Štědrý den

24. prosince 2013 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Venku chumelilo a vše vypovídalo o tom, že přichází Vánoce. Byla už tma a já seděla za oknem a sledovala tu sněhobílou nádheru. V duchu jsem si představovala anděly, jak se na mě zpod oblaků dívají a na tváři jim hraje úsměv.

Najednou mi ale chuť Vánoc zhořkla. Věděla jsem, že tam jsou. Vždycky tam byli. Nemuseli být v nebi, ale někde byli. Andělé existovali, ale já neměla žádný důkaz. Kdybych řekla, že jsem je jednou viděla, všichni by se mi vysmáli. Byla to však pravda. Opravdu jsem jednou viděla anděla.
Tehdy v noci, když mi bylo smutno. Mé slzy promáčely celý polštář a ani to jim nebylo málo. Tehdy ke mně přišel oknem a snažil se mě utěšit.
Tentokrát tu však nebyl. Možná kvůli tomu, že mě nesžíral jen smutek, ale i zlost. Zlost na tu nevíru lidí. Zlost na to, že jsou slepí.
Pak jsem se oblékla a šla jsem na půlnoční mši. Ne, že bych byla takový věřící, abych si to nemohla odpustit. Šla jsem tam jenom proto, že jsem tam hrála na flétnu. Při kázání faráře jsem pak přemýšlela, zda jsou opravdu andělé posly božími. Nevěřila jsem tomu. Jasně jsem si pamatovala, že tyto bytosti se objevili i v řecké a římské mytologii dávno před křesťanstvím. Ne sice pod názvem andělé, ale význam to mělo stejný.
Po mši jsem se sbalila a vydala se k domovu. Cestu jsem si zkrátila přes pole, i když rodiče by asi nebyli z této zkratky zrovna nadšení. A pak jsem ho najednou uviděla. Seděl na stromě a rozhlížel se po krajině. Rozběhla jsem se k němu. Netušila jsem, jestli to byl ten stejný, ale to bylo jedno. Hlavně že jsem ho znovu mohla spatřit.
"Tak už jsi tady," suše konstatoval, když jsem k němu přišla bez jediného pohledu na mě.
"Ano, jsem," bázlivě jsem mu odpověděla.
"Proč si s tím nedáš pokoj?" nechápal. "Proč nás pořád musíš k sobě volat?"
"Volat?"
"Pořád nad námi přemýšlíš," vysvětloval mi. "Chceš nás vidět. Tvé myšlenky se pořád dokola šíří světem a my je slyšíme. I když chceme mít klid, tak ty si nedáš pokoj a vysíláš je dál."
"Tak to promiňte," omluvila jsem se. "To jsem vážně nechtěla."
"Neomlouvej se," mávl rukou, "stejně to máš jedno. Takových jsou tisíce. Jenom ty jsi měla ty myšlenky tak silné, že jsme s tím museli něco dělat."
"A co dělat?"
"Vysvětlit ti, že ne vždy je dobré vidět všechno. Že to, proč se obyčejným lidem neukazujeme, má svůj význam. Jak by se totiž asi smířili s tím, že existuje něco víc, než oni. Že nejsme posly bohů, ale že jsme sami o sobě tak mocní, že se bohům můžeme rovnat? Skus o tom popřemýšlet. Možná ti potom dojde, proč to vlastně všechno tak je."
Ani jsem mu nestihla odpovědět. Když dořekl poslední větu, zmizel. A já potom ještě dlouho přemýšlela nad tím, co mi tím chtěl sdělit.
Nějaký čas mi to trvalo, ale pak mi to došlo. Došlo mi to, že kdyby lidé poznali něco víc, než dosud je, tak by to celý náš svět vyvedlo z rovnováhy. Že někteří by chtěli být mocnější, zatímco jiní by ztratili víru. Víru v to, že je něco nad nimi, co bdí nad jejich životy a co jim může pomoci v těžkých chvílích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sante Sante | 29. května 2014 v 4:33 | Reagovat

dobre....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama