Únor 2014

Epilog

18. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Konečné rozhodnutí
Adame,
když tato slova píšu, už je konec. Konec, kterého jsme se oba děsili a který stejně přišel. Nikdo z nás s tím nemohl nic dělat. Myslím, že si to uvědomuješ ještě více než já.
Vím, že jsi to věděl už tehdy, kdy jsem se po těch několika letech opět ocitla doma. Ten pohled tenkrát mluvil za vše. Ale nevyčítám ti to. Není totiž co. To já se rozhodla, to já nyní musím zaplatit. Věděla jsem to už předtím, jen dnes mi došla skutečná cena.
Musí být strašné to vědět a přitom jen stát a nečinně přihlížet. Sledovat, jak milovaní lidé postupně propadají mezi tvými prsty do propasti a ty nemůžeš ruku sevřít, abys je zachránil. Ta moc, kterou máš je úžasná a přitom tak děsivá. Ale něco můžeš změnit, stačí jen chtít. Je mnoho věcí, které ještě můžeš v životě dokázat, stačí je jen uchopit za správný konec. To je někdy možná to nejtěžší, ale věřím, že ty to dokážeš.
Já ale ne. Můj čas už se nachýlil ke konci. Víme to oba, tak proč dál chodit kolem horké kaše. Pravda je, že od Markovi smrti se cítím prázdná. Jen tys mi dával naději, že bude líp, ale ta dnešním dnem pohasla. Jsem sama v bytě a ty tu nejsi. Není budoucnost, jen minulost prolínající se s přítomností. Světlo na konci tunelu uhasíná. Nyní je jenom tma. Naprostá tma. Konec všech snů. Konec iluzí, který jednou musí přijít.
Můj život mi po ohlédnutí zpět připadá jako román plný úžasných dobrodružství a barvitých slov. Takový, který se bude číst ještě dlouho poté, co jeho autor navždy opustí náš svět. Je nádherné být tím hlavním hrdinou, avšak tohle hrdinství má jednu chybu. Žádný z těch velkých románů totiž nekončí šťastně. Hrdina buď propadne zlu společnosti, nebo umírá a je jedno, zda vlastní rukou či rukama lidí kolem.
A já nyní umírám taky. Vlastní rukou a tohle je mé poslední sbohem. Miluji tě. Miluji vás oba. Ráda bych zůstala, ale nemůžu. Stíny druhého břehu mě volají, dožadují se té dávné platby, kterou jim dlužím. Jen svou smrtí se můžu vykoupit. A on už mě tam také čeká. Vím to. Vím, že dál půjdeme společně, byť to možná bude jen pár kroků. Ale už nebudu sama.
Sbohem, má lásko. Naše cesty se někdy určitě sejdou, věřím tomu, ale ne dnes a ne tady. Tato doba nám není souzena, co si budeme nalhávat. I tak si vážím té krátké chvíle, která nás svedla dohromady a která zpečetila můj osud. Nic bych neměnila.
S láskou tvá Kasandra.
Psáno dne 17. 12. 2013

Jen poslední šanci...

16. února 2014 v 22:00 | Rien Toute |  Poezie
Nemůžu spát, myslím jen na jednoho člověka. Ještě nedávno jsem si říkala, že by to bylo v pohodě, kdyby řekl ne. Že bych se prostě oklepala a šla dál. Jenže nebylo. Došlo mi, že on je ten, s kým bych chtěla strávit zbytek svého života a ne by znamenalo další pád. A proto zase píšu. Další báseň, abych se zbavila přebytečných myšlenek.

4. Skutečná cena

15. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Konečné rozhodnutí
Probouzím se, ale oči nechávám stále zavřené. Děsím se toho, co uvidím, až je otevřu. Kde jsem? V pekle?

Valentýn

14. února 2014 v 17:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Když tedy máme ten Velentýn, tak sem přidávám něco zamilovaného, i když to úplně není můj šálek kávy.

3. Kdo přežije?

11. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Konečné rozhodnutí
Práce za barem dnes ubíhala celkem rychle, ale i tak jsem toho měla dost. Už jsem se těšila do postele. Proč jen si vždycky vybírám práci v nějakém nočním klubu?

