1. Nečekaný zákazník

6. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Konečné rozhodnutí
Ten večer jsem si nepřála nic jiného než konečně vypadnout. Už tři hodiny jsem stála za barem a obsluhovala zákazníky. Vzhledem k tomu, že byl pátek večer, tak bylo pěkně narváno. Panoval tu takový rámus, že člověk neslyšel sám sebe, natož ty, kteří si objednávali. Vždycky jsem se musela ještě jednou zeptat, abych měla jistotu, že správně rozumím.
V duchu proklínám Vencu, že ještě nedorazil. Měl tu být už před hodinou. Co ho jenom mohlo zdržet? Však já mu, až přijde, pořádně vynadám.

Očima letmo přejíždím zákazníky. Osazenstvo dnes je opravdu různorodé. Dívky oblečené jako šlapky, emaři, nějaký pár gotiků, místní motorkáři, skupinka studentů… A pak jsem spatřila ho. Seděl úplně v koutě a jeho světle modré oči se upíraly na mne. Když se naše pohledy střetly, tak mi mírně pokynul hlavou.
V tu chvíli jako by do mě uhodil blesk. Tohle je zlé. Moc zlé. Měla bych vypadnout, ale teď to nešlo. Nemohla jsem se jen tak zdekovat a nechat bar bez někoho, kdo by na něj dohlídl.
Dávám se tedy opět do práce. Hlavou mi přitom víří desítky myšlenek. Hlavní je ale jedna. Jak mě tu jenom mohl najít? Jsou to už dva roky, co jsem ho viděla naposledy. A tehdy to nebylo zrovna nejpříjemnější setkání. Kvůli němu jsem se musela vzdát všeho, na čem mi záleželo. Nenávidím ho. Tak proč jen mi při pohlednu na něj bolí u srdce?
Z myšlenek mě vytrhl až Venca, který konečně dorazil. Se zpožděním rovných dvou hodin. Hned po příchodu mě objal a políbil na tvář, jak to dělal vždycky. A poté, co jsem se od něj odtáhla, mě probodl podmračený pohled toho člověka sedícího v koutě, jehož jméno jsem odmítala vyslovit. Zřekla jsem se ho, když jsem od něj odcházela. Zřekla jsem se všeho, co pro mě znamenal.
"Děje se něco?" ptá se Venca, když si všímá mého vyděšeného výrazu.
"Ne, nic," zalžu. "Jen mi nějak není dobře. Možná bych měla jít domů."
"Jen běž," řekne při pohledu na můj bledý obličej. "Já to tu vezmu za tebe."
"Díky," zašeptám a pak se co nejrychleji mizím převléct. V zádech přitom cítím jeho pohled.
Z baru vycházím vchodem pro zaměstnance. Doufá, že on je ještě pořád uvnitř. Nechci s ním mluvit. Nechci ho už nikdy víckrát vidět.
Venku je tma. Tak jako byla skoro vždycky, když jsem se s ním procházela. Dnes ale nemám čas se loudat. Musím rychle domů. Musím si ještě dnes sbalit všechny své věci a ráno odejít. Zase. Kolikrát se ještě bude tohle opakovat? Kolikrát budu utíkat před přízraky své minulosti?
Ještě dnes si pamatuji na ten den, kdy jsem to udělala poprvé. Jak jsem se o půlnoci vyplížila z domu a všechno to nechala za sebou. Na obloze tehdy zářil úzký srpek měsíce těsně před novem a souhvězdí Velkého vozu se krčilo nad obzorem. Zasněžená krajina kolem byla tichá, bez zpěvu ptáků. Drobné rampouchy na stromech se v měsíční záři leskly jako stovky diamantů a vítr rozhazoval sníh po jinak odklizených cestách.
Po tváři mi stékaly slzy. Opouštěla jsem toho tolik. Rodinu, přátele a hlavně ty dva, které jsem z celého srdce milovala, i když každého jiným způsobem. Ale nešlo to jinak. Musela jsem pryč. Musela jsem utnout všechny své vztahy s nimi, protože kdybych to neudělala, tak by to pro jednoho z nich znamenalo smrt. Odmítla jsem si vybrat, ke komu se přidám a koho tím zničím. Nechtěla jsem být příčinou, možná i strůjcem něčí smrti.
A stejné to bylo i nyní, ale přece jen o něco lehčí. Bylo jen pár lidí, na kterých mi tady záleželo. Už mě to nebude tolik bolet jako tehdy.
Z kabelky vytahuju klíče a odemykám dveře svého bytu. Ani se nevyzouvám, jen popadnu tašku a začnu do ní bezmyšlenkovitě házet věci. Mé myšlenky se upírají k jedinému. Co nejrychleji zmizet.
"Před osudem neutečeš," ozývá se za mými zády.
Ztuhnu. Vím, kdo tam stojí. Podle toho hlasu bych ho poznala kdekoliv.
"Já vím," zašeptám a otáčím se k němu. "Ale tohle není osud," pokouším se mu to vyvrátit, i když je to zbytečné. Oba dva známe tu smutnou pravdu.
"Ty jsi takový lhář," vyčítá mi a v jeho tváři je poznat zloba mířená proti mně. "Víš, že před tímto rozhodnutím neutečeš, přesto se ho pořád snažíš oddálit. Proč to děláš?"
"Protože chci zachránit vás oba," odpovídám a dochází mi, jak absurdně to zní. Přesto tomu chci nadále věřit, i když to s největší pravděpodobností nedokážu. Chci doufat, že je nějaká třetí cesta, kterou on nevidí. Jenže jak moc se jasnovidec může mýlit?
"Lžeš nejen mě, ale i sama sobě," přichází od něj další výčitka.
"Možná," připouštím, "ale možná lžeš ty, když si myslíš, že nejde zachránit tebe i jeho."
"Zlato," povzdechne si a já po dlouhé době slyším to oslovení, kterým mě před dvěma lety tak krásně a něžně nazýval. Zrychluje se mi tep, ale ovládám se. Nemůžu si dovolit jakýkoliv průchod citů, které k němu ještě kdesi hluboko v srdci schovávám. Ale nechci. Nechci k němu cítit nic víc, než věčnou nenávist.
"Kolikrát ti mám vysvětlovat, že to nejde? Že ty jsi jediný člověk, který ho může zabít. A taky jediný člověk, co dokáže zabít mě," dodává tiše a v jeho tváři se zračí ta nevyslovená otázka. Jak se jen rozhodu? Jeden nebo druhý? Adam nebo Marek?
"Já to nedokážu," vyslovím onu pravdu, kterou jsem si až doteď odmítala přiznat. "On je jako můj bratr. Nikdy mi nikdo v určitých věcech nebyl blíže než on. A ty…" Zajíknu se. Dál už nemůžu pokračovat. I tak ale můj pohled říká vše bez potřeby slov. To, jak moc ho pořád miluji a že bych nesnesla, kdyby se mu kvůli mně něco stalo. Že mi na něm záleží víc, než na jakémkoliv jiném člověku.
"Kas," šeptá a bere mě do náruče. Nebráním se. Je to už dlouho, co jsem to někomu dovolila. Dlouho, co mi byl někdo takhle blízko. Naposledy před dvěma lety…
Rukama mu zajíždím do vlasů a on mě začíná hladit po zádech. Ach, jak krásně voní. Tu vůni jsem na něm milovala. Cítím se bezpečně, chráněná před tím velkým zlým světem. Jako bych byla konečně doma. V objetí muže, kterého miluji.
Rukou mi zajíždí do kalhotek a prstem mě jemně začíná dráždit v rozkroku. Spokojeně zavrním a on zvyšuje intenzitu. Rychle začínám vlhnout. Cítím, jak se za mnou usmívá.
"Je to už dlouho, že?" prohodí jen tak mimochodem, ale já vím, že se tím baví. Dobře ví, že on byl jediný člověk, se kterým jsem kdy spala. Po jeho zradě už jsem si kohokoliv odmítla pustit blíž k tělu. Nechtěla jsem znovu zažít zklamání jako tenkrát.
"Půjdeme do ložnice," navrhuje a já přikyvuju. Odvádím ho do vedlejší místnosti, kde mě pokládá na postel a svléká. Pak rukou přejíždí po křivkách mého těla a pátrá, co se na mě za tu dobu změnilo. Netuším, jestli něco ano. Možná jsem trochu zhubla, protože mi nikdo pravidelně nevařil, ale jinak asi nic.
Zastavuje se u ňader, které mi lehce stiskne. Dochází mi, že se zjemnil. Dřív byl dravější. A taky temnější. Občas se mu líbilo, když mi působil bolest. Ale teď…
"Otoč se na bok," přikazuje mi a já se automaticky točím na ten levý. Tak aby mě on měl po pravé ruce. Na to jsem nezapomněla.
Slyším, jak si rozepíná zip u kalhot. Stahuje si je. Pak trenky. Ze zadu mě objímá a proniká do mě. Zalapám po dechu. Okamžitě přestává.
"Dobré?" ptá se. Přikývnu. Opatrně začíná přirážet. Když vidí, že mi to nedělá potíže, tak zrychluje. A pak už se společně se mnou řítí do temnoty po bouřlivém orgasmu.
Tu noc spíme spolu, přituleni jeden k druhému. Je pět hodin ráno, když se probouzím. On pořád ještě spí. Nebudím ho. Jen se opatrně vymaním z jeho objetí a potichoučku se oblékám. Popadnu tašku s napůl sbalenými věcmi, připravená se nadobro vytratit. Naposledy si dopřeji poslední pohled na něj, kochajíce se těmi jeho krásnými blond vlasy. Přála bych si ho po nich pohladit, ale nemůžu. Vzbudila bych ho.
"Sbohem, Adame," poprvé za ty dva roky vyslovuji jeho jméno, než se za mnou definitivně zavírají dveře.
Na ulici vycházím se slzami v očích. "Už víckrát mě neopouštěj," prosil mě včera večer těsně před usnutím. Ale já nemohla. Protože pro jeho život bych musela zapříčinit něčí smrt. A s tím jsem nemohla žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama