4. Skutečná cena

15. února 2014 v 20:00 | Rien Toute |  Konečné rozhodnutí
Probouzím se, ale oči nechávám stále zavřené. Děsím se toho, co uvidím, až je otevřu. Kde jsem? V pekle?

Konečně se odhodlávám a oči pomalu otvírám. Dochází mi, že jsem u sebe doma. Ale ne v některém ze svých starých bytů, které jsem považovala za svůj dočasný domov. Skutečně doma. Ve svém starém světě. Vlastně ne, dochází mi. V novém světě bez něj.
Ta myšlenka mě zasahuje jako hořící šíp. Bolí to. Moc to bolí. A přitom za to můžu já. To já ho zabila. To moje ruka ho probodla mečem.
Další slzy zaplavují moji tvář. Já už nemůžu. Nemůžu žít. Ne s vědomím, že za jeho smrt můžu já.
Někdo otvírá dveře do pokoje, ale já to nevnímám. Mé myšlenky jsou momentálně jinde. Až když si někdo přisedá ke mně na postel a začíná mě hladit po vlasech, konečně vzhlédnu. Je to Adam, což mě překvapuje. Co dělá u nás doma? Ale pak mi dochází, že jsem to vlastně mohla čekat. Vždyť právě on mě sem musel donést. Právě on byl příčinnou Markovi smrti…
Při této myšlence začínám brečet ještě víc.
"To bude dobré, zlato," uklidňuje mě Adam, ale já vím, že nebude. Že on už se nikdy nevrátí.
Po chvilce se mi daří uklidnit a usínám. Adam je celou tu dobu se mnou. Když se opět probouzím, sedí v křesle naproti posteli a zadumaně si mě prohlíží.
"Co je?" ptám se ho, když si všímám jeho starostlivého výrazu.
"Nic," odpovídá.
Zamračím se na něj. Tuším, že lže, ale také vím, že z něj nic víc nedostanu. Proto ani nemá cenu to dál řešit.
Pokouším se vstát z postele a sednout si k němu na klín, ale nemám sílu ani na to, abych se zvedla z lehu.
"V klidu lež," říká mi. Přesouvá se ke mně na postel a objímá mě. Teď už je mi konečně dobře. Po tak dlouhé době. Smutek a výčitky jsou pryč. Je jenom on.
Postupem času se všechno vrací k normálu. Rána na rameni se mi zahojila a jedinou památkou na ni je dlouhá jizva, táhnoucí se od klíční kosti k ramennímu kloubu. Ale není to jen jediná památka na tu ránu. Je to i jediná památka na něj.
Můj svět se bez něj stal černobílým. Chybí mi ty krásné chvilky, kdy jsme si spolu povídali. To, jak jsme se při různých akcích tulili k sobě, i jak mi v zimě, když jsme dělali pro děcka stezku odvahy, půjčoval bundu. To, jak jsme spolu plánovali založení divadelního souboru i ten jeho nezapomenutelný úsměv. Teď je to pryč. A můj svět nikdy nebude stejný jako kdysi.
Snažím se vést zase obyčejný život. Zapomenout na to, že jsem musela svého nejbližšího přítele zabít, protože zaprodal duši temnotě a že můj partner vidí do budoucnosti. A občas se mi to i daří. Mé myšlenky směřují poslední dobou hlavně k maturitě, kterou si konečně plánuji dodělat. Učení jde ale stěží. Jsou to přece jenom už skoro čtyři roky, co jsem naposledy zasedla do školní lavice.
Do starých kolejí taky zajíždí můj vztah s Adamem. Teda až na to, že tentokrát spolu oficiálně chodíme. Ale pořád se vídáme jen občas, ne jednou denně, jak by se od partnerů očekávalo. On má totiž věčně práci mimo město. Štve mě to, ale nic s tím nemůžu dělat. Jen si co nejvíce užívat toho času, který trávím s ním a nalhávat si, že všechno bude dobré. Ale nebude. Vím to a mám podezření, že to ví i on.
Od toho incidentu, dá-li se tak vůbec události, kdy zabijete svého nejlepšího přítele, říkat, se mnou jde všechno od desíti k pěti. Špatně spím, v noci mě trápí noční můry a věčně nedokážu nic sníst. Snažím se, ale prostě to nejde. Má nálada je většinou pod bodem mrazu a jediné světlé chvilky nastávají, když jsem s Adamem. Dokonce se mi i nezdají zlé sny, když spíme společně v jedné posteli, ale to se bohužel nestává moc často.
