Noc

18. ledna 2014 v 10:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Odbyla půlnoc. Potichu se zvedla z postele, aby ho nevzbudila a začala se oblékat. Už musela jít.

Ještě naposledy se podívala na muže, se kterým strávila dnešní noc. Byl to vlastně ještě kluk. Jeho věk neznala, ale víc než sedmnáct mu určitě nebylo. Byl krásný. Opálený, vypracované tělo, delší blond vlasy, oči modré jako nebe. A ona mu teď možná zlomí srdce. Odejde pryč a jemu zůstane jen nejasná vzpomínka na jednu noc. Nejasná vzpomínka na krásku, kterou možná miloval. Ale kolik dívek milovalo jeho? Kolika z nich už zlomil srdce právě on? Možná jich bylo hodně, možná jen pár. Na tom nezáleží. Nevěřila, že nebyla žádná.
Ze stolu vzala svůj batoh a hodila si ho na záda. Byl čas vyrazit. Čas jít zase dál. Kam teď zamíří? Nevěděla. Ale peněz měla dost. Týdenní výpomoc v kuchyni jí vynesla víc, než čekala.
Tiše otevřela dveře a jako myška se vyplížila ven z jeho bytu. Zavřela a vydala se po schodech dolů. A potom už byla konečně venku. Po nebi se honily mraky střídavě zakrývající úzký srpek měsíce těsně před novem. Noc byla teplá, jak jen může letní noc být. Je to už dlouho, co naposledy zažila zimu. Vždy cestovala za teplem, za sluncem. Daleko od krajů, kde kdysi dávno vyrůstala. Daleko od přátel, kteří ji tehdy zradili. Daleko od člověka, který jí zlomil srdce.
Vydala se na nádraží. Šla pomalu, nespěchala. Nebylo kam. Vychutnávala si tu krásnou noc. Ty liduprázdné ulice, to ticho. Záři lamp, která osvětlovala budovy kolem, vítr pohrávající se s jejími vlasy. A pak spatřila ho. Stál poblíž jedné lampy, ukrytý ve stínech okolních budov.
Nebylo to prvně, co ho viděla. Ale nikdy neměla tu čest, s ním být o samotě. Až nyní. Zajímal ji. Jak by taky ne. Bylo jen málo lidí, se kterými se ve svém životě setkala víckrát, než jednou. Byla pořád na cestách. Slovo domov pro ni neexistovalo.
"Pojď blíž a ukaž se," vyzvala ho. Beze strachu. Bez jakéhokoliv zakolísání hlasu. Bez odvrácené tváře.
"Ty se nebojíš," podivil se nad jejími odvážnými slovy.
"Ne," odpověděla, "nemám čeho se bát. Já už ztratila všechno. Nemáš co mi vzít."
A on se v duchu pozastavil nad jejími slovy. Jak může být člověk, který nemá nic?
"A co přátelé a rodina?" zeptal se. "Co kdybych si vzal je?"
"Jestli někoho z nich najdeš, tak si ho klidně vezmi," pronesla chladně. "Jak už jsem řekla, nemám nic. Ani rodinu, ani přátele."
Kdo je ten člověk, co proti mně stojí? Ptal se v duchu sám sebe. Ještě nikdy se s nikým takovým nesetkal. Jak jen někdo může být pořád sám?
"Pojď se mnou," nabídl jí. "Možná ti něco z toho můžu dát."
"Ne," zavrtěla hlavou, "už se k nikomu nechci vázat. Nechci znovu prožívat bolest, když toho člověka ztratím."
"Neztratíš," řekl odhodlaně, avšak její smutný, lejce ironický úsměv, ho donutil o svých slovech pochybovat.
"Ne, zašeptala, "ty nevíš, jaké to je, když všechny kolem sebe ztrácíš. Když se z tebe postupem času stává jenom stín. A najednou už nemáš nic. Jen vlastní duši, na které ti pramálo záleží. Ale ty to neznáš. Jsi ještě příliš mladý. Ještě nepoznamenaný okolním světem."
"To si opravdu myslíš?" zeptal se hořce. "Opravdu si myslíš, že mě okolní svět nepoznamenal? Že jsem tak mladý?"
Těch pár jeho kroků směrem k ní a zář lampy, která se nyní dostala až k jeho tváři, jí stačilo, aby rozeznala dlouho jizvu, táhnoucí se od levého koutku úst až k oku. A pak ty jeho oči, šedé jako bouřkové mraky. Tak staré plné smutku a zloby. Najednou bylo jeho mládí pryč. Avšak jeho krása zůstávala. Mladé tělo, stará duše. Jak velký kontrast.
"Kdo jsi?" ptá se udiveně, s podivnou úctou, kterou k němu nyní začala cítit.
"Pojď se mnou," opakuje znovu. "A já ti dám na některé otázky odpovědi."
"Ne!" vypraví ze sebe. "Já nikam nepůjdu." Ne s ním. Byl příliš krásný na to, aby mu dokázala odolat. Příliš krásný na to, aby mu dokázala odepřít svou duši.
"Neboj se," šeptá něžně a překonává tu krátkou vzdálenost, která je od sebe dělí. "Já tě nikdy neopustím. Přísahám."
Ta slova jí projíždí jako nůž a ona padá, neschopna se udržet na nohou.
Chytá ji a bere do náručí. "Jsi tak krásná," říká, ale ona ho skoro nevnímá. Jen cítí bolest. Bolest z dávné vzpomínky. Vzpomínky na muže, který jí tohle přísahal prvně. Na člověka, jehož zrada jí bolela nejvíce.
"Pojď se mnou," říká znovu. Neodpovídá mu. Nemá sílu.
Tiskne ji k sobě. Potřebuje její tělesné teplo stejně jako ona to jeho. Potřebují se navzájem. Ví to oba dva, tak proč jen ty lži? Proč jen to odhodlání si nikoho k sobě nepustit?
"Dobře," vypraví ze sebe nakonec, "půjdu.". Neříká, že jen na dnešní noc. Chce věřit tomu, že to bude napořád. Že sebere odvahu a bude riskovat další bolest, další zradu. Další pád. Odvahu svěřit svůj život do rukou člověka, kterého sotva zná. Srdce říká, ať to zkusí. Ať mu dá příležitost. Jenže srdce už nevěří. Zradilo ji jednou, zradí ji i podruhé. Tak co tedy? Jít nebo zůstat?

Když se probudila, slunce už vycházelo nad obzorem a jeho paprsky ozářily střechy budov města. Měla by vstát a jít. Tak jak to dělávala po každé noci v cizí posteli. Jen jednou, nikdy ne podruhé. Ale nechtělo se jí. Jenže jak dlouho to takto vydrží, když zůstane?
Pohled upřela na fotku ležící na nočním stolku. Stál na ní on a v objetí držel dívku zhruba jejího věku. Po jizvě na jeho tváři ještě nebyla ani památka. Vypadal tak mladě a bezstarostně. Co se s ním stalo?
Nakonec se přeci jen vymanila z jeho objetí a pomalu se začala oblékat.
"Kam jdeš?" ozval se z postele.
"Pryč," odpověděla bez jediného pohledu na něj.
"Proč?" zeptal se.
Mlčela. Neměla mu k tomu co víc říct.
Vstal. Přešel k ní, rukou jí zvedl bradu a ona mu tak byla nucena pohlédnout přímo do očí.
"Proč chceš odejít?" ptá se znova
"Protože nemůžu zůstat," vypraví ze sebe. "Ty pořád miluješ ji."
Jeho obličej se stáhne do bolestné grimasy. Ví, koho myslí. Dívku na fotce.
"Ona je pryč," zašeptá tak tiše, že ho sotva slyší. "Už se nikdy nevrátí."
"To ta jizva?" položí opatrně další otázku.
"Ano," říká a jí to najednou dochází.
Ta dívka je mrtvá. A jemu jako vzpomínka na tu událost zůstala jizva na tváři. Kolik jizev však zůstalo na jeho duši? Neptá se, co přesně se stalo. Šlo o nějakou autonehodu nebo snad o požár? Netuší. Ale nechce mu to připomínat dalšími otázkami. Ví, jak vzpomínky bolí.
"Už půjdu," promluví a odstupuje od něj.
"Zůstaň," prosí ji, ale ona zavrtí hlavou.
"Ne, já nemůžu," odmítá to a hlas se jí láme. "Nemůžu zůstat. Příliš to bolí."
S brekem vybíhá ven dřív, než stačí cokoliv říct. Na ulici se tiskne k chladné zdi domu a pokouší se uklidnit. Pokouší se zapomenout na jeho tělesné teplo a přijmout zase chlad. V hloubi duše si přeje, aby ji zadržel. Aby se jí postavil do cesty a řekl, že ji nikam nepustí. Ale nemohla mu vyčítat, že to neudělal. Bylo to její rozhodnutí. Její hloupost. Mohla si za to sama.
Jenže ona nechtěla dávat lidem další šanci. Ta zrada bolela pořád. Netušila, jestli se to někdy spraví. Jestli jim někdy odpustí. Jestli někomu opět dá svou důvěru. A, i když ano, dnešní den to není.
Odtáhla se od zdi a vyrazila na nádraží. Sama. Jako vždycky. Ale tentokrát za to nemohli lidé v jejím okolí. Mohla za to jen a jen ona. Raději se uzavřela v nepropustné bublině, než aby dala lidem možnost ji poznat blíž.
Ale kolik takových na světě je. Kolik z nich se straní lidí, protože je někdo zradil? A kolik z nich si za to může samo, protože odmítli dát další příležitost?

Vlak právě přijel na nástupiště a vyvalil se z něj dav lidí. Počkala, až se ten největší nával přežene a nastoupila. Nikdo si jí nevšímal. Jen jedny oči ji sledovaly. Oči skryté ve stínu nádražní budovy. Oči člověka, který jí nabídl druhou šanci. Oči člověka, kterého odmítla.
Jak dlouho bude ještě trvat, než se její stav zlepší? Přemýšlel v duchu. Jak dlouho bude trvat, než se někde rozhodne natrvalo zůstat. Tuší vůbec ti lidé co provedli, když zradili její důvěru? Jenže tohle nikomu z nich nedojde. Jen ten člověk, proti kterému jdou, skončí úplně na dně. Kdo si to však uvědomí? Kolika lidem plně dochází následky svých činů?
Povzdechl si. Ne, takových lidí je málo. Mnozí spíš jsou jako stádo ovcí, které namíří svůj hněv proti člověku, kterého jim pastýř ukáže. A když někdo neposlechne, tak je ze stáda vyhnán, vydán na pospas okolnímu světu.
Svým způsobem ji obdivoval. Měla sílu se postavit lidem, kteří ji jen využívali. To dokázal málo kdo. Ale cestu, kterou si zvolila, už neschvaloval. Díky ní sobě hodně ublížila. Ale neublížili jí víc ostatní lidé?
Poslední cestující nastoupili a zavřely se dveře. Vlak se rozjel neznámo kam a jemu po ní zůstala jen mlhavá vzpomínka.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 10:19 | Reagovat

Opravdu moc pěkná a procítěná povídka! :-) nerada píšu krátké komentáře, ale k tvé povídce už opravdu nemám co dodat.. je prostě dokonalá :-)

2 Lúthien Lúthien | Web | 18. ledna 2014 v 11:53 | Reagovat

Opravdu dokonalé!! :)

3 juliettestories juliettestories | E-mail | Web | 19. ledna 2014 v 18:05 | Reagovat

úplně mě to ohromilo :))

4 Sante Sante | 29. května 2014 v 4:17 | Reagovat

hezke

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama