2. Jak to všechno začalo

8. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Konečné rozhodnutí
Stalo se to před dvěma lety v zimě. Byla noc černá jako uhel, když jsem ho tam našla. Seděl opřený o smrk s rukama od krve, vedle něj ležel nůž. Rudá krev ostře kontrastovala se sněhem kolem. Kousek dál se pak na zemi válelo něčí tělo. Nezjišťovala jsem, kdo to byl. Jen jsem dál vyjeveně zírala na Marka.

"Co jsi to udělal?" ptala jsem se ho.
"Obětoval," odpověděl mi a jeho černé oči se zabodly do těch mých. Nikde v nich nebylo stopy po té teplé oříškové barvě jako kdysi. Teď v nich byla jen černočerná temnota.
"Proboha proč?" ptám se a pohledem znovu zajíždím k té mrtvole. Dochází mi, že vím, kdo to je. Andrea. Jeho první láska. Ta, kterou jsem já pohrdala a on už také. Ale kdysi ji miloval. Jak jen mohl?
"Protože jen tak jsem tě mohl získat," řekl prostě. "Nyní je má duše temná. Stejně jako ta tvá. Nyní jsme si konečně rovni."
"Ne," zašeptala jsem, z očí mi tekly slzy. "Já s tou temnotou v duši bojuji. Tebe už zcela pohltila. Zabil jsi. To se neodpouští. Jen smrt tě už může vykoupit."
Ta slova se z mých úst hrnula sama. Netušila jsem, kde se vzala. Nikdy bych tohle neřekla. Vždycky jsem odmítala kohokoliv soudit. Neměla jsem na to právo. Tak proč jsem nyní předem oznamovala jeho smrt?
Přistoupil ke mně a setřel mi slzy z tváře. "Cítíš bolest?" zeptal se.
"Ano," přiznávám. "Bolest z toho, že jsem tě neochránila."
Jeho tvář naplňuje zloba. "Ne," zařve na mě. "Temnota je to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat. Už nikdy nebudu cítit bolest ani zklamání. Už nikdy mi nikdo nezlomí srdce jako ty. Dávám ti poslední možnost. Přidej se. Nebo zničím vše, na čem ti záleželo."
"Ne," odmítám to a ustupuju od něj. "Odmítám se přidat k někomu, kdo mi vyhrožuje smrtí mých blízkých."
"No tak," domlouvá mi. "Přidej se a buď mou paní. Společně vybudujeme mocné impérium a sami mu budeme vládnout. Už nám nic nebude stát v cestě. Žádný smutek ani bolest. Jen nekonečný blahobyt."
"Ne," odmítám opět a odstupuju od něj ještě dál. "Netoužím po blahobytu na úkor druhých. Chtěla jsem jen lásku. Lásku jednoho člověka, kterou jsi mi bohužel nemohl dát, protože ty jím nejsi. Jsi jako můj bratr. Nic víc, nic míň."
"V tom případě si toho člověka najdu," zavrčí. "A zabiju ho jako prvního."
"Ne," vykřiknu a celým lesem se roznese ozvěna. "To ti nedovolím!"
"Nemůžeš mě zastavit," říká. "Tedy pokud se mnou nezůstaneš."
"Ne," křičím a dávám se do zběsilého úprku. Cítím, jak se kolem mě obepíná jeho temná síla a pokouší se mě zastavit, ale já ji trhám a utíkám pryč.
Ani netuším, jak jsem se tam dostala. Prostě najednou stojím na chodbě a zběsile buším na dveře od Adamova bytu. Ten mi okamžitě otvírá a při pohledu na moji ubrečenou tvář mě beze slova pouští dovnitř. Sesouvám se do obýváku na gauč a on mě objímá. Nechávám průchod svým emocím a začínám naplno brečet. On mě jen hladí po zádech a dál mě drží v pevném objetí. Neptá se, co se mi stalo. Ví, že mu to řeknu sama.
"Marek," vypravím ze sebe, když se trochu vzpamatuju. "On zabil jednu holku. Říkal, že obětoval, aby mě získal. Aby propadl temnotě."
Cítím, jak se jeho tělo napíná a ještě blíž si mě přitahuje k sobě. Mlčí. Nic neříká. Jen jeho srdce bije příliš rychle, než aby mohl být klidný.
"Já vím," zašeptá nakonec. Vytrhávám se z jeho sevření a vyjeveně se na něj podívám.
"Jak to můžeš vědět?" ptám se. Z hlasu mi vyznívá neklid.
"Už od první chvíle, kdy jsem tě potkal, jsem věděl, že zapříčiníš velké temno. Myslel jsem, že když tě líp poznám a pomůžu ti, tak to dokážu změnit. Když jsem tě poznal, tak mi došlo, že tě musím chránit, aby se to nestalo. Byla jsi tak nestálá. A pak jsem jednoho dne uviděl Marka a pochopil jsem, že…"
"Jak jsi to sakra mohl vědět?" přerušuji ho
"Jsem jasnovidec," odpovídá mi a pro mě se tím okamžikem mění celý svět.
"Takže tys mě využil?" ptám se, i když dopředu znám odpověď. "Říkal jsi, že jsi se mnou rád, že ti můžu věřit, že se ti líbím. To všechno byla jen lež? Scházel jsi se se mnou jen kvůli tomu, abych nebyla příčinou temnoty?"
"Ze začátku možná," přiznává a já v tu chvíli ztrácím víru v celé lidstvo. "Ale potom jsem tě začal mít rád. Byla jsi úplně jiná, než všichni ostatní. Zamiloval jsem se…"
"To stačí!" utínám náš rozhovor a zvedám se k odchodu. Nechci nic víc slyšet.
"Počkej!" pokouší se mě zastavit, ale nedaří se mu to. Rychle si obouvám boty, jen abych byla co nejdřív pryč.
"Budeš si muset vybrat," slyším za mými zády. "Buď zabiješ jeho, nebo mě. Jiná cesta není. Protože…" dál už ho neslyším. Jeho slova zanikají na ulici v hluku aut.
Už zase brečím. Je mi špatně. Mám chuť se vším skončit, ale nejde to.
"Tohle už nikdy nemusíš cítit. Stačí, když zůstaneš se mnou," ozývají se v mé hlavě Markova slova. Potlačuju je. Nesmím se nechat ovlivnit. Kdybych zvolila temnotu, tak bych zabila Adama. Ta zášť, kterou k němu teď cítím, by se ještě prohloubila a já bych se neovládala. A i kdybych se ovládla, tak by ho zabil Marek. Nesnesl by, kdyby žil někdo, na kom mi kdysi záleželo víc. A když zůstanu, tak…
V tom případě je jen jedna možnost. Doma se dlouho nezdržuji. Jen sbalím pár nejnutnějších věcí a padám pryč.
Venku je tma. Hodiny na věži právě odbíjejí půlnoc. Na obloze září úzký srpek měsíce těsně před novem a souhvězdí Velkého vozu se krčí nad obzorem. Zasněžená krajina kolem je tichá, bez zpěvu ptáků. Drobné rampouchy na stromech se v měsíční záři lesknou jako stovky diamantů a vítr rozhazuje sníh po jinak odklizených cestách.
Taková krása a já si jí nevšímám. Jen jdu pryč se slzami v očích a s nadějí, že se nikdy nenaplní Adamova předpověď a já se nebudu muset rozhodnout. Že je oba zachráním. Kvůli nim opouštím všechno, co mám. Snad je to tak správně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Florall le Vintage Florall le Vintage | E-mail | Web | 9. února 2014 v 12:04 | Reagovat

Ahoj, prosím ak by si sa chcela zapojiť do súťaže: http://lost-in-forest.blog.cz/1402/valentine-adventure
- tak mi odpíš na blog, ďakujem:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama