnou ruku?
"Už zase jdeš pozdě," neodpustil si uštěpačnou poznámku, když stanula přímo před ním.
"Já vím," řekla prostě.
"To se mi ani neomluvíš?" podivil se.
"A měla bych?" provokativně se na něj usmála tím svým úsměvem já nic, já muzikant.
Povzdechl si. Už zase to začínalo. Byť tuhle holku někdy velmi obdivoval, tak někdy ho vážně štvala.
"Hodláš mě takto provokovat dlouho?" zeptal se chladně.
"Co myslíš?" opáčila drze.
"Myslím, že jestli se m hned neomluvíš, tak se něco stane."
"A co?" dobírala si ho dál.
Tušil, kam tím směřuje. Ne, že by ho to až tak překvapilo, ale docela i tak to nechápal. Jak jen může…?
"Tak ti dám na zadek!" prohlásil
Všiml si, že se jí rozšířily oči a prohloubil úsměv. Vypadala, že přemýšlí, ale měl podezření, že odpověď měla už předem naplánovanou.
"To beru," řekla nakonec
Přikývl. Tohle čekal.
"Pojď za mnou," vyzval ji nakonec a dal se na cestu ke svému bytu.
Neohlížel se, jestli za ním jde nebo ne. Pořád měla na výběr. Ale v hloubi duše věděl, že ho bude následovat. Vybavil se mu jejich poslední rozhovor.
"Jednou si mi říkala, že máš své temné stránky," začal tehdy.
"Ano, to říkala," potvrdila mu.
"A prozradíš mi je teď?" zeptal se.
"Já nevím…" rozpakovala se.
A přece to z ní dostal. To, že se jí líbilo, když jí někdo působil fyzickou bolest. Byla masochistka. Stejně jako ona z něj dostala, že on je sadista. Zajímavá kombinace. Doteď úplně nevěřil, že je to pravda. Mohla mu lhát. Ale proč by to dělala?
To je jedno, okřikl se v duchu. Dneska to zjistí. Nemá cenu nad tím přemýšlet. Teď už ne. Svou pozornost obrátil zpátky k ní. Šla těsně vedle něho, zřejmě zabraná do myšlenek stejně, jako před chvílí on. Vůbec se nezeptala, kam jdou. Došlo mu, že do něj musela vložit opravdu velkou důvěru. Obdivoval její odvahu. Jaká jiná holka by šla s chlapem, kterého skoro vůbec nezná, k němu do bytu s tím, že on jí tam dá na zadek. Měl chuť ji obejmout, ale neudělal to. Měl pocit, že by se zatím měl jakémukoliv tělesnému kontaktu s ní vyhnout. Netušil proč. Ale své intuici věřil.
Během dalších pěti minut byli na místě. Vytáhl si z kapsy klíče a odemkl.
"Vyzuj se a pojď dál," vyzval ji.
Bez jediného slova udělala, co jí řekl. Zavedl jí do kuchyně.
"Čaj?" zeptal se.
"Stačí voda," odpověděla.
"Dobře," přikývl a začal hledat v polici dva hrnky. Když je konečně našel, do jednoho napustil vodu a podal jí ho. Sám si pak z konvice nalil čaj.
Posadil se ke stolu. Ona udělala to samé. Všiml si, že je nervózní. Pořád jezdila po okraji hrnku prstem a dívala se do země.
"Ještě pořád se můžeš obrátit a jít domů," navrhl jí.
"Ne!" řekla rázně, i když docela potichu. "Chci to zkusit. Zkusit se má přece všechno."
Bylo to už podruhé za ten den, co si říkal, jak je statečná. Povzbudivě se na ni usmál. Počkal, dokud nevypije vodu. Pak ji zavedl do ložnice.
"Svlékni se!" poručil jí, jakmile za sebou zavřel dveře.
Bylo vidět, že se jí do toho moc nechce. Přesto ho však poslechla. On si mezitím sedl na postel a pozoroval ji. Počínala si dost neohrabaně. V hlavě si zapsal, že tohle jí bude muset donutit dělat častěji, ať se zlepší.
Když byla hotová, tak jí přikázal, ať se mu přehne přes koleno. Pak začal. Nejdřív ji přes zadek pleskl jen tak zkušebně, aby viděl, jak zareaguje. Neozvalo se nic. Žádný výkřik ani zalapání po dechu. Jen její půlky se stáhly k sobě.