Zdá se, že nyní mám všechno. Domov, rodinu, přítele. Navenek vypadám šťastně, tak proč jen se uvnitř cítím tak prázdná? Vím, že sem už nepatřím. Kdysi tohle možná byl můj domov, ale dnes ne. Vlastně jsem sem nikdy nepatřila. Kromě rodiny a Marka s Adamem jsem tu neměla nikoho. Možná proto bylo tak lehké odejít.
Vím, že nynější stav je neudržitelný. A ví to i on. Jen nikdo z nás nemá odvahu o tom mluvit. Nikdo nechce kazit ty krásné chvíle, kdy jsme spolu.
Mám pocit, že to nebudeme dlouhého trvání. Tuším, že on ví, co se stane. Myslím, že už to viděl. Ale neptám se ho. Nikdy se ho na nic, co souvisí s jeho jasnovidectvím, neptám. Jen by mi to připomínalo, že on není jako já. Že já jsem pouhopouhý člověk, obyčejný smrtelník, kdežto on je něco víc.
Vlastně mě se ta možnost také jednou naskytla. Dal mi ji Marek, tehdy v lese. Možnost být víc, než obyčejný smrtelník. Ale já jsem odmítla. Cena byla až příliš vysoká. Tisíce životů jen kvůli moci jediného člověka. Jak bych mohla přijmout, když jsem tohle věděla?
Nastalo jaro a já rozhodla se tam vrátit. Do míst, kde Marek vyřkl svou přísahu. Vzdát hold příteli, kterého jsem na tomto místě ztratila. Muži, který kvůli mně přijal temnotu.
Sníh už roztál, po krvi nikde ani stopa. I její tělo se někam ztratilo. Teď tu kvetly sněženky a v korunách stromů notovali první ptáci. Příroda jako by úplně zapomněla na tu hrůzu, která se zde udála. Za pouhé čtyři roky.
Sedám si ke smrku, u kterého tehdy seděl on, a vzpomínám. Chybí mi tu. Chybí mi ty jeho řeči o tom, že všechno bude zase dobré. Že není čeho se bát. Snesl by mi k nohám modré z nebe, jen kdybych ho o to požádala. Tak proč jen jsem to neudělala? Proč jsem odmítla?
Nechápu to. Nechápu sama sebe. Pořád něco hledám a nemůžu to najít. Jednu chvíli jsem si myslela, že mám všechno. Že když mám Adama, nepotřebuji víc. Ale teď vím, že jsem se mýlila. A že život bez Marka už neznamená nic.
Ke strži je to jen kousek, do sta kroků. Moc blízko, než abych odolala.
"Zabil jsi. To se neodpouští. Jen smrt tě už může vykoupit," slyším v uších svá vlastní slova, která jsem mu řekla. Dochází mi, že už tehdy jsem to tušila. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že to rozhodnutí mě bude stát život. A cítil to i Adam.
Stojím na okraji strže a přemýšlím. Hloubám nad nekonečností vesmíru a nad hrou bohů, v níž jsme pouze pěšáci. Snažím se pochopit to celé nekonečno jak kolem nás tak i v našem nitru, ale nenalézám žádné řešení. Jen další a další otázky. Probírám si svůj život od svého prvního krůčku a ptám se, kam to všechno směřovalo. Sem? Do tohoto konce?
Neměla jsem na výběr. Bylo jedno, jak si zvolím. Vždy bych došla sem. A teď? Co bude dál? Co bude, až tohle všechno skončí? Tma? Prázdno? Peklo? Další život? Tisíce a tisíce otázek, každá bez odpovědi. A pode mnou propast. Lákavá nabídka posledního letu. Tak proč ji nepřijmout?
"Jen smrt tě může vykoupit," zní mi v uších, když kráčím do prázdna.
Smrt přijde vždy a my jen můžeme určit, co jí bude předcházet. Jak jsem vůbec prožila svůj život? Lituji něčeho? Rozhodla bych se jinak?
Náraz do země přeruší veškeré myšlenky. Zaslepí je bolest rozlévající se celým tělem. Ještě cítí mírný odraz od země, než nastává konec.
"Odpusť," je to poslední, co se mi mihne hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama