Stíny

25. ledna 2014 v 12:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Vytahuje z tašky klíče a odemyká dveře. Doma je prázdno. Zase je sama. Ví, co jí čeká. Stíny. Vždycky je to stejné.

Sedá na zem, kolena si přitahuje k tělu, hlavu opírá o skříň. Ne! Nechce na to myslet. Jenže přízraky minulosti se nevzdávají. Nikdy. Vždycky přijdou a ona se topí. A pak ty myšlenky, našeptávající jí špatné věci. Není tady pro tebe místo, říkají. Nepatříš sem. Nepatříš nikam. Jsi sama. Jen a jen sama. Tak už to pochop. Nemáš šanci. Nic neznamenáš. Nic nejsi. Nemá cenu dál zůstávat.
Když zavírá oči, vidí pořád to samé. Krev, bolest, pád. Snad tisíckrát se po skoku ze skály rozbíjí o zem. Snad tisíckrát se na jejím zápěstí objevuje krev. Otvírá oči, aby to přestalo, ale obrazy se před jejíma očima promítají pořád. Myšlenky se upínají k přátelům, kteří ji zradili. K hádkám, které doma zažívala snad každý den. K bolesti, kterou jí lidé působili. Chce brečet, ale nemůže. Tak ráda by se vyplakala, jenže to nejde. Ani včera to nešlo.
V myšlenkách zabrousí k němu. K člověku, který se jí včera pokusil pomoci. Byl to první, kdo to zkusil. Šel s ní, když se potřebovala projít. Ale nedostal z ní nic. Nebyla schopna promluvit. Ruce měla schované v bundě, aby nebylo vidět, jak se její nehty zarývají do kůže a alespoň částečně tak přehlušují bolest, kterou cítí uvnitř. Ale ví, že se jí nikdy nezbaví.
Nemá tušení, kdy to začalo prvně. Má pocit, že stíny jsou s ní celý život. Už si ani nepamatuje den, kdy před nimi poprvé utíkala ven, na pole. Pryč od města, pryč od lidí. Jen ona a její myšlenky. Jen věčná samota. Vždycky to ale bylo stejné.
I teď s ním. Obličej jí spaloval mráz, stejně jako ruce a v uších jí tepala bolest způsobená větrem. Ale ona to vnímala jen okrajově. Nebylo to pro ni důležité. Nic pro ni nebylo důležité. Byla dutá a prázdná až na tu bolest, která spalovala její nitro.
S očí se jí konečně začínají hrnout slzy. Ona mu nechce přidělávat starosti. Nechce mu víc ublížit. Nechce ublížit nikomu, byť ví, že to ublíží jí. Ale ona si to zaslouží. To ona za všechno může. Může za situaci, ve které se teď ocitla. Není důvod, aby jí kdokoliv litoval. Není důvod, aby jí kdokoliv pomáhal. Musí to zvládnout sama. Ostatně jako vždycky.
Rukou si stírá slzy a zvedá se ze země. Je vyčerpaná. Převléká se a ulehá do postele. Je jí zima. Není nikdo, kdo by ji objal a zahřál. Je sama. Jen a jen sama.

Má sen. Krásný a přece smutný. Je v něm on. Anděl smrti.
"Půjdeš se mnou?" ptá se a ona přikyvuje.
Konečně vysvobození. Nebo zkáza? Neví. Jen ví, že má jít dál. Už nikomu nebude dělat starosti.
Andělův smutný úsměv jí napovídá, že lituje dalšího promarněného života. Ale jí je to jedno. Už nemá sílu dál bojovat. Přijde si stará, jako by jí bylo víc jak tisíc let. Už ji nemá co překvapit. Už nemá co dostat. Jen je znechucena. Jednotlivými lidmi, společností, věčnými hrami na kočku a na myš. Věčným hašteřením o moc a bohatství. O tohle jí nikdy nešlo. Chtěla pro sebe jen kus štěstí a lásku. To, že ani jedno dostat nemůže, jí už došlo.
Přijímá jeho nabízenou ruku a konečně odchází. Není jí to líto. Ví, že ostatní budou šťastní i bez ní. Po týdnu smutku přijde zase radost, tak proč to jen odkládat? Proč dál trápit nejen sebe, ale i lidi ve svém okolí?
Její duše se odtrhává od těla. Poslední nádech a pak už nic. Jen prázdno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | Web | 26. ledna 2014 v 13:14 | Reagovat

Skvělá povídka. Moc se mi líbí ta atmosféra a temný nádech. Povedla se ti.  :)

2 Sante Sante | 29. května 2014 v 3:40 | Reagovat

libi moc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama