Adame,
když tato slova píšu, už je konec. Konec, kterého jsme se oba děsili a který stejně přišel. Nikdo z nás s tím nemohl nic dělat. Myslím, že si to uvědomuješ ještě více než já.
Vím, že jsi to věděl už tehdy, kdy jsem se po těch několika letech opět ocitla doma. Ten pohled tenkrát mluvil za vše. Ale nevyčítám ti to. Není totiž co. To já se rozhodla, to já nyní musím zaplatit. Věděla jsem to už předtím, jen dnes mi došla skutečná cena.
Musí být strašné to vědět a přitom jen stát a nečinně přihlížet. Sledovat, jak milovaní lidé postupně propadají mezi tvými prsty do propasti a ty nemůžeš ruku sevřít, abys je zachránil. Ta moc, kterou máš je úžasná a přitom tak děsivá. Ale něco můžeš změnit, stačí jen chtít. Je mnoho věcí, které ještě můžeš v životě dokázat, stačí je jen uchopit za správný konec. To je někdy možná to nejtěžší, ale věřím, že ty to dokážeš.
Já ale ne. Můj čas už se nachýlil ke konci. Víme to oba, tak proč dál chodit kolem horké kaše. Pravda je, že od Markovi smrti se cítím prázdná. Jen tys mi dával naději, že bude líp, ale ta dnešním dnem pohasla. Jsem sama v bytě a ty tu nejsi. Není budoucnost, jen minulost prolínající se s přítomností. Světlo na konci tunelu uhasíná. Nyní je jenom tma. Naprostá tma. Konec všech snů. Konec iluzí, který jednou musí přijít.
Můj život mi po ohlédnutí zpět připadá jako román plný úžasných dobrodružství a barvitých slov. Takový, který se bude číst ještě dlouho poté, co jeho autor navždy opustí náš svět. Je nádherné být tím hlavním hrdinou, avšak tohle hrdinství má jednu chybu. Žádný z těch velkých románů totiž nekončí šťastně. Hrdina buď propadne zlu společnosti, nebo umírá a je jedno, zda vlastní rukou či rukama lidí kolem.
A já nyní umírám taky. Vlastní rukou a tohle je mé poslední sbohem. Miluji tě. Miluji vás oba. Ráda bych zůstala, ale nemůžu. Stíny druhého břehu mě volají, dožadují se té dávné platby, kterou jim dlužím. Jen svou smrtí se můžu vykoupit. A on už mě tam také čeká. Vím to. Vím, že dál půjdeme společně, byť to možná bude jen pár kroků. Ale už nebudu sama.
Sbohem, má lásko. Naše cesty se někdy určitě sejdou, věřím tomu, ale ne dnes a ne tady. Tato doba nám není souzena, co si budeme nalhávat. I tak si vážím té krátké chvíle, která nás svedla dohromady a která zpečetila můj osud. Nic bych neměnila.
S láskou tvá Kasandra.
Psáno dne 17. 12. 2013




