Láska

24. ledna 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Ten večer byl pohodový, ostatně jako každý, který trávili spolu.

S ním se cítila jako nikdy v životě. Konečně si přišla normální, obyčejná, stejná jako všichni její vrstevníci. Dělala s ním normální věci. Dívali se na filmy, chodili po venku, sem tam zašli na večeři. Žádné noční pochůzky, žádné hodiny trávené na střelnici, žádné cvičení sebeobrany. Prostě konečně normální život.
Nyní ležela na gauči s hlavou položenou v jeho klíně a sledovala poslední minuty Pána prstenů: Návrat krále. Bylo to poprvé, co ten film viděla celý. Předtím na to neměla čas.
On ji mezitím hladil po vlasech. Pak se jeho ruka přesunula níž a nakonec zajela do jejích kalhotek.
"Hmm," zavrněla spokojeně.
"Líbí se ti to?" vyzvídá.
"Jo," potvrzuje.
"Svlékni si tričko," zaprosí a ona mu v tom ráda vyhoví. On jí pak jednou rukou zkušeně rozepíná podprsenku. Kolikrát už tohle asi dělal? Přemýšlí v duchu. Když jí ale začne stahovat kalhoty, na podobné myšlenky zapomíná. Sundává mu tričko a začíná se tulit k jeho obnažené hrudi.
"Počkej," zaráží ji jemně. "Ještě kalhotky."
Vstává a dává mu prostor, aby jí je sundal. K tomu se ale už nedostane. Najednou se ozývají otevírající se dveře. A do pokoje se vřítí on. Boris.
"Co tu sakra děláš?" zavrčím na něj.
"Spíš já bych se měl ptát, co tu provádíš," odpálkuje ji chladně a jeho oči ji probodávají pohledem plným hněvu.
"To tě nemusí zajímat," procedí skrz zaťaté zuby. "Nejsi můj otec."
Jeho obličej je plný zloby. Neskrývá ji. A ona z něj dostává strach.
"Na, oblékni se!" poručí ji a hodí jí tričko, které ještě před chvíli leželo na zemi. "Nebudeš tu pobíhat nahá. Ne před ním!" A jeho pozornost se stáčí k Pavlovi.
"Co sis od toho kurva sliboval? Takhle ji dostat do postele jako nějakou lacinou děvku."
"Neudělal jsem nic, co by ona nechtěla," odpovídá Pavel dopáleně a hrdě čelí jeho zuřivému pohledu. "A kdo vůbec jsi, že tohle říkáš? Kdo ti dal právo jí takto poroučet?"
"Ty bastarde…"
"Tak dost!" zaráží oba dva dřív, než se stačí ještě víc urazit a vrhnout se na sebe. "Borisi, je to můj přítel a nechci, abys ho nadále urážel. Pavle, děkuji ti za podporu, ale tohle si musím vyřídit sama."
Pavel si vztekle obléká tričko. "Tak zatím," dlouze ji líbá na ústa, zatím co ho Boris vraždí pohledem.
"Jestli jí něco uděláš, tak si tě najdu," vypouští ze své pusy výhružku ještě předtím, než se za ním definitivně zavřou dveře. Nyní už jsou s Borisem sami. A ona opět začíná cítit strach.
"Pojď blíž!" přikazuje jí a ona to bez váhání udělá. Dívá se mu přímo do očí. Do těch krásných, studených, modrých očí.
"Proč jsi to udělala?" ptá se a ona najedenou začíná pociťovat zlost. Kdo je on, aby jí něco přikazoval?
"To tě nemusí zajímat!"vyštěkne na něj.
Chyba. Dává jí facku a ona se kácí k zemi.
"No tak řekni!" nutí ji dál. "Proč jsi to udělala?"
"Protože…"
"Protože co?" ptá se ledově chladným hlasem.
"Protože ho miluju," konečně se odvažuje to vyslovit. Daří se jí vstát ze země a teď opět čelí jeho pohledu.
"Ne, nemiluješ," vyvrací jí její vlastní slova.
"Ale miluju. Ani nevíš, jak je to fajn být s ním. Konečně jsem normální. Po dlouhé době. Nejspíš zůstanu."
"To nemůžeš. Když to uděláš, ztratíš ochranu Společnosti. Někdo z nich tě najde a zabije."
"Ale já ho miluji," namítám.
"Nemiluješ. Miluješ to, že tě vztah s ním udělal normální. Že máš konečně obyčejný život. Jenže ty nikdy nebudeš jako ostatní. Dřív či později lidem ve tvém okolí dojde, že se od nich lišíš. Zase budeš sama. To bys chtěla?"
"Lžeš!" obviní ho. "Já se dokážu začlenit mezi ostatní. Jsem normální člověk z masa a kostí, stejně jako každý na této planetě"
"Člověk, který umí jediným pohybem ruky zabít svého nepřítele?" povytáhne skepticky obočí. "Ne, věř mi. Tohle není život pro tebe."
"Ty do toho nemáš co mluvit!" osopí se na něj.
"To možná ne, ale odmítám se dívat, jak tě tvá některá nerozvážná rozhodnutí zničí."
"Nejsem si vědoma žádného nerozvážného rozhodnutí," odpoví mu chladně.
"Vždyť ses chovala jako děvka!" řve na ni. "To hodláš spát s každým klukem, kterého neznáš ani týden?"
"Jak můžeš vědět, že ho znám…" Jeho pohled ji zaráží a nechává tak větu nedokončenou. Teprve teď si ji celou prohlíží.
"Jak to, že ses ještě neoblékla?" chce vědět. Jeho zlostný tón hlasu potvrzuje, že teď je opravdu naštvaný.
"Nechce se mi," odpovídá. Ví, že možná není dobré ho takto provokovat, ale odmítá dělat cokoliv, co jí přikáže.
"Obleč se!" zavrčí na ni. "Jinak to dnes nemusí dobře dopadnout."
Teď už má opravdu strach. Ale odmítá se vzdát.
"Ne," trvá si na svém a na zdůraznění svých slov upouští tričko, které doteď svírala v rukách, na zem. On ho zvedá a snaží se jí ho obléct, ale ona před ním uskakuje.
"Neprovokuj mě," varuje ji.
"Neprovokuji. Jen raději budu děvka, než abych udělala cokoliv, co mi řekneš."
Nepostřehla okamžik, kdy překonal tu krátkou vzdálenost mezi nimi a vrazil jí další facku. Jen cítila dopad ruky a palčivou bolest na tváři. Pokusila se mu vrazit pěst do břicha, ale on se vyhnul. A její další ráně taky. Jen se bránil, neútočil. Nechtěl jí ublížit.
Nakonec jí chytil obě dvě ruce, aby ho už dál nemlátila.
"Už ses vybila?" zeptal se jí. Odpovědí na to mu byly kopance, směrované přímo do rozkroku. Nakonec skončila na zemi, kde ji zalehl a znemožnil tak jakýkoliv pohyb.
"Už se vzdáváš?" chce vědět.
"Ne," vydechne.
"Ty malá provokatérko," povzdechne si. "Co si od toho sakra slibuješ?"
"Já… Já nevím," odpoví.
Jejich tváře jsou nesnesitelně blízko. Jeho rty ji lákají. Chce ho políbit, jenže nemůže. Jeho tělo jí brání udělat jakýkoliv pohyb. V jeho očích se zračí touha. Chce ji. Celou. Tak moc ji chce. Jejich rty od sebe dělí pár centimetrů Ještě kousek. Ještě jeden malý kousek.
Ne! On nemůže. Ne s ní. Rychle se odtahuje a staví se na nohy. Snaží se uklidnit zrychlený dech a zmírnit bušící srdce. Odtahuje od ní tvář a přitom zachytí její pohled. V těch očích je jediná otázka. Proč? Není snad hezká? Má jinou? Nebo je tohle způsob, jak ji chce potrestat?
"Oblékni se," poručí jí a ona ho snad poprvé poslechne. Oblékne si to triko, které předtím hodila na zem. Nemluví. Je zaražená. Pořád nechápe, co se tu vlastně stalo.
"Už půjdu," slyší, jak říká. Chce ho zadržet, ale ví, že to nedokáže.
"Jestli ho opravdu miluješ, tak ho necháš jít," pronáší těsně před svým odchodem. "Jestli totiž zůstaneš, tak oni si tě najdou. A nezabijí jen tebe. Zabijí i jeho." Po těch slovech se za ním definitivně zavírají dveře a ona zůstává sama. Dochází jí, že má pravdu. Pavla by zabilo, kdyby s ním zůstala.
Po tváři jí začínají stékat slzy. Bylo to beznadějné. Nikdy nemohla mít normální život. Věděla to od chvíle, kdy vstoupila do společnosti, tak proč jen se to snažila změnit? Předtím byla úplný outsider, kromě rodiny a pár přátel neměla nic. Pak potkala Borise a ten jí dal možnost to změnit. Vzal si ji pod svá křídla a nabídl jí práci ve Společnosti. Změnil jí tím život k lepšímu.
Teď z něj byla zmatená. Co k němu vlastně cítí? Vždycky to byl její nejlepší přítel, ale láska? Ne, to snad ne. Byl pro ni mnoho, ale tolik?
Chtěla s ním ještě mluvit. Věděla, že by si mohli povídat hodiny a hodiny a stejně by jim nedošla slova. Jenže taky věděla, že on se ukáže až za čas. Ne zítra, ne pozítří. Až v době, kdy jí bude mít od Společnosti předat další úkol.
Jedno ale věděla jistě. Zítra bude muset jít za Pavlem a říct: "Promiň, už spolu nemůžeme dál být." Boris měl totiž pravdu. Oni by si ji našli a zabili, stejně jako jeho. A ona by nesnesla, kdyby se mu něco stalo.
Smutně se usmála. Přišlo jí ironické, že člověk může někoho milovat tak, že se ho raději vzdá, než aby mu ublížil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | E-mail | Web | 24. ledna 2014 v 20:11 | Reagovat

Je to vážně krásný a zajímavý příběh :) A ta poslední věta je tak smutně pravdivá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama