Už ani nevím, kdy jsem tuto báseň psala. Jen vím, že je to dávno...
Růže zvadla.
Ptáci na jih si odlétli.
Váza ze stolu spadla
a její střepy se kolem rozlétly.
Andělu křídla trhají.
On bolesti vzdoruje.
Ta pírka z nebe padají.
Jsou to jediné, co s nebem nás spojuje.
A jeho slzy zem smáčejí,
slzy náhlé bezmoci.
A mraky je po obloze vláčejí
Říkají, že už není mu pomoci.
A on z té velké výšky padá
bez pomoci, bez křídel.
Byla to však od něj zrada,
že chtěl žít bez pravidel?





Ahoj,beru na vědomí změnu adresy blogu :)
Bria