A svět se pomalu bořil jako domeček z karet.

10. února 2014 v 22:00 | Rien Toute
Tohle je asi poslední článek, který v dohledné době napíšu. Ještě vyjde zbytek kapitol ke Konečnému rozhodnutí, u kterých jsem před dvěma týdny nastavila datum vydání, ale tímto článkem na nějakou dobu končí má aktivita na tomto blogu. Je to možná trochu paradox, že se vzdávám něčeho, co mě tak dlouho drželo nad vodou, ale se psaním přichází vzpomínky. Navíc má tvorba stejně nestojí skoro za nic, tak proč si s tím lámat hlavu.

Čas

9. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Poezie
Poprvé v životě chci vrátit čas. Ale nejde to. Jediné, co mi tedy zbývá, je jít dál a pokud možno se neohlížet. A já to přijmám. Co jiného mám taky dělat? Na dně už jsem příliš dlouho...

2. Jak to všechno začalo

8. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Konečné rozhodnutí
Stalo se to před dvěma lety v zimě. Byla noc černá jako uhel, když jsem ho tam našla. Seděl opřený o smrk s rukama od krve, vedle něj ležel nůž. Rudá krev ostře kontrastovala se sněhem kolem. Kousek dál se pak na zemi válelo něčí tělo. Nezjišťovala jsem, kdo to byl. Jen jsem dál vyjeveně zírala na Marka.

1. Nečekaný zákazník

6. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Konečné rozhodnutí
Ten večer jsem si nepřála nic jiného než konečně vypadnout. Už tři hodiny jsem stála za barem a obsluhovala zákazníky. Vzhledem k tomu, že byl pátek večer, tak bylo pěkně narváno. Panoval tu takový rámus, že člověk neslyšel sám sebe, natož ty, kteří si objednávali. Vždycky jsem se musela ještě jednou zeptat, abych měla jistotu, že správně rozumím.
V duchu proklínám Vencu, že ještě nedorazil. Měl tu být už před hodinou. Co ho jenom mohlo zdržet? Však já mu, až přijde, pořádně vynadám.

Zapomenout

5. února 2014 v 22:00 | Rien Toute |  Poezie
Tohle není dobrá báseň. Špatný rým, špatná rytmizace. Ale já nemohla jinak. Musela jsem psát, i když mi dneska verše utíkají mezi prsty a já je nemůžu chytit. Je to o mě a o tobě, však ty to víš. Díky za vše.

Dnešní svět

4. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Zbývá pár minut do půlnoci, když se přicházím na místo určení. Vím, že mám ještě čas, takže se schovávám do stínu jednoho z domů. Opírám se o zeď a z kapsy vytahuji krabičku cigaret se zapalovačem.

Špatné rozhodnutí

3. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Myšlenky
Občas se musíme rozhodnout, které lidi obětujeme kvůli svým milovaným. A občas přijdeme na to, že jsme se rozhodli špatně. Že jsme obětovali člověka, kterému na nás záleželo skoro víc než na sobě samém, kvůli někomu, kdo nás dřív či později zradí. Jenže už nejde obrátit se zpátky a jít proti proudu času. Jen se můžeme poučit ze svých chyb a dohlédnout na to, aby se už nikdy více neopakovaly.

Zimní princezna

2. února 2014 v 22:00 | Rien Toute |  Jednorázovky
Poprvé jsem ji spatřil na přelomu roku v den, kdy starý rok už umíral a zítřkem se rodil rok další. Stál jsem na louce za městem skrytý pod stromem uprostřed té sněhové nádhery kolem. Stromy obalené jinovatkou se třpytily v záři městských ohňostrojů a měsíc v úplňku společně s hvězdami svítili na cestu všem poutníkům. Krajinu naplňovalo ticho.
A najednou se ozval tichý cinkot zvonečku.

Zima

1. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Poezie
Další báseň, tentokrát se vůbec nerýmuje. I tak to však nazvu vzletně. Jinými slovy, máte tu jednu z básní psanou sporadickým rýmem.