Počkal, až se zase uvolní. A potom už jel naostro. Dal jí takhle asi třicet ran. Prdelku měla pořádně červenou, ale podle jejích reakcí usoudil, že jí to až tak nebolí. Za celou dobu totiž jen jednou sykla bolestí a pořád pěkně držela. Usoudil, že by to chtělo těžší kalibr. Z kalhot si tedy vytáhl pásek.
"Teď budeš počítat," řekl jí. "Do dvaceti. Když to spleteš, budu muset začít od začátku."
"Dobře," zašeptala.
Cítil, že je napjatá jak struna. Zkusmo jí šáhl do rozkroku. Byla vlhká. Takže mluvila pravdu. Nad tím zjištěním se pousmál. Náhoda je někdy opravdu nevyzpytatelná.
Tentokrát už se to neobešlo bez občasných výkřiků. Páskem to viditelně bolelo víc. Ale v počítání se nespletla a chovala se velmi ukázněně. Skoro vůbec sebou necukala a ani jednou se ráně nepokusila vyhnout. Když skončil, měla prdel totálně zmalovanou a tekla jako řeka.
"Hodná holka," pochválil ji a pak ji pohladil po vlasech.
Sám ji zvedl ze svých kolen a položil na postel. Chtěl vidět její výraz ve tváři. Vypadala trochu ztrhaně, ale přesto se usmívala.
"Jaké to bylo?" chtěl vědět.
"Fajn," odpověděla. Bylo to jediné, na co se zmohla.
Rukou jí přejížděl po ňadrech. Říkal si, jak hebkou má kůži. Hrál si s jejími bradavkami, dokud nebyly úplně ztvrdlé.
"Copak s tebou jen udělám?" přemýšlel na hlas.
Cítil, jak se jí zrychlil tep. Věděl, že myslela, že už bude konec. Ale ne. Měl v plánu si s ní ještě pohrát. Copak snad mohl dopustit, aby si ona užila a on ne?
Pevně jí stiskl pravé ňadro. Zalapala po dechu, což mu na tváři vykouzlilo drobný úsměv. Druhou rukou jí dal do rozkroku.
"Vždyť ty tečeš jako nějaká nadržená fena. Měla by ses stydět," napomenul ji a káravě ji plácl přes kundičku. Výsledkem bylo, že začala téct ještě víc.
"No," mlaskl nespokojeně. "Jak vidím, tak si nedáš říct. Budu s tím muset něco udělat." S těmito slovy jí jedním prstem zajel dovnitř.
Vykřikla. Byla ještě panna a tohle ji asi hodně bolelo. Jemu to ale bylo jedno. S velkým uspokojením začal pohybovat prstem dovnitř a ven, zatímco dívka měla tvář zkřivenou bolestí. Chtěla se odtáhnout, ale on ji druhou rukou pevně držel, takže se nemohla nějak výrazně pohnout.
"Uvol ni se," zašeptal. "Za chvilku se ti to bude líbit, uvidíš."
Měl pravdu. Za pár minut už byla zcela klidná a začala slastně vzdychat. Tehdy usoudil, že už to stačí.
"Vidím, že jsi celá rozpálená," konstatoval při pohledu na její rudý obličej. "Měl bych tě trochu zchladit."
Nechal ji chvilku vydechnout, zatímco si šel do kuchyně pro led. Když přišel zpátky, našel ji na posteli s očima zavřenýma, jakoby spala. Pochyboval ale, že je tomu tak doopravdy. Potichu se k ní připlížil a vyndal ze sklenky jednu ledovou kostku. Tiše, nejvíc jak to jen dokázal, jí ji dal přímo do pupíku.
Samým překvapením vyjekla. A přitom tu kostku shodila.
"Podívej, co jsi udělala!" vynadal jí. "Teď budu muset začít od znova."
"Já se omlouvám," vykoktala ze sebe a pokusila se tu kostku zvednout z postele.
"Ne!" řekl. "Já sám. Ty se ani nehni."
"Dobře," špitla.
Tu kostku zvedl a dal ji zpátky do sklenice. Místo ní vytáhl větší, ne tak roztátou. Opatrně ji přiložil na stejné místo, jako tu předchozí a pak se opět začal věnovat jejím prsům.
"Ani se nehni. Jestli ta kostka spadne, tak dostaneš na zadek, ale tak, že si na něj týden nesedneš," pohrozil jí.
Znovu si začal hrát s jejími bradavkami. Kroutil je a tahal a jí se to líbilo. Už zase tekla. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že ji bude dráždit tak, až se přece jen pohne a on jí bude muset naplácat, ale pak to zavrhl. Jindy. Na poprvé ji nechtěl moc trestat.
Za chvilku tedy přestal a jenom ji něžně hladil po vlasech. Jednou rukou se pak zatoulal k její kundičce a jemně ji tam masíroval. Kostka ledu mezitím roztála.
"Chceš to zkusit?" zeptal se jí.
"Jo," zašeptala. I když moc přesvědčivě to neznělo. Ale bylo na ní vidět, že ví, co má na mysli a že je plně rozhodnuta do toho jít.
Sundal si kalhoty i trenýrky. Povzbudivě se na ni usmál.
"Neboj se, bude to v pohodě," uklidňoval ji.
Ani si ho nemusel honit. Už teď mu stál v pozoru, připravený do akce.
"Roztáhni nohy," instruoval ji.
"Počkat," zadržela ho. "A co kondom?"
Ta poznámka ho rozesmála.
"Jsem čaroděj," vysvětlil jí. "Zajistit to, aby se mé sperma do tebe nedostalo, je opravdu to nejmenší"
"Dobře," přikývla. Už vypadala docela klidně.
Bez dalších řečí roztáhla nohy a on do ní mohl konečně proniknout. Křičela, když se do ní dostával, ale on nepolevoval. A pak už byl konečně v ní. Začal se pomalu pohybovat dopředu a dozadu. Pak zrychlil. Přirážel stále tvrději a tvrději, dokud nedosáhl orgasmu. A ona s ním.
Ještě dlouho leželi v posteli, přituleni k sobě. On byl pořád v ní. Když se z ní konečně dostal, všiml si, že je povlečení pod nimi od krve. A ona také.
"Musím tě umýt," řekl.
Tázavě se na něj podívala.
"Jsi celá od krve," vysvětlil jí, i když tušil, že její nevyslovená otázka se spíš týkala toho, že ji bude umývat on. O tom ale nehodlal diskutovat.
Nejdřív v koupelně napustil vanu. Pak ji do ní v náruči odnesl. Překvapilo ho, jak je lehká. Jemně ji umyl houbou. Nejdříve prsa, břicho a nohy, potom ruce a záda. Nakonec jí i opatrně opláchl kundičku. Nebránila se.
Potom ji vytáhl z vany a celou do sucha utřel. Přitom si detailně prohlížel tělo. Byl rád, že jediným pozůstatkem dnešního řádění byla menší modřina na zadečku. Takhle nebude muset nikomu nic vysvětlovat, kdyby ji náhodou viděl nahou. Navíc za pár dní už po té modřině nebude na jejím tělu ani památky.
"Chceš něco na jídlo?" zeptal se jí.
Zavrtěla hlavou. "Měla bych za chvilku být doma," řekla místo toho, aby mu odpověděla.
"Dobře," přikývl. "V tom případě by ses měla jít obléct."
"Já vím," zašeptá a jde si do ložnice pro věci.
On zatím zůstává v koupelně. Kalhoty už má na sobě. Oblékl si je, když šel napustit vanu. Přemýšlí, co se jí teď zrovna honí v hlavě. Je dost zaražená. Zlobí se na něj? A když ano, mělo by ho to vůbec zajímat? Byla to její vlastní volba. Nemusela s ním chodit. A on přece mohl mít jakoukoliv ženu, kterou si zamanul. Přesto ho právě ona fascinovala. Co k ní vůbec cítí? Tím si nebyl jistý. Slovo milovat se mu zdálo příliš silné, než aby ho v jejím případě použil. Ale měl ji rád. To rozhodně.
Když se znovu objevila u dveří koupelny, už byla oblečená. Nesměle se na něj usmála a on jí úsměv opětoval.
"Půjdeme?" zeptala se.
"Půjdeme," přitakal.
Doprovodil ji až domů.
"Zopakujeme si to někdy?" zeptala se, když stáli u vchodových dveří.
"Možná," odpověděl neurčitě. "Víš přece jak to se mnou je. Jednou můžu zmizet a ty už mě nikdy neuvidíš."
"Vím," povzdychla si smutně. "Ale přála bych si, aby ses se mnou alespoň rozloučil, než navždy zmizíš z mého života."
"Rád bych ti to slíbil, ale pak bych měl obavu, že tento slib nedodržím," řekl omluvně.
"Já vím," zašeptala. "Už si s tím nelam hlavu. Děkuji ti za ten večer. Byl jedinečný."
"To já děkuji tobě. Opatruj se." Na rozloučení ji krátce objal.
"Sbohem čaroději," zamumlala.
"Nashledanou," opravil ji s úsměvem.

Ještě jednou ji pohladil po vlasech a pak se vydal zpátky domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama